ECLI:CZ:NSS:2007:6.A.151.2002:140
sp. zn. 6 A 151/2002 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Kraft
Foods Slovakia, a.s., se sídlem Račianska 44, Bratislava, Slovenská republika, zastoupeného
advokátem JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D. se sídlem Národní tř. 32, Praha 1, proti
žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
za účasti: I.D.C. Holding, a.s., se sídlem Drieňová 3, Bratislava, Slovenská republika,
zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Turkovou se sídlem Budečská 6, Praha 2, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 5. 9. 2002 č.j. O-152 521,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 5. 11. 2002 Vrchnímu soudu v Praze shora uvedenou žalobu,
v níž se označil obchodním jménem „Jacobs Suchard Figaro, a.s.“.
Věc převzal podle ust. §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“) Nejvyšší správní soud, který zjistil, že již od 1. 6. 2001 bylo obchodní jméno
žalobce „Kraft Foods Slovakia, a.s.“ a proto podle ust. 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. usnesením
ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 157/2002 - 57 žalobu odmítl, protože není splněna jedna
z podmínek řízení, a to způsobilost žalobce být účastníkem řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný.
Toto usnesení Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu
ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 389/04 a žalobce dodatečně opravil své obchodní jméno.
Žalobce v žalobě uvedl, že je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání
je nákup zboží a jeho velkoobchodní a maloobchodní prodej, zprostředkovatelská činnost
v oblasti obchodu, služeb a výroby, zpracování kakaových bobů, výroba konzumního
kakaového prášku, tabulkových čokolád, čokoládových a nečokoládových cukrovinek
a žvýkaček a další činnosti.
Žalobce je majitelem kombinované ochranné známky č. 167 623 Figaro s právem
přednosti 1. 2. 1990. Tato ochranná známka je zapsána pro kakao, čokoládu, čokoládové
a nečokoládové cukrovinky, polotovary a žvýkačky ve třídě 30 mezinárodního třídění
výrobků a služeb.
Zúčastněná osoba I.D.C. Holding, a.s., podala dne 25. 2. 2000 přihlášku kombinované
ochranné známky F Figaro č. přihl. 152 521. Proti této přihlášce podal žalobce dne
14. 5. 2001 námitky, které odůvodnil tím, že je majitelem kombinované ochranné známky
č. 167 632 Figaro s právem přednosti 1. 2. 1990, která je zapsána pro výrobky shodné,
resp. zaměnitelné s výrobky, pro něž byla přihlášena napadená ochranná známka. V této
souvislosti informoval žalovaného o historii používání označení Figaro pro čokoládové
výrobky na území bývalého Československa a o tom, že v roce 1996 podal na Slovensku
žalobu na určení neplatnosti smluv o převodu ochranných známek č. 157 967 Figaro F
(kombinovaná) a č. 156 957 FIGARO (slovní) ze státního podniku Figaro Trnava
na společnost I.D.C. Holding, a.s. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že smlouva,
kterou byly předmětné ochranné známky převedeny, byla podepsána ředitelem státního
podniku Figaro Trnava až po jeho odvolání z funkce; byla tedy podepsána osobou,
která nebyla oprávněna činit za státní podnik právní úkony. Proto žalobce navrhl,
aby v námitkovém řízení nebyl brán zřetel na existenci ochranných známek č. 151 967
Figaro F (kombinovaná) a č. 156 957 FIGARO, které jsou dosud zapsány pro přihlašovatele.
Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2002 Úřad průmyslového vlastnictví námitky zamítl
s odůvodněním, že přihlašovatel je majitelem ochranných známek č. 151 967 Figaro F
(kombinovaná) a č. 156 957 FIGARO, kterým svědčí starší právo přednosti než namítané
ochranné známce žalobce. V odůvodnění dále uvedl, že skutečnost, že přihlašovatel strpěl
užívání kombinované ochranné známky č. 167 623 Figaro žalobcem, nezakládá právo žalobce
bránit přihlašovateli v rozšiřování jeho známkové řady. Probíhající soudní řízení nemá vliv
na rozhodnutí o námitkách a při námitkovém řízení je vždy nutno vycházet ze stávajícího
rejstříkového stavu a nelze čekat na vyhlášení soudního rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž opět upozornil na probíhající
soudní spor a uvedl, že rozhodnutí soudu bude mít zcela zásadní význam pro vlastnictví
uvedených ochranných známek. Proto požádal o odložení konečného rozhodnutí o námitkách
až do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci platnosti převodu ochranných známek.
Rozklad žalobce byl předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví dne 5. 9. 2002
zamítnut a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění se žalovaný ztotožnil
se závěry provostupňového rozhodnutí a uvedl, že zápisem napadeného označení do rejstříku
ochranných známek nemůže dojít k zásahu do zákonem chráněných práv žalobce,
neboť přestože právo k namítané ochranné známce je starší než právo ke zveřejněnému
označení, přihlašovateli svědčí relevantní práva k ochranné známce, která jsou starší
než právo žalobce. Poznamenal, že otázka platnosti převodu ochranných známek náleží pouze
do kompetence příslušného soudu. Případný pravomocný výrok by byl pro žalovaného
závazný a vyplývala by z něj povinnost uvést stav rejstříku ochranných známek do souladu
se stavem určeným rozhodnutím soudu. Jelikož ale takové rozhodnutí soudu dosud vydáno
nebylo, je nutno vycházet z právního stavu, který platí v době rozhodování o rozkladu.
Žalobce vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné
a že jím byl žalobce zkrácen na svých právech majitele ochranné známky. Rozhodnutí nebylo
vydáno na základě zákonem povolené volné úvahy správního orgánu.
Žalovaný nevzal v úvahu, že v zemi přihlašovatele probíhá shora uvedené soudní
řízení, jehož předmětem je otázka platnosti převodu uvedených ochranných známek. Žalobce
si je vědom toho, že v souladu s ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“), byla v řízení před žalovaným vyloučena
aplikace ustanovení správního řádu o přerušení řízení. Podle ust. §32 odst. 1 správního řádu
(zákon č. 71/1967 Sb.) je však správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.
Žalobce se domnívá, že bylo povinností žalovaného vyčkat s vydáním rozhodnutí
do rozhodnutí soudu o platnosti převodu starších ochranných známek přihlašovatele,
neboť se jednalo o otázku, která byla ve vztahu k předmětu řízení o námitkách otázkou
předběžnou. Bez rozhodnutí této otázky nebylo možno o námitkách rozhodnout,
neboť postavení stran řízení bylo nejisté.
V důsledku tohoto postupu nemají závěry žalovaného oporu v provedených důkazech
a nejsou náležitě zdůvodněny. Není také vysvětleno, které skutečnosti vzal žalovaný
za prokázané a které nikoli a z čeho při rozhodnutí vycházel. Rozhodnutí totiž předpokládá,
že žalovaný musel jako otázku předběžnou posoudit otázku práv zúčastněné osoby
k předmětným ochranným známkám. Žalovaný však k této otázce neprováděl žádné důkazy
ani nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci.
Úvahy žalovaného si navzájem odporují a odůvodnění rozhodnutí je v důsledku toho
nesrozumitelné a nepřesvědčivé. Závěr o tom, že I.D.C. Holding, a.s., je majitelem
předmětných ochranných známek není nejen náležitě, ale vůbec zdůvodněn.
Žalobce tvrdí, že nezákonný a nesprávný je závěr žalovaného, že přezkum otázky
oprávněnosti titulu převodu zmíněných ochranných známek nenáleží do kompetence
žalovaného. V tomto směru jsou závěry žalovaného v rozporu s pravidly logického uvažování
a žalovaný zřejmě nevycházel z ust. §40 správního řádu.
Žalobce vytýká rozhodnutí žalovaného další právní vady. Žalovaný řádně
nezdůvodnil, proč měl za to, že existence starších ochranných známek, údajně ve vlastnictví
zúčastněné osoby, byla vůbec relevantní pro rozhodnutí ve věci o námitkách. V daném
případě disponoval žalobce starší ochrannou známkou č. 167 623 FIGARO s prioritou
od 1. 2. 1990 a zúčastněná osoba podala prioritně mladší přihlášku zaměnitelné ochranné
známky „F Figaro“ dne 25. 2. 2000, tedy více než 10 let po datu priority žalobcovy ochranné
známky. To je v rozporu s ust. §9 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. Tento zákon nikde
nestanoví, že by k zásahu do zákonem chráněných starších práv třetích osob nemělo docházet
tehdy, pokud přihlašovatel je majitelem jiné starší ochranné známky, která je shodná
nebo zaměnitelná s přihláškou napadenou námitkami na základě starší zaměnitelné ochranné
známky namítatele, která je sice starší ve vztahu k nové přihlášce, avšak mladší ve vztahu
k jiným ochranným známkám téhož přihlašovatele. Závěr žalovaného je zcela arbitrární, nemá
oporu v právních předpisech a představuje vybočení z mezí zákonem povolené volné úvahy.
Žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. O-152521 bylo
zrušeno, věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že při svém rozhodování byl seznámen s tím,
že soudní spor o platnosti převodu ochranných známek probíhá od roku 1996 a k datu vydání
napadeného rozhodnutí v něm nebylo rozhodnuto. Žalovaný tuto situaci vyhodnotil ve smyslu
ust. §40 správního řádu tak, že konstatoval, že pro zpochybnění oprávněnosti titulu takového
převodu a případné zrušení tohoto převodu Úřadem neexistuje zákonná opora a přezkum
této otázky náleží pouze do kompetence příslušného soudu. Případný pravomocný výrok
soudu v této věci by byl samozřejmě pro Úřad závazný a vyplývala by z něj povinnost uvést
stav rejstříku ochranných známek do souladu se stavem určeným rozhodnutím soudu. Žádosti
namítajícího o odklad rozhodnutí či přerušení řízení nebylo možno vyhovět, neboť zákon
č. 137/1995 Sb. takové instituty nezná, a přerušení řízení ve smyslu ust. §29 správního řádu
bylo navíc ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb. explicitně vyloučeno.
Žalobcova domněnka, že bylo povinností žalovaného vyčkat s vydáním rozhodnutí
do rozhodnutí soudu je lichá. Úřad si ve smyslu §40 správního řádu učinil úsudek
o vlastnictví zúčastněné osoby k předmětným ochranným známkám na základě zápisů
v rejstřících, které jsou veřejnými knihami; při rozhodování tak vycházel z právního stavu,
který platil v době vydání rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí se správně uvádí, že Úřad
otázku vlastnictví nemůže řešit – k tomu je příslušný soud, ale smí si o tom učinit úsudek
jako o předběžné otázce. Žalobce přitom nebyl na svých právech zkrácen. Bude-li v budoucnu
vydáno soudní rozhodnutí, které by dosavadní vlastnická práva k dotčeným ochranným
známkám jakýmkoli způsobem změnilo, je na žalobci, aby využil nástrojů, které mu zákon
poskytuje a na základě pravomocného soudního rozhodnutí se domáhal svých práv.
K námitce žalobce, že postrádá v rozhodnutí vysvětlení, které skutečnosti vzal
žalovaný za prokázané a z čeho při rozhodování vycházel, žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti
lze seznat z textu rozhodnutí. Úřad shledal, že sice ochranné známky jsou zaměnitelné
a že námitky ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. byly podány řádně,
že však nebyla splněna další podmínka stanovená §11 odst. 1 a 2 tohoto zákona, podle níž je
Úřad povinen posoudit, zda zápisem přihlášeného označení do rejstříku nedojde k zásahu
do zákonem chráněných práv třetích osob, přičemž pokud Úřad zjistí, že přihlášené označení
do zákonem chráněných práv třetích osob nezasahuje, námitky zamítne. Úřad na základě
existence starších známek ve vlastnictví přihlašovatele, než je ochranná známka ve vlastnictví
namítajícího, dospěl k závěru, že zápisem zveřejněného označení do rejstříku ochranných
známek nemůže dojít k zásahu do zákonem chráněných práv namítajícího, neboť přestože
právo k namítané ochranné známce je starší než právo ke zveřejněnému označení,
přihlašovateli svědčí relevantní práva k ochranným známkám, která jsou starší než právo
namítajícího; přitom skutečnost, že přihlašovatel jako majitel ochranných známek č. 151 967
a č. 156 957 strpěl užívání zaměnitelné mladší ochranné známky č. 167 623 namítajícího
na stejných či podobných výrobcích, nemůže mít za následek právo majitele namítané
ochranné známky zabránit přihlašovateli přihlásit označení navazující na jeho starší ochranné
známky. Úřad dospěl tedy k závěru, že vzhledem ke shora uvedeným důvodům zápisem
zveřejněného označení nedojde k zásahu do zákonem chráněných starších práv namítajícího,
neboť tomuto zásahu brání existence práv k známkám, které mají starší právo přednosti
než namítaná ochranná známka a které jsou vlastnictvím přihlašovatele.
Rovněž úvaha, proč nebyly vzaty při rozhodování o zápisu napadené ochranné
známky námitky vlastníka starší známky a převážila snaha dát přihlašovateli možnost tvorby
známkové řady s jeho staršími ochrannými známkami, je v napadeném rozhodnutí obsažena,
a to ve větě: „Odvolací orgán vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že zápisem
zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek nemůže dojít k zásahu do zákonem
chráněných práv namítatele, neboť přestože právo k namítané ochranné známce je starší
než právo ke zveřejněnému označení, přihlašovateli svědčí relevantní práva k ochranným
známkám, která jsou starší než právo namítatele.“
Posouzení, zda přihlašované označení zasahuje do starších zákonem chráněných práv
majitele ochranné známky je správním uvážením, jehož způsob a meze jsou stanoveny jednak
v §9 odst. 1 písm. a) a §11 zákona č. 137/1995 Sb., jednak v §34 odst. 5 správního řádu.
Pro hodnocení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí je směrodatné, že Úřad
při rozhodování, zda případný zápis přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek
může zasáhnout do zákonem chráněných starších práv žalobce jako účastníka správního
řízení, nepřekročil meze správního uvážení ani jinak nezneužil zákon, včetně svého
zákonného zmocnění. V řízeni, které proběhlo lege artis, Úřad vydal správní rozhodnutí,
v němž se vyrovnal s jednotlivými skutkovými zjištěními, jeho úvaha je v souladu
se správním spisem, v souladu se zásadami logického myšlení a není ani jinak vadná.
Na zjištěné okolnosti byla správně aplikována právní norma.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Zúčastněná osoba ve vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce sám uznal, že podle
ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb. byla v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví
vyloučena aplikace ustanovení správního řádu o přerušení řízení. Přesto žalobce tvrdí,
že žalovaný měl vyčkat s vydáním rozhodnutí do rozhodnutí soudu o platnosti převodu
starších ochranných známek. Zúčastněná osoba považuje toto stanovisko za zcela
nepřijatelné, protože podáním bezdůvodné žaloby na neplatnost něčích práv by bylo možno
bezdůvodně blokovat zápis ochranné známky komukoli.
Pokud jde o žalobcovu úvahu, že Úřad průmyslového vlastnictví měl sám řešit otázku
platnosti převodu předmětných ochranných známek na zúčastněnou osobu jako předběžnou
otázku, upozorňuje zúčastněná osoba že by tak Úřad průmyslového vlastnictví řešil otázku
platnosti převodu ochranných známek na území cizího státu a k takovému rozhodování patrně
není oprávněn.
Zúčastněná osoba předložila kopie rozsudků soudů Slovenské republiky, jimiž bylo
rozhodnuto ve sporu o neplatnost převodu ochranné známky, a to
a) rozsudek Krajského soudu v Bratislavě ze dne 28. 6. 2001 č. j. 35 Cb 16/96 - 322
o zamítnutí návrhu navrhovatele Kraft Foods Slovakia, a.s., proti odpůrci I.D.C.
Holding, a.s.,
b) rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 22. 10. 2002 č.j. 5 Obo
325/01, kterým byl potvrzen rozsudek ad a),
c) rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 2005 č.j. M Obdo
V 8/2003, kterým bylo zamítnuto mimořádné dovolání generálního prokurátora
Slovenské republiky proti rozsudku uvedenému ad b).
Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že žalobce podal rozklad proti rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví, v němž mj. uvedl, že platnost převodu ochranných známek
je předmětem soudního sporu probíhajícího již od roku 1995, který je v současné době
projednáván Nejvyšším soudem Slovenské republiky. Lze právem očekávat, že konečným
rozhodnutím v této věci bude převod uvedených ochranných známek zneplatněn. Vzhledem
k tomu, že rozhodnutí ve výše uvedeném soudním řízení bude mít zcela zásadní vliv
na vlastnictví ochranných známek, které jsou předmětem soudního řízení a na které
přihlašovatel svou přihláškou F FIGARO č. 152521 navazuje, žádá navrhovatel námitek,
aby Úřad průmyslového vlastnictví odložil konečné rozhodnutí o námitkách v rozkladovém
řízení až do pravomocného rozhodnutí ve věci platnosti převodu ochranných známek
č. 151967 a 156957.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví napadeným rozhodnutím podle ust. §59
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, rozklad zamítl
a napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek potvrdil.
V odůvodnění uvedl, že v této věci bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí námitek
podaných podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. s odůvodněním,
že zveřejněné kombinované označení a namítaná kombinovaná ochranná známka č. 167623
ve znění „Figaro“ jsou z vizuálního i fonetického hlediska nepochybně zaměnitelné,
avšak jak bylo zjištěno z rejstříku ochranných známek, přihlašovatel je majitelem
kombinované ochranné známky č. 151967 ve znění „Figaro F“ s právem přednosti ode dne
26. 1. 1955 a slovní ochranné známky č. 156957 ve znění „FIGARO“ s právem přednosti
ode dne 6. 5. 1966. Z toho je patrno, že přihlašovatel usiluje o rozšíření známkové řady,
která je tvořena uvedenými ochrannými známkami, přičemž grafické ztvárnění zveřejněného
označení vychází z grafického ztvárnění ochranné známky č. 151967. Pokud jde o přihlášené
výrobky, jedná se o rozšíření chráněných výrobků nad rozsah seznamu výrobků citovaných
starších ochranných známek přihlašovatele. Skutečnost, že majitel zmiňovaných ochranných
známek (přihlašovatel) strpěl užívání zaměnitelné ochranné známky namítatele s pozdějším
právem přednosti nezakládá namítateli právo bránit rozšiřování známkové řady
přihlašovatele, a proto jsou námitky podané podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. nedůvodné.
V rozkladu proti tomuto rozhodnutí namítatel zejména uvedl historii vzniku tří
ochranných známek zahrnujících prvek „FIGARO“, vysvětlil souběžné užívání těchto
ochranných známek několika národními podniky před rokem 1989. Popsal stav již zmíněných
soudních sporů o platnost převodu ochranných známek projednávaných soudy Slovenské
republiky a požádal, jak je již shora uvedeno, aby konečné rozhodnutí o rozkladu odložil
až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci platnosti převodu ochranných známek
č. 151967 a č. 156957.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl,
že ve smyslu ust. §10 a 11 zákona č. 137/1995 Sb. Úřad v rámci projednávání námitek
přezkoumá, zda zápisem přihlášeného označení do rejstříku nedojde k zásahu do zákonem
chráněných starších práv třetích osob; jestliže Úřad zjistí, že přihlášené označení nezasahuje
do zákonem chráněných práv třetích osob, námitky zamítne. Zjistí-li však, že přihlášené
označení nesplňuje podmínky pro zápis do rejstříku, zamítne přihlášku ochranné známky.
Podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. může proti zápisu zveřejněného
označení do rejstříku ochranných známek podat odůvodněné námitky ve lhůtě tří měsíců
od zveřejnění majitel, popřípadě přihlašovatel zaměnitelné ochranné známky s dřívějším
právem přednosti, je-li tato ochranná známka zapsána, popřípadě přihlášena pro stejné nebo
podobné výrobky a služby.
V napadeném rozhodnutí se dále popisuje, pro jaké výrobky bylo přihlášeno
kombinované označení ve znění „F Figaro“ s právem přednosti ode dne 14. 2. 2001,
a pro jaké výrobky je zapsána kombinovaná ochranná známka č. 167623 ve znění „FIGARO“
s právem přednosti ode dne 1. 2. 1990.
Odvolací orgán v napadeném rozhodnutí po celkovém posouzení dospěl k závěru,
že zveřejněné označení je zaměnitelné s namítanou ochrannou známkou. Na základě této
skutečnosti se odvolací orgán zabýval porovnáním jejich seznamu výrobků a konstatoval,
že zveřejněné označení je přihlášeno pro stejné nebo podobné výrobky, pro které je zapsána
namítaná ochranná známka.
Přestože byly naplněny podmínky stanovené v §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., tedy že námitky podal majitel zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem
přednosti, která je zapsána pro stejné nebo podobné výrobky jako zveřejněné označení,
konstatoval odvolací orgán, že pro úspěšné uplatnění námitek podle tohoto ustanovení musí
být splněna ještě další zákonná podmínka, kterou zakotvují ust. §11 odst. 1 a 2 zákona
č. 137/1995 Sb. V případě řádně uplatněných námitek, k nimž se přihlašovatel vyjádřil,
Úřad posoudí, zda zápisem přihlášeného označení do rejstříku nedojde k zásahu do zákonem
chráněných starších práv třetích osob, přičemž pokud Úřad zjistí, že přihlášené označení
do zákonem chráněných starších práv třetích osob nezasahuje, námitky zamítne. Odvolací
orgán z obsahu spisu zjistil, že přihlašovatel je majitelem kombinované ochranné známky
č. 151967 ve znění „Figaro F“ s právem přednosti ode dne 26. 1. 1955, zapsané
pro čokoládové cukrovinky, nečokoládové cukrovinky, tabulkovou čokoládu, kakaový prášek
a šuměnky ve třídě 30 a 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, a slovní ochranné
známky č. 156957 ve znění „FIGARO“ s právem přednosti ode dne 6. 5. 1966, která je
zapsána pro čokoládu, kakaový prášek, čokoládové a nečokoládové cukrovinky ve třídě 30
mezinárodního třídění výrobků a služeb. Kombinovaná ochranná známka č. 151967 ve znění
„Figaro F“, resp. její slovní prvek, má přitom stejnou či podobnou grafickou úpravu
jako zveřejněné označení, resp. namítaná ochranná známka a se zveřejněným označením
má obdobný i grafický prvek v podobě erbu s písmenem „F“. Slovní prvek namítané
kombinované ochranné známky je navíc totožný s jediným slovním prvkem slovní ochranné
známky přihlašovatele č. 156957. Přihlašovateli tedy svědčí starší práva k ochranným
známkám (ode dne 26. 1. 1955, resp. 6. 5. 1966), které jsou zaměnitelné s mladší ochrannou
známkou namítatele, přičemž všechny tyto ochranné známky jsou zapsány pro stejné
či podobné potravinářské výrobky. Odvolací orgán proto dospěl k závěru, že zápisem
zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek nemůže dojít k zásahu do zákonem
chráněných práv namítatele, neboť přestože právo k namítané ochranné známce je starší
než právo ke zveřejněnému označení, přihlašovateli svědčí relevantní práva k ochranným
známkám, která jsou starší než právo namítatele. Skutečnost, že přihlašovatel, jakožto majitel
ochranných známek č. 151967 a č. 156957 strpěl užívání zaměnitelné mladší ochranné
známky č. 167623 namítatele na stejných či podobných výrobcích, nemůže mít za následek
právo majitele namítané ochranné známky zabránit přihlašovateli přihlásit označení
navazující na jeho starší ochranné známky. Odvolací orgán dospěl k závěru, že vzhledem
ke shora uvedeným důvodům zápisem zveřejněného označení nedojde k zásahu do zákonem
chráněných starších práv namítatele, neboť tomuto zásahu brání existence práv k ochranným
známkám, které mají starší právo přednosti než namítaná ochranná známka, a které jsou
vlastnictvím přihlašovatele.
Pokud jde o tvrzení namítatele, která zpochybňují platnost převodu ochranných
známek č. 151967 a č. 156957 v rámci privatizace státního podniku Figaro Trnava,
pro zpochybnění oprávněnosti titulu takového převodu a případné zrušení tohoto převodu
Úřadem neexistuje zákonná opora a přezkum této otázky náleží pouze do kompetence
příslušného soudu. Případný pravomocný výrok soudního orgánu v této věci by byl
samozřejmě pro Úřad závazný a vyplývala by z něj povinnost uvést stav rejstříku ochranných
známek do souladu se stavem určeným rozhodnutím soudu. Žádosti namítatele o odklad
rozhodnutí či přerušení řízení ve věci zveřejněného označení nelze vyhovět, neboť zákon
č. 137/1995 Sb. takové instituty nezná a přerušení řízení ve smyslu ust. §29 správního řádu
je navíc ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb. explicitně vyloučeno. Proto je nutno
vycházet z právního stavu, který platí v době vydání tohoto rozhodnutí, a bude-li v budoucnu
vydáno soudní rozhodnutí, které tento stav jakýmkoliv způsobem změní, je na namítateli,
aby využil nástrojů, které mu zákon poskytuje a na základě pravomocného soudního
rozhodnutí se domáhal svých práv.
Nejvyšší správní soud v řízení postupoval podle části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. (§130 odst. 1 s. ř. s.), se souhlasem účastníků řízení o věci rozhodl bez nařízení jednání
(§51 odst. 1 s. ř. s.) a žalobní námitky posoudil
takto:
Zásadní žalobní námitkou je tvrzení, že bylo povinností žalovaného vyčkat s vydáním
rozhodnutí do rozhodnutí soudu o platnosti převodu starších ochranných známek
přihlašovatele, neboť se jednalo o otázku, která byla ve vztahu k předmětu řízení o námitkách
otázkou předběžnou. Bez rozhodnutí této otázky nebylo možno o námitkách rozhodnout,
neboť postavení stran bylo nejisté. V důsledku tohoto postupu nemají závěry žalovaného
oporu v provedených důkazech a nejsou náležitě zdůvodněny. Není také vysvětleno,
které skutečnosti vzal žalovaný za prokázané a které nikoli a z čeho při rozhodnutí vycházel.
Rozhodnutí totiž předpokládá, že žalovaný musel jako otázku předběžnou posoudit otázku
práv zúčastněné osoby k předmětným ochranným známkám. Žalovaný však k této otázce
neprováděl žádné důkazy ani nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Žalobce tvrdí,
že nezákonný a nesprávný je závěr žalovaného, že přezkum otázky oprávněnosti titulu
převodu zmíněných ochranných známek nenáleží do kompetence žalovaného. V tomto směru
jsou závěry žalovaného v rozporu s pravidly logického uvažování a žalovaný zřejmě
nevycházel z ust. §40 správního řádu.
Nejvyšší správní soud při posuzování tohoto žalobního bodu nejprve vzal v úvahu
ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb. Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento zákon
jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o přerušení
řízení, čestném prohlášení, lhůtách pro rozhodnutí a opatření proti nečinnosti.
Vzhledem k tomuto ustanovení žalovaný tedy kvůli probíhajícímu soudnímu sporu
před soudy Slovenské republiky nemohl řízení přerušit podle ust. §29 odst. 1 správního
řádu [podle tohoto ustanovení správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení
o předběžné otázce (§40) nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě
odstranil nedostatky podání (§19 odst. 3)].
Žalovaný neměl žádný právní prostředek k tomu, aby kvůli probíhajícímu soudnímu
sporu své rozhodnutí odložil až do pravomocného skončení tohoto sporu. Naopak podle
ust. §3 odst. 3 správního řádu správní orgány jsou povinny svědomitě a odpovědně
se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů
a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci.
Žalovaný tedy postupoval v intencích ust. §40 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán,
je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce
učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.
Z eventualit, které toto ustanovení obsahuje, přicházelo v úvahu pouze to,
že si žalovaný o této otázce učinil úsudek, protože o platnosti převodu ochranných známek
v době vydání napadeného rozhodnutí soudy Slovenské republiky dosud pravomocně
nerozhodly a vzhledem k tomu, že tento soudní spor byl zahájen již v roce 1996, nepřicházelo
ani v úvahu, že by žalovaný dal u příslušného soudu Slovenské republiky podnět k zahájení
řízení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný takto postupoval, tedy
o předmětné otázce si učinil vlastní úsudek. V odůvodnění mj. uvedl, že pro zpochybnění
oprávněnosti titulu převodu a případné zrušení tohoto převodu Úřadem průmyslového
vlastnictví neexistuje zákonná opora a přezkum této otázky náleží pouze do kompetence
příslušného soudu. Proto je nutno vycházet z právního stavu, který platí v době vydání
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že závěr žalovaného je nezákonný a nesprávný,
že závěry žalovaného jsou v rozporu s pravidly logického uvažování a že žalovaný zřejmě
nevycházel z ust. §40 správního řádu.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s tvrzením, že žalovaný řádně nezdůvodnil,
proč měl za to, že existence starších ochranných známek byla vůbec relevantní pro rozhodnutí
ve věci o námitkách.
Rozhodnutí žalovaného je v této části řádně, dostatečně a logicky zdůvodněno,
takže žalobní námitka, která v této části spatřuje další právní vadu, není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy žalobu zamítl, protože není důvodná (§78 odst. 7 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce
ve věci úspěch neměl a žalovanému nevznikly náklady převyšující jeho běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu