ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.9.2007
sp. zn. 5 Azs 9/2007 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: S. T., zast. advokátkou JUDr.
Irenou Slavíkovou, Hybernská 9, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 26. září 2006, č. j. 48 Az 22/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanovené zástupkyně žalobkyně advokátce JUDr. Ireně
Slavíkové se u r č u je částkou 5712 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Praze (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. června 2006, č. j. OAM-449/LE-C06-C09-2006, jímž nebyl stěžovatelce udělen azyl
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
v platném znění. Správní orgán shledal žádost stěžovatelky o azyl jako zjevně nedůvodnou.
Kasační stížnost je přípustná podle ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s.“), byla podána oprávněnou osobou a včas. Nejvyšší správní soud
se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka namítá, nezákonnost napadeného rozsudku
spočívající v nesprávném právním posouzení věci krajským soudem (soud dovodil, že se
stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by v zemi svého původu byla pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod, resp. že trpí odůvodněným strachem z takového
pronásledování). Dále namítá vady řízení, které dle stěžovatelky tkví v porušení procesních
předpisů před správním orgánem (nedostatečné zjišťování možnosti faktické vynutitelnosti
práva a jeho ochrany na Ukrajině) a namítá také nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že se stala na Ukrajině terčem násilí ze strany
kriminálních struktur a na její oznámení policejním orgánům tyto na ně nereagovaly.
Důvodem žádosti o azyl byla skutečnost, že se v době, kdy opustila studia na střední škole,
seznámila se „špatnou partou lidí“, kteří jí vyhrožovali. Půjčila si od nich peníze a nemohla
je vrátit, proto jí vyhrožovali. Konkrétněji svou kasační stížnost stěžovatelka neodůvodňuje.
Neuvádí vůbec, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů ani takové či obdobné tvrzení
argumentačně nepodporuje a ani nedokazuje, či nic k důkazu nenabízí.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Například, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti, s jakou byla kasační stížnost podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však
v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu,
aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí (obdobně již Nejvyšší správní soud
rozhodoval ve věcech spis. zn. 1 Azs 112/2004, 1 Azs 174/2004, 5 Azs 20/2003,
5 Azs 151/2006 a především 5 Azs 22/2003).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupcem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. a) vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za převzetí a přípravu zastoupení a za sepsání doplnění kasační
stížnosti odměna ve výši 2100 Kč za každý z vyjmenovaných úkonů, tj. celkem 4200 Kč
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za dva úkony podle ust. §13
odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 600 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně, vypočtená dle ust. §37 a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu