ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.22.2005
sp. zn. 6 Ads 22/2005 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: L. M., zastoupena JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem
Čelakovského sady 8, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 49/2004 - 14 ze dne 10. 11. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, č. j. 42 Cad 49/2004 - 14, se
zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 2. 6. 2004 byl žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“)
od 1. 4. 2003 podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy
mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.
m. s. (dále jen „Smlouva“) přiznán starobní důchod ve výši 3421 Kč měsíčně; zároveň
žalovaná z důvodu zvýšení procentní výměry důchodu 2111 Kč o 2, 5 %, tj. o 53 Kč,
dle nařízení vlády č. 337/2003 Sb. od ledna 2004 upravila stěžovatelce důchod na částku
3474 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, ve které požadovala zrušení
rozhodnutí žalované z důvodu, že výše starobního důchodu nebyla vypočtena řádně.
Dle vyjádření žalované k žalobě, byla doba pojištění stěžovatelky, která do 1. 12. 1994
pracovala na Ukrajině, zhodnocena na podkladě potvrzení doby pojištění ukrajinského
nositele pojištění. Pro uplatnění Smlouvy je pro ni rozhodující, zda nárok na důchod vznikl
výlučně podle českých právních předpisů bez přihlédnutí ke Smlouvě, nebo zda je pro získání
nároku třeba přihlédnout i k dobám pojištění získaným podle ukrajinských právních předpisů.
Ve smyslu čl. 39 odst. 4 Smlouvy získala stěžovatelka dobu pojištění pouze podle českých
právních předpisů a v tomto případě vznikl nárok na výpočet plného důchodu, nikoli důchodu
dílčího. Doba získaná podle ukrajinských právních předpisů byla z rozhodného období let
1986 až 2002 pro stanovení výše výpočtového základu vyloučena podle čl. 18 Smlouvy.
Z tohoto důvodu žalovaná nezhodnocovala vyměřovací základy za jednotlivé kalendářní roky,
ale tato doba byla považována za dobu vyloučenou. Výše vyměřovacích základů
v jednotlivých kalendářních letech v období od 1. 12. 1995 do 31. 12. 2002 nebyla
stěžovatelkou nijak zpochybněna. Žalovaná zdůraznila, že stěžovatelka nedoložila dobu
pojištění v rozmezí let 1997 až 2000, což se negativně projevilo na konečné výši důchodu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze blíže označeným v záhlaví byla žaloba
stěžovatelky zamítnuta. Krajský soud konstatoval, že žalovaná při výpočtu starobního
důchodu stěžovatelky postupovala podle platných českých předpisů a respektovala příslušná
ustanovení Smlouvy. K rozhodnutí dospěla na podkladu dávkového spisu, z něhož měla
za zjištěné, že do vyměřovacího základu stěžovatelky byly zahrnuty příjmy dosahované
od 1. 1. 1996 do 31. 3. 2003, s výjimkou období od 1. 1. 1997 do 2. 7. 2000. Roční
vyměřovací základ byl vypočten jako součin úhrnů vyměřovacích základů stěžovatelky
za každý kalendářní rok a koeficientu nárůstu všeobecného vyměřovacího základu. Ke tvrzení
stěžovatelky, že pro výpočet důchodu mají být zhodnoceny i příjmy, kterých dosahovala
na Ukrajině, a že jí měl být stanoven dílčí starobní důchod, krajský soud uvedl,
že tento postup není s ohledem na čl. 13 a čl. 39 odst. 4 Smlouvy možný. Při takovém postupu
totiž musela být doba získaná podle ukrajinských právních předpisů pro stanovení výše
výpočtového základu z rozhodného období let 1986 až 2002 vyloučena, jak stanoví čl. 18
Smlouvy. Pokud by k vyloučení dané doby nedošlo, pak by, dle krajského soudu,
při nemožnosti započtení příjmů dosahovaných na Ukrajině v uvedeném období došlo
k dalšímu rozmělnění výpočtového základu a k dalšímu snížení výše starobního důchodu.
Proti označenému rozsudku brojí stěžovatelka kasační stížností. Domnívá
se, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav věci a nesprávně jej posoudil.
Je přesvědčena, že výše starobního důchodu nebyla správně vypočtena, jeví se jí jako značně
podhodnocena. Má za to, že v přiloženém „dokladu o výpočtovém základu“ není stanoven
žádný vyměřovací základ za období od roku 1986 do roku 1994. V případě, že žalovaná
toto období zahrnula do svého výpočtu, měla stanovit i příslušný vyměřovací základ, případně
určit tzv. dílčí důchod. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaná nepostupovala správně a ve věci
rozhodla v rozporu se skutkovým a právním stavem věci. Krajský soud neposoudil
skutečnosti uváděné stěžovatelkou, jakož i skutečnosti týkající se přiznání starobního
důchodu plynoucí ze správního spisu v souladu s platným právem. Stěžovatelka výslovně
uplatnila kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupena advokátkou. Stěžovatelka uplatnila důvody kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k věcnému posouzení napadeného rozsudku.
Protože v něm shledal vady, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti dle §109 odst. 3
s. ř. s. v návaznosti na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil přezkoumávané rozhodnutí
krajského soudu, jak je rozvedeno níže. Podle citovaných ustanovení Nejvyšší správní soud
není vázán námitkami v kasační stížnosti, v případech kdy je napadené rozhodnutí soudu
nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí spočívá v nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního a soudního spisu se podávají tyto skutečnosti významné z hlediska
posuzované věci:
Stěžovatelka, státní příslušnosti Ukrajina, podala dne 19. 3. 2003 žádost o starobní
důchod, přičemž o jeho přiznání požádala od 1. 4. 2003. Podle průkazu o povolení pobytu
cizince je stěžovatelce povolen trvalý pobyt na území České republiky od 10. 2. 2000.
Posuzované rozhodnutí žalované zahrnovalo následující údaje: Stěžovatelce byl
přiznán od 1. 4. 2003 starobní důchod ve výši 3421 Kč měsíčně podle §29 zákona
č. 155/1995 Sb. a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy; ve smyslu vládního nařízení č. 337/2003 Sb.
jí byla od ledna 2004 zvýšena procentní výměra důchodu 2111 Kč o 2,5%, tj. o 53 Kč,
na 2164 Kč. Základní výměra starobního důchodu se stěžovatelce nezvýšila, a nadále
jí náležela ve výši 1310 Kč. Celkem činil starobní důchod stěžovatelky 3474 Kč měsíčně.
Podle odůvodnění rozhodnutí se výše důchodu se skládala ze základní a procentní výměry.
Základní výměra důchodu činila 1310 Kč měsíčně, procentní výměra důchodu
se pak stanovila procentní sazbou z výpočtového základu, který byl určen částkou 1871 Kč,
přičemž jeho výše odpovídala osobnímu vyměřovacímu základu 1871 Kč za roky 1986 -
2002. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 35 roků pojištění činila 52,5 %
výpočtového základu, tedy 983 Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu vypočteného podle
zákona č. 100/1988 Sb. činila 2111 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla k 1.
4. 2003 trvalý pobyt na území České republiky, považovaly se dle čl. 39 Smlouvy doby
pojištění získané k tomuto datu podle právních předpisů Ukrajiny, tedy potvrzené
ukrajinským nositelem pojištění, za doby pojištění České republiky. Rozhodnutí žalované
rovněž obsahovalo oznámení o výplatě důchodu, jakož i řádné poučení o možnosti soudního
přezkumu.
Z obsahu podané žaloby lze dovodit, že stěžovatelka spolu s výše
popsaným rozhodnutím žalované rovněž obdržela tzv. osobní list důchodového pojištění
ze dne 19. 5. 2004, z něhož vyplývá, že její celková doba pojištění vykázaná za období
od 27. 1. 1962 do 1. 4. 2003 činila celkem 35 roků a 34 dnů, jakož i skutečnost,
že do vyměřovacího základu byly zahrnuty příjmy dosahované od 1. 12. 1995
do 31. 12. 2002, s výjimkou období od 1. 1. 1997 do 2. 7. 2000, kdy stěžovatelka nebyla
důchodově pojištěna. Osobní list obsahoval i informace o vyloučených dobách
a tzv. koeficientech nárůstu.
Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení vstoupila
v platnost a nabyla účinnosti dne 1. 4. 2003. Žalovaná v posuzovaném případě aplikovala
její čl. 39 odst. 4 a čl. 13, jakož i čl. 18. Podle čl. 39 odst. 4 jsou „doby pojištění získané
podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke dni vstupu této smlouvy v platnost
budou považovány za doby pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl občan
k uvedenému datu, nebo naposledy před tímto dnem trvalý pobyt“. Podle čl. 13 „jsou-li
podle právních předpisů jedné smluvní strany splněny podmínky nároku na důchod
i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní strany,
stanoví příslušná instituce prvé smluvní strany důchod výlučně na základě dob pojištění
získaných podle jejích právních předpisů“. Článek 18 pak stanoví, že“pro výpočet důchodu
instituce každé ze smluvních stran stanoví průměrný výdělek nebo vyměřovací základ pouze
za doby pojištění získané v souladu s jejími právními předpisy“.
Podle českých právních předpisů upravujících důchodové pojištění, konkrétně dle §71
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., výše starobního důchodu, na který vznikne nárok v době
od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005, nesmí být nižší než výše důchodu, která by náležela,
kdyby důchod byl přiznán podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995 v rozsahu uvedeném
v odstavci 4, a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni.
Pro účely porovnání výší starobních důchodů podle věty první se výší důchodů rozumí
procentní výměry těchto důchodů. Výše základní výměry starobního důchodu, pokud se výše
stanoví po 31. 12. 1995 s použitím předpisů platných před 1. 1. 1996, se určuje podle předpisů
platných ke dni, od něhož se přiznává důchod; přitom v této výši základní výměry důchodu
je zahrnuto zvýšení o pevnou částku. Podle §71 odst. 4 tohoto zákona se, mj. pro stanovení
výše důchodu uvedeného v odstavci 1 podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995, použije
ustanovení těchto předpisů o průměrném měsíčním výdělku, včetně určení rozhodného
období pro jeho výpočet, o výši důchodu a o nejvyšší a nejnižší výměře důchodu;
přitom při určení výdělků za dobu po 31. 12. 1995 se postupuje podle §16 odst. 3 a 4,
které stanoví vyměřovací základ pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 a vyloučené doby
před 1. 1. 1996.
Nejvyšší správní soud z dokladu o výpočtu starobního důchodu obsaženém
v dávkovém spise seznal, že žalovaná v daném případě vypočetla procentní výměry
starobního důchodu stěžovatelky jak podle zákona č. 155/1995 Sb. (983 Kč),
tak podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném k 31. 12. 1995
(dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“) (2111 Kč). Řídíc se §71 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
žalovaná přiznala starobní důchod ve vyšší, pro stěžovatelku výhodnější, částce, tj. 3474 Kč
měsíčně.
V samotném rozhodnutí však žalovaná neuvedla všechna příslušná ustanovení
právních předpisů, podle kterých postupovala. Nezmínila se především o §71 zákona
č. 155/1995 Sb., který ji při výpočtu starobního důchodu a stanovení jeho výše zavazuje
k použití určitého předpisu o sociálním pojištění, toho výhodnějšího, a to i v případech,
kdy o starobní důchod žádají cizí státní příslušníci mající na území České republiky trvalý
pobyt, pokud se zemí, jíž jsou státními příslušníky, Česká republika uzavřela mezinárodní
smlouvu, jakou je citovaná Smlouva s Ukrajinou. Žalovaná naopak v rozhodnutí uvedla,
že přiznává starobní důchod podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., což stěžovatelku, soudě
podle charakteru jejich žalobních námitek uplatněných v žalobě i v kasační stížnosti, uvedlo
v omyl. Z rozhodnutí žalované ani jeho přílohy není zřejmý způsob výpočtu procentní výměry
přiznaného starobního důchodu a je dokonce obtížně zjistitelný i z dávkového spisu; nelze
seznat, jak žalovaná dosáhla částky 2111 Kč, kterou stanovila jako procentní výměru
starobního důchodu žalobkyně, neboť není přezkoumatelným způsobem odůvodněná.
Naopak žalovaná se v odůvodnění zabývala výpočtem procentní výměry podle zákona
č. 155/1995 Sb. ve vazbě na Smlouvu, z něhož však nakonec nevycházela. Postup žalované
vedoucí k přiznání starobního důchodu podle zákona č. 100/1988 Sb. není ozřejměn
ani ve vyjádření k žalobě (přestože by takové vyjádření již nemohlo ovlivnit úvahu
o zákonnosti rozhodnutí). Rozhodnutí nerespektuje právní úpravu §47 odst. 2 a 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění (dále jen „správní řád“),
podle něhož správní rozhodnutí musí obsahovat všechna ustanovení aplikovaných právních
předpisů, podle kterých správní orgán rozhoduje; v odůvodnění rozhodnutí musí
pak být uvedeno, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl
správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu je z hlediska posuzované věci stěžejní,
aby bylo možné rozhodnutí správního orgánu přezkoumat. Není povinností Nejvyššího
správního soudu při přezkumu takového rozhodnutí zdůvodňovat, jak žalovaná dospěla
k výpočtu starobního důchodu a doplňovat příslušná ustanovení právních předpisů,
podle nichž rozhodla, nýbrž posoudit rozhodnutí správního orgánu, který je vydal,
a které mělo mít náležitosti stanovené §47 odst. 2 a 3 správního řádu.
Za této situace se nelze vyjádřit ani k námitkám stěžovatelky směřujícím
vůči stanovení výše starobního důchodu, kdy se stěžovatelka dovolává Smlouvy
publ. pod č. 29/2003 Sb. a dožaduje se stanovení příslušného vyměřovacího základu
za období let 1986 až 1994, případně vypočtení tzv. dílčího důchodu.
Rozhodnutí žalované pak lze z tohoto pohledu považovat za rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud
měl proto napadené rozhodnutí žalované zrušit pro vady řízení. Protože tak neučinil, nutno
dospět k závěru, že řízení před soudem trpí jinou vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
byť částečně i z jiných důvodů, než byly namítány, proto napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V uvedené věci soud
dále podotýká, že se nezabýval všemi námitkami stěžovatelky uvedenými v kasační stížnosti,
neboť v situaci, kdy není jasné, jakým způsobem postupovala žalovaná při výpočtu starobního
důchodu, a rozhodnutí je v tomto směru nesrozumitelné, je třeba nejprve vyčkat nového
rozhodnutí žalované s tím, že teprve poté, až bude objasněn způsob výpočtu procentní výměry
starobního důchodu stěžovatelky, bude možno případné námitky stěžovatelky přezkoumat.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu