ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.91.2005
sp. zn. 6 Ads 91/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: JUDr. J. D., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem náměstí Svobody
471, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 23. 6. 2005, č. j. 41 Cad 64/2004 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu obrany se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva obrany č. j. 421/3 - 476/2001 - 7542 - DP ze dne
30. 7. 2004 bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
č. j. 270413017/N/2004 ze dne 19. 3. 2004, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o úpravu
starobního důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, a o jeho výplatu orgány sociálního zabezpečení Ministerstva obrany.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, č. j. 41 Cad 64/2004 - 46, tak, že ji zamítl. V odůvodnění
svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v přezkumném soudním řízení nebylo doloženo,
že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích,
neboť osvědčením ze dne 2. 8. 1991, č. 5469/A3, nelze nárok prokazovat. Toto osvědčení,
které bylo žalobci vydáno náčelníkem personální správy Federálního ministerstva obrany
(dále jen „FMO“) na základě výsledků rehabilitačního řízení Krajské rehabilitační komise
při Krajské vojenské správě Praha ze dne 15. 11. 1990, bylo Centrální rehabilitační
komisí FMO prohlášeno za neplatné a žalobce byl o tom vyrozuměn předsedou této komise
dne 3. 2. 1992 a dopisem náčelníka personální správy FMO z téhož dne. Centrální
rehabilitační komise FMO projednala 16. 1. 1992 rozhodnutí Krajské rehabilitační komise
a na základě podrobného došetření oprávněnosti rehabilitace dospěla k závěru, že žalobce
nebyl propuštěn z politických důvodů, a proto bylo touto komisí zrušeno rozhodnutí Krajské
rehabilitační komise z 15. 11. 1990, o rehabilitaci žalobce a vydané osvědčení ze dne
2. 8. 1991 bylo prohlášeno za neplatné. Krajský soud stejně jako žalovaný, zastává
stanovisko, že Centrální rehabilitační komisi příslušelo přezkoumávat rozhodnutí krajských
rehabilitačních komisí a to zejména v rámci své řídící a metodické činnosti (bod 7 rozkazu
ministra národní obrany ČSSR z 10. 11. 1990). Žalobce využil i možnosti domáhat
se svého práva u soudu, avšak jeho žaloba o určení, že důvodem jeho propuštění
ze služebního poměru vojáka z povolání byly okolnosti uvedené v §21 zákona
č. 87/1991 Sb., byla zamítnuta. Na základě uvedeného zjištění dospěl krajský soud k závěru,
že žalovaný při posuzování žádosti žalobce o úpravu důchodu podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích postupoval správně a jeho rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem.
Krajský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž se podrobně vyjádřil k problematice věci. Poukázal na to, že k vydání osvědčení
podle zákona č. 87/1991 Sb. určil ministr obrany ČSFR výhradně náčelníka Personální správy
FMO. Zrušením osvědčení nepověřil nikoho, neboť ani zákon č. 87/1991 Sb. se zrušením
osvědčení nepočítá a v zákoně se o něm nezmiňuje. Jako pomocný, poradní a metodický
orgán při plnění úkolů v souvislosti s rehabilitací vojáků z povolání podle zákona
č. 87/1991 Sb. ustanovil ministr obrany dne 29. 12. 1989 Centrální rehabilitační komisi.
Úkoly této komise stanovil ministr obrany ve svém rozkazu č. 7 z 10. 1. 1990; jsou to úkoly
pomocné, poradní a metodické povahy. Oprávnění vydávat nebo odnímat osvědčení nebo je
prohlašovat za neplatné, mezi nimi není. Pokud tedy Centrální rehabilitační komise dospěla
k závěru, že stěžovatel nebyl propuštěn z politických důvodů, a proto bylo touto komisí
zrušeno rozhodnutí Krajské rehabilitační komise z 15. 11. 1990 o rehabilitaci stěžovatele
a vydané osvědčení ze dne 2. 8. 1991 bylo prohlášeno za neplatné, je toto rozhodnutí
Centrální rehabilitační komise podle stěžovatele neplatné a právně neúčinné, neboť bylo
vydáno poradním orgánem, který neměl rozhodovací pravomoc. Krajský soud pochybil
v tom, že v rozporu s platným rozkazem ministra obrany se ztotožnil s nesprávnými
stanovisky Vojenského úřadu sociálního zabezpečení a Ministerstva obrany
a při svém rozhodování vycházel z domněnky, že Centrální rehabilitační komise byla
oprávněna prohlásit osvědčení podle zákona č. 87/1991 Sb. za neplatné.
V další části své kasační stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k důvodu svého propuštění
z armády, poukazuje na předložené lékařské správy, podle nich nikdy nebyl nemocen
průduškovým astma, takže lze považovat za prokázané, že k jeho propuštění z armády
nedošlo pro astmatickou chorobu, ale z důvodů politických, k nimž se podrobně v řadě
svých podání vyjádřil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K výzvě krajského soudu stěžovatel podáním ze dne 2. 9. 2005 svoji kasační stížnost
doplnil uvedením, že důvody jeho kasační stížnosti lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Zároveň tyto důvody znovu blíže konkretizoval.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že podle rozkazu ministra obrany ČSFR č. 13
ze dne 14. 5. 1991 byla pro realizaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
v resortu FMO vydána Směrnice pro realizaci uvedeného zákona, jíž bylo náčelníkovi
Personální správy FMO uloženo zabezpečit pro rehabilitované vojáky z povolání vydání
osvědčení o tom, že jejich služební poměr skončil z důvodu politické persekuce.
Takovéto osvědčení bylo stěžovateli vydáno dne 2. 8. 1991 náčelníkem personální správy
FMO, podle něhož stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem
1. 2. 1954 z důvodů uvedených v §21 zákona č. 87/1991 Sb. Rozkazem ministra národní
obrany ČSSR č. 7 z 10. 1. 1990 byla ustanovena Centrální rehabilitační komise FMNO,
jejímž úkolem mimo jiné bylo na základě dostupných podkladů a žádostí postižených sestavit
seznamy osob podléhajících rehabilitaci a rozsah jejich postižení. Centrální rehabilitační
komise FMO dne 3. 2. 1992 stěžovateli sdělila, že uvedená komise projednala rozhodnutí
Krajské rehabilitační komise Praha o stěžovatelově rehabilitaci dne 21. 11. 1991 a 30. 1. 1992
za přítomnosti stěžovatele a na základě podrobného došetření členové komise jednohlasně
rozhodli, že stěžovatel nebyl propuštěn z politických důvodů a tím se na něj nevztahuje
rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto bylo rozhodnuto zrušit rozhodnutí Krajské
rehabilitační komise Praha z 15. 11. 1990 o rehabilitaci stěžovatele a vydané osvědčení
z 23. 8. 1991 prohlásit za neplatné s požadavkem, aby stěžovatel toto osvědčení vrátil.
Centrální rehabilitační komise přitom ve věci provedla podrobné a obsáhlé šetření,
mimo jiné byl vyslechnut JUDr. V., který uvedl, že neví nic o tom, že by byly na stěžovatele
činěny jakékoli politické tlaky. Vyjádřil se v tom smyslu, že stěžovatel studoval politickou
školu, o práci v justici neměl zájem, chtěl odejít, byly s ním „problémy“ po pracovní stránce,
k politické šikaně v případě stěžovatele nedošlo. JUDr. M.V. byl přitom nadřízeným
stěžovatele, takže byl seznámen s okolnostmi za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru
se stěžovatelem. Výsledkem jednání pracovní skupiny Centrální rehabilitační komise FMO
ze dne 16. 1. 1992 byl mimo jiné závěr, že stěžovatel nebyl propuštěn z politických důvodů
a tudíž se na něj nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb. a důvodem jeho odchodu z armády byla
vlastní žádost podložená zdravotním stavem, přičemž se nepotvrdily souvislosti,
které stěžovatel spojoval se svým odchodem z armády, tj. politické důvody související
s jeho postoji k protinezákonnostem (účast na likvidaci „domečku“). Na základě závěrů
Centrální rehabilitační komise sdělil náčelník personální správy FMO dne 2. 3. 1992
stěžovateli, že byla posouzena oprávněnost vydat mu osvědčení ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., s tím, že pro vydání tohoto osvědčení nebyly shledány důvody. Toto sdělení bylo
označeno jako rozhodnutí a stěžovatel byl poučen o možnosti uplatnit své právo u příslušného
soudu podle místa svého bydliště. Ke zrušení osvědčení tudíž nedošlo na základě rozhodnutí
Centrální rehabilitační komise, jak z toho vychází stěžovatel, ale na základě rozhodnutí
náčelníka personální správy FMO. Přitom lze vyjít z toho, že ten kdo byl oprávněn osvědčení
podle zákona č. 87/1991 Sb. vydat, byl oprávněn i ke zrušení takovéhoto osvědčení,
pokud bylo dodatečně zjištěno, že k jeho vydání došlo neoprávněně. Pokud uvedené
rozhodnutí z 2. 3. 1992 uvádí, že pro vydání osvědčení nebyly u stěžovatele shledány důvody,
nutno podle jeho obsahu vyjít z toho, že se jednalo o rozhodnutí o zrušení osvědčení
za situace, kdy takovéto osvědčení již v minulosti bylo stěžovateli vydáno.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud napadeným rozsudkem
nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rovněž nebyly shledány důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný nemá právo na náhradu nákladů
řízení a právo žalovaného na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona
vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu