ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.88.2006:74
sp. zn. 6 Ads 88/2006 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: L´OREAL Česká republika, s. r. o., se sídlem Praha 5, Plzeňská 213/11, zastoupen
Mgr. Šárkou Kalinovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Prusínova 2398/10, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 12 Cad 24/2005 - 48, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se př i znává odkladný účinek.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) navrhla přiznat shora označené kasační stížnosti
proti blíže označenému rozsudku městského soudu odkladný účinek, přičemž návrh
odůvodnila tak, že přiznání odkladného účinku nebude znamenat pro žalobce nenahraditelnou
újmu, neboť pro platební výměr na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti platí, že je vykonatelný bez ohledu na právní moc,
jestliže od jeho doručení uplynulo 15 dnů; nezaplacení pojistného anebo zaplacení v nižší
částce je sankcionováno povinností platit penále ve výši 0,1% dlužné částky za každý
kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala.
Žalobce návrh považoval za nedůvodný, přičemž především argumentoval judikaturou
zdejšího soudu osvětlující, že v případě státu, jako toho, u něhož by měla nastat
nenahraditelná újma, nebude takový účinek pravidelně možný, a dále považoval za újmu
na své straně, pokud by nemohl disponovat s prostředky, jež na pojistném penále již zaplatil.
V projednávané věci jde o posouzení zákonnosti platebního výměru orgánu sociálního
zabezpečení, o němž ve II. stupni správního řízení bylo rozhodnuto žalovanou 6. 9. 2005,
kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit nedoplatek na pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 8 581 688 Kč a penále
(2 261 466 Kč) z tohoto nedoplatku, neboť žalobce nezahrnul do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného ve vymezeném období (rok 2003) příjmy zúčtované osmi
zaměstnancům žalobce, z nichž sedm mělo státní příslušnost Francouzské republiky, jeden
Švýcarské konfederace, přičemž jejich pracovněprávní vztahy se řídily buď francouzským
nebo v jednom případě švýcarským právem.
Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované, která rozhodovala jako správní
orgán II. stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podala
stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila návrh na přiznání odkladného účinku.
Podle §107 zákona č. 150/202 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační
stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele
přiznat, přičemž ustanovení §73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. Podmínkou přiznání
odkladného účinku je, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenají pro žalobce
(stěžovatele) nenahraditelnou újmu, přiznání se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých
práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
V posuzované věci jde o specifický případ, kdy žalobce byl povinen již na základě
rozhodnutí orgánu I. stupně zaplatit dlužné pojistné a příslušné penále, neboť toto rozhodnutí
se stalo vykonatelným 15 dnů po doručení.
Pokud by podle pravomocného rozsudku městského soudu žalovaná zrušila platební
výměr a později by na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl o předložených
právních otázkách jinak, než tak učinil městský soud, a žalobce by k novému rozhodnutí
orgánů sociálního zabezpečení byl povinen plnit, mohlo by se vlivem právní úpravy
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a délky řízení,
která uběhla od doby vykonatelnosti tohoto výměru a která ještě uběhne do doby rozhodnutí
zdejšího soudu, hypoteticky stát, že by žalobci vznikla povinnost ještě řádově vyšší.
Přestože citovaná ustanovení s. ř. s. výslovně na tuto situaci nepomýšlejí, nelze ji teoreticky
vyloučit, a proto Nejvyšší správní soud za použití teologického výkladu této normy, jež má
za účel zcela výjimečně přiznat odkladný účinek kasační stížnosti, a to v případě,
kdy by došlo k nezvratné újmě, zejména u právnických či fyzických osob (ne tak už státu,
u nějž pravidelně nebude moci tento efekt nastat) rozhodl, že v posuzované věci bude
až do rozhodnutí zdejšího soudu pro žalobce (nikoli pro stěžovatelku) nejvýhodnější, pokud
bude konzervován status quo.
V opačném případě, pokud by Nejvyšší správní soud sdílel názor městského soudu,
pak žalobce obdrží vše, co na základě rozhodnutí, jež by bylo shledáno nezákonným, plnil.
Případné další právní souvislosti by pak již byly zcela v jeho dispozici.
Nejvyšší správní soud přijímá toto rozhodnutí s cílem maximálního možného snížení
případných negativních důsledků pro žalobce, a to zejména s ohledem na délku řízení
před správními orgány i soudy obou stupňů, přičemž u zdejšího soudu činí doba řízení
v průměru nejméně jeden rok od doby, kdy mu věc předloží krajský soud (Městský soud
v Praze předložil posuzovanou věc zdejšímu soudu 7. 8. 2006).
Toto řešení se nedotkne nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným
zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu