ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.95.2006
sp. zn. 6 Ads 95/2006 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: E. S., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 47 Ca 147/99 - 49 ze dne 22. 2. 2001,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala v reakci na vysvětlující přípis Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 6 Ads 21/2005, k jejímu podání ze dne
18. 10. 2004 dne 31. 10. 2005 (k poštovní přepravě 27. 10. 2005) kasační stížnost
proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2001, č. j. 47 Ca 147/99 - 49,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. X ze dne
11. 12. 1998; tímto rozhodnutím ČSSZ byl k žádosti stěžovatelky přiznán od 11. 12. 1997
starobní důchod podle §29 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve výši
2776 Kč. Stěžovatelka získala 24 let pojištění, a proto jí nárok na důchod vznikl až dovršením
65 let (pokud nevzniká pojištěnci nárok na starobní důchod proto, že získal méně než 25 let
pojištění při dosažení důchodového věku, vzniká mu nárok na starobní důchod, pokud získal
dobu pojištění nejméně 15 let a dosáhl věku aspoň 65 let). V opravném prostředku podaném u
ČSSZ dne 4. 1. 1999 stěžovatelka namítala, že jí nárok na starobní důchod vznikl již
1. 1. 1996, žádala o objasnění výpočtu důchodu, který jí nebyl srozumitelný, včetně toho, jak
bude nakládáno s jedním rokem, který jí chybí do požadovaného počtu 25 let pojištění. O
tomto opravném prostředku Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2001
(č. j. 47 Ca 147/99 - 49), kterým rozhodnutí ČSSZ podle tehdejších procesních pravidel
potvrdil. Z dávkového (správního) spisu Městský soud v Praze zjistil, že stěžovatelka podala
žádost na tiskopisu u OSSZ Hradec Králové dne 29. 7. 1998, před rokem 1996 žila
stěžovatelka trvale v cizině, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve vztahu
k dávkám důchodového zabezpečení, požadoval jako podmínku nároku, aby žadatel měl
trvalý pobyt na území České republiky, pokud jinak nestanovila mezinárodní smlouva; tuto
podmínku odstranil zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění od 1. 1. 1996. Městský
soud v Praze vzal za nesporné, že stěžovatelka dosáhla 24 let pojištění (to nebylo
zpochybněno), a nárok na starobní důchod jí tedy vznikl až dosažením 65 let, tedy
k 11. 12. 1997. K tomuto datu byl starobní důchod přiznán, přičemž jeho výše byla
propočtena podle zákona č. 100/1988 Sb., neboť to bylo pro stěžovatelku výhodnější.
V soudním spise Městského soudu v Praze je poté založeno podání stěžovatelky
doručené 12. 2. 2004, kterým urguje vyřízení odvolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze; kopii podacího lístku doporučené zásilky adresované Městskému soudu v Praze
ze Stuttgartu ve Spolkové republice Německo ze dne 17. 4. 2001 tomuto soudu předložila
v únoru 2004. Městský soud v Praze stěžovatelku přípisem z 7. 10. 2004 informoval,
že evidencí soudu její odvolání proti rozsudku, které měla zaslat 17. 4. 2001, neprochází
a v soudním spise sp. zn. 47 Ca/99 se nenachází. Dále stěžovatelce vysvětlil právní úpravu
reformy správního soudnictví a souvislosti úpravy obsažené v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož v případě, že o odvolání proti rozhodnutí soudu
ve správním soudnictví nebylo rozhodnuto do 1. 1. 2003, bylo toto řízení ex lege zastaveno
a kasační stížnost podle s. ř. s. bylo možno podat ve lhůtě do 31. 1. 2003. Proti tomuto přípisu
stěžovatelka protestovala „odvoláním“ ze dne 18. 10. 2004, které soud předložil Nejvyššímu
správnímu soudu 18. 3. 2005 jako kasační stížnost. Nejvyšší správní soud dne 20. 10. 2005
pod č. j. 6 Ads 21/2005 - 73 stěžovatelce podrobně vyložil situaci, ke které v jejím případě
došlo, a podal jí základní poučení o lhůtách a náležitostech kasační stížnosti, o které jedině
může Nejvyšší správní soud rozhodovat.
Stěžovatelka pak dne 27. 10. 2005 podala u Nejvyššího správního soudu kasační
stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze s tím, že žádá o ustanovení advokáta
pro toto řízení a zdůraznila, že nikdy žádnou lhůtu k odvolání neporušila, vždy reagovala
v termínu a včas předkládala požadované doklady, je přesvědčena o svém nároku na starobní
důchod a odmítá nést odpovědnost za neschopnost úřadů, které situaci zavinily tím,
že úředníci nepracovali vůbec nebo nekvalifikovaně.
Městský soud v Praze rozhodl o návrhu na ustanovení advokáta pro řízení o kasační
stížnosti dne 22. 2. 2006 pod č. j. 47 Ca 99 - 86 (stěžovatelce doručeno 17. 3. 2006)
tak, že se jí advokát pro toto řízení neustanovuje, neboť podvakrát nereagovala na výzvu
soudu k prokázání majetkových poměrů. Proti tomuto usnesení kasační stížnost nebyla
podána a nabylo právní moci 17. 3. 2006.
Nejvyšší správní soud se před meritorním přezkumem námitek obsažených v kasační
stížnosti musel zabývat tím, zda jsou splněny podmínky řízení, zda je kasační stížnost podána
včas a zda je věc otevřena k meritornímu přezkumu.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána obecně do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí, které je napadáno; zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze
prominout. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem (to neplatí,
má-li sám vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie) - §
105 odst. 2 s. ř. s. Podle §129 odst. 3 s. ř. s. bylo-li přede dnem účinnosti tohoto zákona
podáno proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku odvolání a nebylo o něm rozhodnuto
do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003), zastavuje se řízení o odvolání dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona. Účastník tohoto řízení může do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí
soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle tohoto zákona.
Stěžovatelce bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze o opravném prostředku ze dne
22. 1. 2001, č. j. 47 Ca 147/99 - 49, doručeno 4. 4. 2001; stěžovatelka tvrdí, že podala
proti tomuto rozhodnutí včas odvolání, jehož vyřízení urgovala poprvé dopisem doručeným
Městskému soudu v Praze 12. 2. 2004. Jak shora uvedeno, evidencí soudu odvolání
stěžovatelky neprochází, nicméně Nejvyšší správní soud usuzuje, že její tvrzení o podání
odvolání je pravděpodobné, neboť doložila podací lístek pošty ze SRN a posléze i kopii textu
tohoto odvolání. Pak by řízení o takovém odvolání nebylo do 31. 12. 2002 skončeno, řízení
bylo ze zákona zastaveno a stěžovatelka měla možnost podat do 31. 1. 2003 kasační stížnost.
Z obsahu soudního spisu Městského soudu v Praze shora blíže zjištěného plyne, že první
podání, kterým se stěžovatelka po roce 2001 na soud obrátila, a které je založeno v soudním
spise, bylo podání z 8. 2. 2004 doručené tomuto soudu 12. 2. 2004, kterým urgovala vyřízení
odvolání, které měla podat 12. 4. 2001. Stěžovatelka proto měla možnost podat kasační
stížnost do 31. 1. 2003; tato lhůta plynula z reformních kroků provedených v oblasti
správního soudnictví shora uvedeným soudním řádem správním - soudy nebyly povinny
účastníky řízení o odvolání poučovat, že tato řízení se ex lege zastavují, pokud nebyla
do 1. 1. 2003 skončena, ani o lhůtě pro podání kasační stížnosti. Zákonodárce zde evidentně
vycházel ze zásady vigilantibus iura, tedy, že každému přísluší střežit svá práva. Stěžovatelka
se po dobu tří let o řízení, které mělo k jejímu odvolání probíhat, nezajímala, kasační stížnost
do 31. 1. 2003 nepodala. V této souvislosti je právně nerozhodné, že se o této možnosti
dozvěděla až po korespondenci s Městským soudem v Praze a zdejším soudem v letech 2004
a 2005 v reakci na její podání z 8. 2. 2004, ani z jakých důvodů nebylo řízení o odvolání
do 1. 1. 2003 skončeno. Podala-li tedy stěžovatelka kasační stížnost proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze o opravném prostředku z 22. 1.2001, proti němuž podala odvolání,
o němž řízení bylo 1. 1. 2003 zastaveno ex lege, až dne 27. 10. 2005 (lhůta 31. 1. 2003 nebyla
evidentně respektována), byla podána opožděně (věci by nijak nenapomohlo ani to,
kdyby Nejvyšší správní soud považoval za kasační stížnost již první podání učiněné po roce
2001, tedy podání ze dne 8. 2. 2004). Nesplnění podmínky řízení spočívající v nedostatku
zastoupení advokátem je pak již jen druhotným a nepřímým nedostatkem neumožňujícím věc
projednat.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že výklad ustanovení §129 odst. 3 s. ř. s.,
jenž je pro věc určující, byl v podobě podané v tomto rozhodnutí opakovaně podroben testu
ústavnosti Ústavním soudem (kupř. I. ÚS 773/04 ze dne 28. 4. 2005), přičemž i tento orgán
ochrany ústavnosti považoval nepřekročitelný termín 31. 1. 2003 pro podání kasační stížnosti
za okolností shora uvedených za ústavně konformní.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako opožděnou odmítl podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., za použití §129 odst. 3 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
jenž stanoví, že v případě odmítnutí návrhu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že ve svém vysvětlujícím dopise
z 20. 10. 2005 stěžovatelce v žádném případě „nedoporučoval“ podávání kasační stížnosti,
jak stěžovatelka uvádí, není to v jeho pravomoci; v rámci možností s ohledem na charakter
podání stěžovatelce bylo vysvětleno, jaké náležitosti a podmínky jsou s podáním kasační
stížnosti spojeny.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu