ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.107.2006
sp. zn. 6 Ads 107/2006 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: I. W., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova
792/3, Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, proti rozhodnutí žalované č. X ze dne 9. 9. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 259/2005 - 72 ze dne 29. 11. 2005,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 259/2005 - 72 ze dne 29. 11. 2005
se ruš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 9. 2003. Tímto rozhodnutím
žalovaná zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu
stěžovatelova věznění od 11. 4. 1984 do 10. 5. 1985 z důvodu nesplnění zákonem stanovené
podmínky pro postavení politického vězně. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla,
že původní soudní rozhodnutí bylo sice zrušeno a podle usnesení Okresního soudu
v Olomouci č. j. Rt 2/2002 - 14 ze dne 11. 12. 2002 je žalobce účasten soudní rehabilitace,
ke zrušení původního rozhodnutí však nedošlo způsobem, který předpokládá zákon
č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, tedy buď podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu.
V této věci již rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2004,
č. j. 10 Ca 197/2003 - 22, kterým bylo shora uvedené rozhodnutí žalované zrušeno a věc jí
vrácena k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 6 Ads 40/2004 - 62, zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2004 a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Ve shodě
s právními závěry uvedenými v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí
ze dne 17. 8. 2005 neztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že na základě usnesení
Okresního soudu v Olomouci č. j. Rt 2/2002 - 14 ze dne 11. 12. 2002, kterým byla vyslovena
účast stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení
o obnově), byla nahrazena podmínka stanovená v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Nejvyšší
správní soud v označeném rozsudku dále uvedl, že usnesení o účasti žalobce na soudní
rehabilitaci podle citovaného ustanovení bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému
splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem,
a že tedy toto usnesení tudíž není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku
na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Městský soud v Praze, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu,
rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 10 Ca 259/2005 - 72, tak, že žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel napadl jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103
odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zastává názor, že vyslovení účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je důvodem k vyplacení
jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatel poukázal na právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, ve věci L. K. a
dále na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ve věci V. F. a tvrdil,
že právní závěry těchto nálezů, ve kterých se Ústavní soud vyslovil k aplikaci zákona č.
261/2001 Sb., se vztahují i na projednávanou věc. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla žalovaná odmítnout kasační stížnost
s odkazem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť byla podána proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem. Kasační stížnost by byla přípustná pouze tehdy, bylo-li by namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, což se však
dle žalované nestalo.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze se neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne
27. 11. 2003, č.j. Na 949/2003 - 7, dle něhož jsou k soudním řízením o jednorázové částce
podle zákona č. 261/2001 Sb. příslušné krajské soudy podle místa bydliště žalobce. Stěžovatel
namítl, že chyběly podmínky k tomu, aby řízení vedl a ve věci samé rozhodoval Městský soud
v Praze, rozhodování tohoto nepříslušného soudu způsobilo tak zmatečnost a vytvořilo důvod
ke kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 9. 2007 odkázal stěžovatel na nález Ústavního
soudu ve věci V . F., sp. zn. I. ÚS 712/05, vyhlášený dne 24. 8. 2007, a požádal Nejvyšší
správní soud, aby k tomuto nálezu přihlédl při posuzovaní kasační stížnosti.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje v ní důvody dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a c) s. ř. s.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti je
namítáno, že se Městský soud v Praze neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu ohledně místní příslušnosti, vysloveným v jeho usnesení ze dne 27. 11. 2003,
č. j. Na 949/2003 - 7. K této vznesené námitce však Nejvyšší správní soud považuje za nutné
zdůraznit, že vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu vyplývá z ustanovení
§110 odst. 3 s. ř. s. a znamená povinnost krajského soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno,
respektovat v novém rozhodnutí právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Musí se však jednat o právní názor vyslovený Nejvyšším správním
soudem ve věci stěžovatele, nikoliv ve věci jiných účastníků, a současně o právní
názor, jenž představuje tzv. ratio decidendi rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však
ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 17. 8. 2005, č. j. 6 Ads 40/2004 - 62, žádný právní
názor k problematice místní příslušnosti nevyslovil.
Stěžovatel navíc námitku místní příslušnosti v kasační stížnosti proti prvnímu
rozhodnutí Městského soudu v Praze (rozsudek ze dne 12. 5. 2004, č. j. 10 Ca 197/2003 - 22)
neuplatnil a Nejvyšší správní soud, vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
se k této otázce ani nemohl vyjádřit. Stěžovatel mohl navíc námitku místní příslušnosti vznést
nejpozději při prvním úkonu, který stěžovateli v řízení před krajským soudem příslušel (§105
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.). Ze soudního
spisu však tato skutečnost nevyplývá a stěžovatel ji ani nijak netvrdí. Konečně je
třeba zdůraznit, že nedostatek místní příslušnosti krajského soudu, který ve věci rozhodoval,
případně namítaný až v kasační stížnosti, zásadně nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a není tak důvodem pro zrušení rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Azs 156/2006 - 38,
www.nssoud.cz). Námitka stěžovatele zpochybňující místní příslušnost Městského soudu
v Praze je tak po zrušujícím předchozím výroku Nejvyššího správního soudu neúčinnou.
Jestliže Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze
v napadeném rozhodnutí řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu,
který respektoval závěry uvedené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, musel se dále zabývat otázkou, zda je
za této situace kasační stížnost vůbec přípustná. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 Afs 216/2004 - 123, www.nssoud.cz, nelze odmítnout věcné
projednání kasační stížnosti s poukazem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
jestliže by krajský soud v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor vyslovený
Nejvyšším správním soudem a tento názor by spočíval ve výkladu, který by byl nálezem
Ústavního soudu označen za neústavní.
Při posuzování právní otázky, zda usnesení soudu o účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení
původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově) může mít účinky splnění
podmínky ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., vycházel Městský soud v Praze
z právního názoru Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 8. 2005,
č. j. 6 Ads 40/2004 - 62), který plně respektoval právní závěr rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84). V posledně
citovaném rozhodnutí dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k závěru,
že usnesení soudu o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam podle ustanovení §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku
na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Výše uvedený právní názor o povaze usnesení o účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. byl však překonán
nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05, vyhlášeným dne 24. 8. 2007, který se týkal
obdobné věci. V tomto nálezu se Ústavní soud vyjádřil k posuzovanému usnesení o účasti
na soudní rehabilitaci a uvedl, že vzhledem ke specifické povaze je třeba při posuzování věci
ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly za cíl nápravu křivd
způsobených předchozím režimem. S ohledem na to je pak dle Ústavního soudu třeba
posoudit usnesení o soudní rehabilitaci per analogiam dle ustanovení §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo
toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoliv v režimu zákona
č. 119/1990 Sb.
Jak se již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 11. 1. 2006,
č. j. 2 Afs 66/2004 - 53, www.nssoud.cz, zformuluje-li Ústavní soud v některém
svém rozhodnutí ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad
respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení.
Z výše uvedeného je tedy nutno dovodit, že právním názorem Ústavního soudu
ohledně povahy usnesení o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam podle ustanovení §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 712/05, vyhlášeném dne
24. 8. 2007, je vázán Nejvyšší správní soud i v posuzované věci. Proto nezbylo, než napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je Městský soudu v Praze v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a vycházejícím z výše citovaného
nálezu Ústavního soudu, že usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam
podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je podkladem pro přiznání jednorázové
peněžité částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu