ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.13.2006
sp. zn. 6 Ads 13/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Z. K., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 11. 2005, č. j. 2 Cad 73/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce Z. K. podal dne 24. 1. 2005 žádost o přiznání plného invalidního důchodu.
Lékař Okresní správy sociálního zabezpečení věcně příslušný dle §6 odst. 4 písm. q)
ve spojení s §8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
(poznámka k citaci právních předpisů: právní předpisy jsou vždy citovány ve znění účinném
v době, kdy žalovaná vydala napadené rozhodnutí) dne 25. 4. 2005 vyslovil, že žalobce není
plně invalidní podle §39 odst. 1, ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 a 2 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění; podle jeho posudkového hodnocení žalobcův
zdravotní stav je sice dlouhodobě nepříznivý, odpovídá (je srovnatelný) s postižením
uvedeným v kapitole XIV (nemoci kůže a podkožního vaziva) položce 4 písm. b) přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, tato položka
řeší papuloskvamózní onemocnění (psoriáza, lichen) keratodermie, písm b) výrazné projevy,
časté exacerbace nebo generalizované formy s dlouhodobými remisemi, míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví v rozmezí 25 - 35%, přičemž podle posudku
lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti žalobce činila 30% a v souvislosti s §6 odst. 4 a 5 cit. vyhlášky se nemění.
Žalovaná rozhodla dne 23. 5. 2005 pod č. 501 124 069 tak, že zamítla žádost žalobce
o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění. V odůvodnění uvedla, že žalobce není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
pouze o 30%, podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., je pojištěnec plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%.
V žalobě podané proti rozhodnutí žalované namítl žalobce, že je neschopný práce
na 100%, uvedl, že trpí lupénkou, léčí se na speciálním pracovišti, jeho stav se stále zhoršuje,
má rovněž postiženou hrudní páteř, klouby, špatně se pohybuje, má poškozenou imunitu,
po prodělaném zánětu slinivky břišní přetrvávají potíže, které mu dovolují požít
jen takové základní potraviny jako např. suchou rýži, zhoršující se zdravotní stav měl dopad
i na psychiku žalobce, léčil se u psychiatra a užíval psychofarmaka. Rovněž se léčil
pro vysoký krevní tlak.
Krajský soud v Českých Budějovicích pro účely přezkumného řízení soudního vyžádal
posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 cit. zákona
č. 582/1991 Sb.); tato komise ve svém posudku ze dne 26. 10. 2005 po zhodnocení vyšetření
žalobce v komisi, a to nejprve za účas ti lékaře internisty, posléze za účasti lékaře psychiatra,
z vyžádaného psychologického vyšetření, ze skutečností zjištěných z posudkového spisu
Okresní správy sociálního zabezpečení Tábor a ze záznamů praktického lékaře MUDr. C.
obsahujících též odborné nálezy, určila jako určující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu protrahovanou reaktivní depresivní poruchu až těžkého stupně (kapitola V -
Duševní poruchy a poruchy chování, položka 4 písm. c/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1985 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, stanoví rozpětí míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti u těžkých poruch neurotických, stressových a somatomorfních
na 25 - 50%), přičemž míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila na
35%. Střed rozpětí komise zvolila s přihlédnutím k tíži polymorfních potíží (vedle
protrahované reaktivní depresivní poruchy až těžkého stupně lupénka, převážně artropatická
forma, psoriatická spondylartropatie, přetlaková choroba korigovaná, vředová choroba
gastroduodena v anamnéze, chronická pankreatopatie v anamnéze) a profesi posuzovaného (je
středoškolákem, pracoval v posledních obdobích ve vedoucích funkcích - vedoucí prodejny
nábytku do ledna 2005, od 9. 2. 2005 byl v pracovní neschopnosti). Posudková komise MPSV
podrobný a úplně dokumentovaný posudek uzavřela výroky, že žalobce k 04/2005 nebyl plně
invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byl však částečně
invalidní podle §44 odst. 1 cit. zákona, vznik částečné invalidity komise určila od 04/2005.
Krajský soud poté rozhodnutí žalované zrušil (pro vady řízení), zavázal ji právním
názorem, že žalobce byl částečně invalidní od dubna 2005 a vrátil věc žalované k dalšímu
řízení.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost; namítla,
že plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod jsou dva samostatné druhy důchodů,
přičemž řízení o přiznání každé této dávky se zahajuje na základě písemné žádosti (§81
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Podle §86 odst. 3 cit. zákona orgán rozhodující o plném
invalidním důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti
i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení
o přiznání důchodu (§81 odst. 1 cit. zákona) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně
invalidní; toto ustanovení (§86 odst. 3) se vztahuje pouze na řízení o přiznání důchodu,
jde tedy například o případy, kdy pojištěnec žádá o plný invalidní důchod, dle posudku lékaře
OSSZ je pouze částečně invalidní, přičemž toto ustanovení umožňuje bez podání další žádosti
přiznat částečný invalidní důchod. Poněvadž rozhodnutí žalované je přezkoumáváno
jako pravomocné, v řízení před soudy již není naplněna podmínka uvedená slovy zákona
„zjistí v průběhu řízení o přiznání důchodu“, neboť toto řízení bylo skončeno nabytím právní
moci rozhodnutí žalované (na rozdíl od situace, kdy správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí
žalované jako nepravomocná k opravným prostředkům podle dřívějších předpisů). Žalovaná
dovozuje, že případný nárok na jinou dávku (částečný invalidní důchod) není důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí; v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Ads 9/2004, sp.zn. 4 Ads 40/2004. Navrhla proto rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán jejím rozsahem a důvody
(§109 s. ř. s.), stěžovatelka uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s . Tento důvod by mohl být naplněn, pokud by soud užil na věc
nedopadající právní normy, anebo by užil sice právní normy přiléhavé, leč jejich interpretace
by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstála.
Kasační stížnost je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud pod č. j. 4 Ads 9/2004 - 36 ze dne 29. 6. 2004 (obdobně
po sp. zn. 4 Ads 40/2004) posuzoval, zda žalovaná byla v řízení o odnětí plného invalidního
důchodu povinna bez žádosti rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu
za situace, kdy výrok o tom, že pojištěnec je částečně invalidní učinila v přezkumném řízení
soudním posudková komise MPSV; Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil,
že „pokud v řízení o přezkoumání rozhodnutí orgánu důchodového pojištění o odnětí plného
invalidního důchodu vyjde najevo, že pojištěnec byl k datu odnětí plného invalidního důchodu
alespoň částečně invalidní, nemůže být přezkoumávané rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno
jen proto, že současně s odnětím plného invalidního důchodu nebylo bez nové žádosti
rozhodnuto i o přiznání částečného invalidního důchodu; ustanovení §81 odst. 2 a 3 a §86
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. takový postup orgánu důchodového pojištění neukládá“.
Toto rozhodnutí ovšem pro posuzovanou věc určující význam nemá, neboť v něm Nejvyšší
správní soud vyslovil svůj náhled na zcela odlišnou situaci, totiž odnětí plného invalidního
důchodu – z dikce §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. plyne, že upravuje pouze postup
pro případy, kdy se vede řízení o přiznání důchodu, nikoli řízení o jeho odnětí. Tato mýlka
stěžovatelky směřující k označenému rozsudku čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu
je patrně vedena judikaturou zastávanou ve správním soudnictví do roku 1998
k tehdejší textaci §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., jež neomezovala takovýto postup
pouze na řízení o přiznání důchodu, nýbrž obecně na rozhodování o důchodu
(tedy i na jeho odnětí) a např. Vrchní soud v Praze judikoval k této zákonné dikci,
že „při odnímání plného invalidního důchodu nelze opomenout příkaz §86 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., podle něhož orgán rozhodující o plném invalidním důchodu rozhodne
bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení zjistil,
že pojištěnec je částečně invalidní.“ Rozhodnutí čtvrtého senátu zdejšího soudu,
pro které bylo již určující znění §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., k 1. 8. 2003,
zcela správně vyložilo, že pokud je invalidní důchod odnímán, nově lze takový důchod (plný
či částečný) přiznat jen k nové žádosti pojištěnce. Nicméně v tomto rozsudku čtvrtý senát
vyslovil názor, že §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., „platí jen pro řízení o přiznání
důchodu částečného invalidního nebo plného invalidního.“, tedy nepochyboval
o tom, že vede-li se řízení o přiznání tohoto typu důchodu, uvedené ustanovení se aplikuje.
Stejný závěr vyslovil i třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 3. 2005,
č. j. 3 Ads 26/2004 - 48, podle nějž, rozhodl-li orgán důchodového pojištění (zde Ministerstvo
vnitra) o odnětí plného invalidního důchodu a konstatoval, že pojištěnec je částečně invalidní,
není z úřední povinnosti bez nové žádosti povinen rozhodnout o přiznání částečného
invalidního důchodu. „Tato povinnost je stanovena pouze v případě rozhodování o přiznání
plného či částečného invalidního důchodu, nikoliv v řízení o jeho odnětí.“ I toto rozhodnutí
tedy stvrdilo závěr, že orgán rozhodující o plném či částečném invalidním důchodu je povinen
rozhodnout i bez žádosti o takovém důchodu, zjistí-li v řízení o jeho přiznání, že pojištěnec je
částečně či plně inv alidní (tedy bez ohledu na to, o jaký důchod požádal - k tomu však rozbor
dále).
Pro posouzení projednávané věci je třeba spíše se zabývat rozsudkem třetího senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 3 Ads 57/2004 - 209, z nějž vzešla
tato právní věta: „Podá-li pojištěnec žádost o částečný invalidní důchod a ve správním řízení
je zjištěna pouze jeho částečná invalidita, a nikoliv plná invalidita, nositel pojištění
nepochybí, pokud rozhodne pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučiní žádný
výrok o nároku na plný invalidní důchod (§86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění
zákona č. 134/1997 Sb.). Pojištěnec nemůže v žalobě účinně namítat, že splňuje podmínky
pro přiznání plného invalidního důchodu.“ K tomu v odůvodnění tohoto rozsudku třetí senát
blíže uvedl, že „stěžovatel (pojištěnec) podal žádost o částečný invalidní důchod, tím vymezil
předmět správního řízení, o němž správní orgán rozhodl. Žádost o jinou dávku není
v dávkovém spise žalované do doby vydání uvedeného správního rozhodnutí doložena
a neprokázal ji ani stěžovatel v průběhu soudního řízení. Správní orgán nepochybil,
pokud svým rozhodnutím rozhodl pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučinil
žádný výrok (ať již vyhovující či zamítavý) ohledně plného invalidního důchodu, neboť nárok
na tuto dávku stěžovatel předepsaným způsobem neuplatnil a v průběhu správního řízení
nebyly zjištěny skutečnosti uvedené v §86 odst. 3 cit. zákona.“ Třetí senát v odůvodnění
svého rozsudku pak dovodil, že krajský soud přezkoumávaje rozhodnutí žalované „neměl
provádět dokazování ohledně existence plné invalidity stěžovatele a i v případě, že by byla
plná invalidita prokázána, nemohl by soud napadený správní akt zrušit, neboť soud
přezkoumává pouze zákonnost výroku správního rozhodnutí a toto rozhodnutí žádný výrok,
jímž by bylo jakkoliv rozhodnuto o nároku na plný invalidní důchod stěžovatele neobsahovalo
a ani obsahovat nemělo.“
Šestý senát Nejvyššího správního soudu nezpochybňuje závěry učiněné třetím senátem
v posledně zmiňovaném rozsudku, přičemž ovšem zdůrazňuje, že se jednalo situaci,
kdy pojištěnec požádal o částečný invalidní důchod a tento důchod mu byl přiznán.
Pro projednávanou věc proto nemůže být určující, neboť žalobce požádal o plný invalidní
důchod a v duchu dále vyložených principů řízení o dávky důchodového pojištění podmíněné
nepříznivým zdravotním stavem musel být srozuměn s tím, že může obdržet částečný
invalidní důchod, zvláště za situace, že, jak dále vyloženo, zákon nepřipouští vést souběžně
řízení o částečném a plném invalidním důchodu.
Pro posouzení věci jsou určující následující ustanovení právních předpisů upravujících
důchodové pojištění, řízení o dávkách důchodového pojištění a soudní řízení správní:
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, rozlišuje dva typy dávek závislých
na poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, přičemž rozdíly v současné době tkví především v míře tohoto poklesu
(66% plný invalidní důchod, 33% částečný invalidní důchod), v minulosti i v jiných aspektech
(například výplata částečného invalidního důchodu byla do 1. 2. 2006 ovlivněna výší příjmu
z výdělečné činnosti). Dále je těmto dávkách společné, že pro vznik nároku se vedle plné
či částečné invalidity vyžaduje určitá doba pojištění, která se zjišťuje z období před vznikem
invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem
invalidity (§38, §39, §40, §43, §44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
Pro řízení o těchto dávkách jsou určující ustanovení §81, §86 odst. 3 ve spojení
s §87 a §89 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení;
o dávkách důchodového pojištění rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení (§5
písm. a/ č. 1 cit. zákona); podkladem pro rozhodnutí o plném invalidním či částečném
invalidním důchodu je posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1
cit. zákona zní: „Okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů ve věcech sociálního zabezpečení…; za tím účelem svými lékaři posuzují
a/ plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu…“). Pro vydávání posudků se přiměřeně použití
ustanovení obecných předpisů o správním řízení (§8 odst. 9 cit. zákona). Podle §81 odst. 1
cit. zákona se řízení o přiznání dávky důchodového pojištění zahajuje na základě písemné
žádosti. Podle §81 odst. 3 cit. zákona věty druhé a třetí platí, že zahájení řízení o plný
invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu;
zahájení řízení o částečný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o plném
invalidním důchodu; ustanovení této věty však neplatí, probíhají-li v téže době řízení
o přiznání částečného invalidního důchodu a přezkumné řízení soudní z důvodu odnětí plného
invalidního důchodu. Podle §86 odst. 3 cit. zákona orgán rozhodující o plném invalidním
důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti i o částe čném
invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání
důchodu (§81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní. Podle §87
odst. 2 cit. zákona je rozhodnutí, které je podkladem (podkladem je přitom rozhodnutí
jiného orgánu než toho, který rozhoduje o dávce, pokud bylo vydáno po podání žádosti
o takovou dávku) pro rozhodnutí o dávce důchodového pojištění, obsaženo v rozhodnutí
o dávce. Podle §89 odst. 2 věty za středníkem cit. zákona soud přezkoumá podkladové
rozhodnutí jen při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení o důchodu (stěžovatelky). Pro řízení ve věcech důchodového pojištění platí
jinak (subsidiárně) správní řád (§108 cit. zákona), tedy do 31. 12. 2005 zákon č. 71/1967 Sb.
Podle §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.) musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným
podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud
k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje -li tento zákon
žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví (§75 odst. 2
s. ř. s.). V rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním
orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené
důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy provedenými v řízení před správním
orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (§77
odst. 2 s. ř. s.). Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., posuzuje zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění.
Ministerstvo práce a sociálních věcí; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Pro vydávání těchto posudků se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů
o správním řízení. Podle §78 odst. 6 s. ř. s. zrušil-li soud rozhodnutí správního orgánu
ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení tyto důkazy
mezi podklady pro nové rozhodnutí.
Z předestřeného výčtu použitelných ustanovení na projednávanou věc
především plyne, že řízení o plný či částečný invalidní důchod lze zahájit jen na základě
písemné žádosti; potud se jedná o jeden z principů správního řízení, jež se zahajuje
buď k žádosti anebo z podnětu správního orgánu (ex offo). Zde zvláštní právní předpis (zákon
č. 582/1991 Sb.) stanoví, že řízení o plný nebo invalidní důchod lze zahájit pouze a jedině
k písemné žádosti pojištěnce. Dále pak upravuje dvě významné odlišnosti ve vztahu
k institutům známým jako litispendence (překážka věci zahájené) a ve vztahu k předmětu
řízení, jenž jinak pravidelně plyne ze žádosti. Jednak stanoví (§81 odst. 3 cit. zákona),
že je-li zahájeno řízení o jeden typ invalidního důchodu, nelze souběžně (k písemné žádosti)
vést řízení o druhý typ invalidního důchodu, tedy přestože nejde o rozhodování v téže věci
(neboť plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod jsou rozdílnými dávkami
důchodového pojištění) stanoví cit. zákon překážku v podobě zahájeného řízení;
tato zvláštnost pak nutně musí mít odraz v úpravě dalšího postupu řízení, neboť jinak by byla
z hledisek obecných nároků na fair proces neodůvodnitelná (litispendence je institutem
použitelným pouze a výhradně na řízení vedené v téže věci, tedy na řízení téhož účastníka
o tomtéž důchodu). Tento odraz nutno hledat v §86 odst. 3 cit. zákona, jenž svou podstatou
hojí skutečnost, že pojištěnec nemůže souběžně na základě svého úkonu vést řízení
jak o plném, tak o částečném invalidním důchodu. Toto ustanovení nutno chápat jako
ustanovení rozšiřující předmět řízení ipso facto na ten či onen typ i nvalidního důchodu
(přestože pojištěnec žádal plný invalidní důchod, musí se zjišťovat, zda pojištěnec není
alespoň částečně invalidní, neboť kdyby tomu tak bylo, byl by povinen takový důchod přiznat
(při splnění ostatních podmínek). Pokyn §86 odst. 3 cit. zákona („orgán rozhodující o plném
nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti i o částečném nebo plném
invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání důchodu zjistí, že občan je částečně
nebo plně invalidní“) ve spojení s obecnou úpravou správního řízení, pak vede Nejvyšší
správní soud k přesvědčení, že stěžovatelka je v řízení o plný invalidní důchod povinna
zjišťovat typ invalidity (částečná, plná) a také v tomto smyslu o žádosti pojištěnce
rozhodnout. Pokud by tomu tak nemělo být, zákon č. 582/1991 Sb., jenž na vede stěžovatelku
(resp. OSSZ) ke zjišťování obou typů invalidity, by musel obsahovat výjimku v tom smyslu,
že by veškeré závěry svého skutkového a právního zjištění (resp. zjištění obsažených
v podkladovém rozhodnutí) nezahrnula do výroku svého rozhodnutí o dávce, a rozhodla
by pouze o předmětu řízení, jak byl vymezen v žádosti pojištěnce, přestože by rozsah
skutkového (a právního) zjišťování v řízení byl širší. Takové ustanovení však cit. zákon
neobsahuje, naopak, jak vyloženo výše, ukládá stěžovatelce pojmout předmět řízení šířeji
a zabývat se v zahájeném řízení oběma možnými alternativami. Nejvyšší správní soud vidí
v provázanosti uvedených ustanovení vnitřní logiku, kterou je možno akceptovat,
ovšem jedině a pouze za předpokladu, že bude vyložena touto optikou. Je-li zabráněno
pojištěnci, aby v době řízení o jeden typ invalidního důchodu podal žádost o druhý typ
tohoto důchodu, přičemž stěžovatelka je oprávněna přiznat k žádosti o jakýkoli z obou typů
invalidních důchodů kterýkoli, pak jde o opatření, jež významně racionalizuje procesní
postupy, které se vedou mezi dvěma orgány (Okresní správa sociálního zabezpečení a Česká
správa sociálního zabezpečení), avšak nemohou být nikdy k tíži postavení pojištěnce. Ostatně
podkladová rozhodnutí (posudky lékaře OSSZ a posudkové komise MPSV) v projednávané
věci zcela korespondují s těmito závěry, neboť vyslovují oba potřebné závěry pro řízení
o dávce důchodového pojištění (v posuzované věci: je částečně invalidní, není plně invalidní,
/PK MPSV/ anebo není plně invalidní ani částečně invalidní /lékař OSSZ/).
Soud pak k žalobě pojištěnce přezkoumá výrok správního rozhodnutí v požadovaném
rozsahu. Z tohoto pohledu nehraje právní moc rozhodnutí stěžovatelky žádnou podstatnou
roli, neboť soud zkoumá, zda stěžovatelka zjistila správně a úplně skutkový stav věci
a aplikovala správné právní normy k datu vydání rozhodnutí; zjistí-li soud, že stěžovatelka
k žádosti o plný invalidní důchod odepřela pojištěnci částečný invalidní důchod, ač to měla
na základě správně a úplně zjištěného stavu věci nevzbuzujícího pochybnosti zjistit
na základě podkladového rozhodnutí (§32 správního řádu účinného do 31. 12. 2005), pak je
oprávněn na základě doplnění skutkových zjištění v řízení před soudem (zjištění částečné
invalidity) zavázat stěžovatelku, aby tato zjištění zahrnula do podkladů pro své rozhodnutí.
Řešení, jež zastává šestý senát Nejvyššího správního soudu, zahrnuje i poněkud širší
pohled na projednávanou problematiku: na soud se obracejí pojištěnci, jež nejsou
s rozhodnutím stěžovatelky uspokojeni, to znamená, že k žádosti o plný invalidní důchod bylo
rozhodnuto o jejím zamítnutí (s podkladovými výroky není ani částečně, ani plně invalidní).
Pokud totiž Nejvyšší správní soud svou judikaturou povede stěžovatelku k oprávnění
požadovat po pojištěncích, aby po skončení řízení o jeden typ invalidního důchodu zahajovali
další řízení o druhý typ invalidního důchodu, přičemž tito pojištěnci mohou být ovlivněni
délkou soudního řízení (několik let) před dvěma stupni správních soudů, může dojít ke dvěma
efektům, z hlediska ochrany sociálních práv krajně nežádoucím: jednak by zůstalo
na stěžovatelce, kdy a jak zjistí skutkový stav věci, a patrně jen když libovolně uzná
za vhodné, přizná důchod, jinak se bude „držet předmětu řízení“ vymezeném v žádosti,
a chybu v utváření skutkového stavu věci nebude možno v soudním řízení odstranit,
přestože pojištěnci nepochybně od data zjištění v soudním řízení určitý typ důchodu náleží,
jednak na základě nové žádosti půjde o řízení, v němž lékař OSSZ nebude nijak vázán
zjištěním v řízení soudním, a to jak z hlediska data vzniku invalidity tak jejího typu,
a konečně může za určitých okolností pojištěnec ztratit nárok i s ohledem na zjišťování doby
pojištění potřebné pro vznik nároku, který by podle závěrů soudního řízení měl. Navíc nelze
odhlédnout od právní situace, která vede k tomu, že tyto dva typy invalidity se velmi sbližují
(vypuštění omezení výdělečné činnosti v souvislosti s výplatou částečného invalidního
důchodu) a v zásadě se již jedná v současné době o jeden typ dávky, takže tím spíše je
neodůvodněné nutit pojištěnce, jenž typicky podal žádost o plný invalidní důchod,
aby po několikaměsíčním řízení před stěžovatelkou a několikaletém řízení před soudy podával
novou žádost o částečný invalidní důchod, třebaže míra poklesu jeho schopnosti výdělečné
činnosti byla kvalifikovaně zjištěna v soudním řízení, v němž byl skutkový stav věci
přezkoušen a doplněn a v tomto rozsahu stěžovatelku soud svými zjištěními zavázal.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka by měla v rámci principů
dobré správy dbát toho, aby pojištěnci byli náležitě o svých právech poučováni, včetně úpravy
tiskopisů, na kterých pojištěnec o dávku žádá tak, aby bylo zřejmo, že k jedné žádosti,
v posuzované věci o plný invalidní důchod, mu může být stěžovatelkou přiznán
i pouze důchod částečný, přičemž pojištěnec by měl být s touto možností kvalifikovaně
seznámen a měl by mít i možnost projevit svou vůli v řízení správním ohledně setrvání
na takové žádosti, zjistí-li se, že jeho zdravotní stav odpovídá jen částečné, nikoli plné
invaliditě.
Poněvadž Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí krajského soudu pochybení,
které by zakládalo nutnost jeho rozhodnutí zrušit, kasační stížnost zamítl (§110 s. ř. s.).
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120
s. ř. s.), ze soudního spisu neplynou náklady žalobce, které by měla stěžovatelka
jako procesně neúspěšná hradit, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu