ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.22.2006
sp. zn. 6 As 22/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelů
a) Ing. M. K., b) J. K., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem se sídlem
v Praze 3, Jagellonská 24, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního,
se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 7 Ca 97/2004 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatelé kasační stížností napadají v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
stavebního odboru Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“) ze dne 23. 4. 2004,
č. j. MHMP-135744/2003/OST/Kš/He. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 25. 6. 2003, č.j. OÚR 9434/99/Le, OÚR 3615/98/Le, OV 03/39/Jí, jimž bylo vydáno
dodatečné stavební povolení na stavbu „přístavba a nástavba rodinného domu na pozemku v
ulici K., k. ú. H. M.“.
Stěžovatelé označili za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), když nesouhlasí s právním názorem městského soudu ve věci posuzování
veřejného zájmu dle ust. §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve znění pozdějších předpisů, a dále soudu
75
vytýkají, že se nevyrovnal se žalobním bodem napadajícím skutečnost, že projektová
dokumentace nedokumentuje skutečný stav. Vzhledem k oběma výše uvedeným faktům
považují rozhodnutí městského soudu za nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky.
Mimo to dle názoru stěžovatelů soud řádně nevyhodnotil svědeckou výpověď svědkyně
tvrdící, že místní šetření v této věci se konalo na jiném místě a stěžovatelům tak byla odňata
možnost uplatňovat ve správním řízení svá práva. V tomto postupu soudu spatřují vadu řízení
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Závěrem
stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval za nutné vyjádřit se k bodu II. kasační stížnosti, v němž stěžovatelé
tvrdí, že nesprávným postupem správního orgánu jim byla odňata možnost uplatňovat svá
procesní práva, a to tím, že účastníci ústního jednání spojeného s místním šetřením konaného
v odvolacím řízení se sešli na jiném místě, než bylo uvedeno v pozvánce. Žalovaný uvádí,
že tvrzení stěžovatelů nemůže být pravdivé, neboť předmětné šetření proběhlo jen o několik
metrů dále od původně domluveného místa a objektivně tedy nebylo možné, aby se účastníci
místního šetření se stěžovateli nestřetli. S odůvodněním rozsudku městského soudu
se žalovaný ztotožňuje a navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemků zapsaných na LV pro k. ú. H. M. vedeném
u K. ú. P. Na sousedním pozemku se nachází dům (vše zapsáno na LV pro k. ú. H. M.
vedeném u K. ú. P.), který je předmětem stavebních úprav. Vzhledem k tomu, že tyto úpravy
byly započaty bez vydání stavebního povolení, bylo stavebním úřadem dne 17. 2. 1998
zahájeno řízení o odstranění nepovolené stavby. Na základě skutečností zjištěných během
řízení stavební úřad postupně vydal ve dnech 29. 5. 1998, 21. 10. 1999 a 25. 6. 2003
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Přestože v nich stanovil závazné podmínky pro
provedení stavby a vypořádal se s námitkami stěžovatelů, byla všechna rozhodnutí napadena
ze strany stěžovatelů opravnými prostředky.
Po odvolání proti rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003 podaném dne 11. 7. 2003 bylo
žalovaným svoláno na 24. 10. 2003 ústní jednání spojené se šetřením na místě provádění
stavebních úprav. Na základě výsledků tohoto šetření žalovaný zamítl odvolání stěžovatelů
a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný
vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů: posuzoval zastínění jejich pozemku a staveb
na něm, trvalé narušení jejich soukromí, obtěžování hlukem z oken, balkonu a terasy
stavebníků, dále estetické, prostorové a užitné znehodnocení pozemku stěžovatelů i snížení
tržní ceny jejich nemovitosti. Jak žalovaný uvedl, byly naplněny všechny podmínky nutné
k tomu, aby nenařídil odstranění předmětné stavby dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Dle obecně technických požadavků na výstavbu nedojde povolovanou stavbou
k významnému zastínění pozemků ani stavby na nich, eventuálnímu hluku je nutno bránit
se občanskoprávní cestou (když ve stavebním řízení nelze předem předjímat průběh
ani výsledek takového řízení) a nebyly shledány ani skutečnosti nasvědčující tomu,
že by navrhovanou stavbou mohlo být výrazně narušeno soukromí stěžovatelů,
nebo že by jejich stavba byla esteticky, prostorově či užitně znehodnocena, resp. že by byla
76
sousední stavbou snížena její tržní cena. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelů
v tom směru, že by jak on sám, tak i stavební úřad, označily prováděné stavební úpravy
za „stavbu ve veřejném zájmu“. Oba správní orgány používají termín „souladu stavby
s veřejným zájmem“, což je plně v souladu s výše uvedeným ustanovením stavebního zákona.
Závěrem žalovaný konstatuje, že stran škod vznikajících na majetku stěžovatelů z důvodu
provádění stavebních prací na přilehlém pozemku mu nezbývá, než odkázat stěžovatele
s požadavkem na náhradu takových škod na osoby, které za ně odpovídají, případně na soud.
Stěžovatelé napadli výše označené rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu,
v níž především namítali, že ani žalovaný, ani správní orgán I. stupně se dostatečně ve svém
rozhodnutí nevyrovnaly s problémem tzv. veřejného zájmu. Podle právního názoru
stěžovatelů institut veřejného zájmu v celém komplexu vztahů a v souvislosti s tímto
případem zahrnuje i ústavou zaručené zájmy jednotlivce na nedotknutelnost soukromí dle
článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na ochranu před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny a právo na
nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny. Z tohoto důvodu namítají nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Mimo to stěžovatelé vytýkají
žalovanému, že se nedostatečně věnoval posouzení konání ústního jednání spojeného
s místním šetřením na místě stavebních úprav a tvrdí, že jim byla odňata možnost uplatňovat
ve správním řízení svá práva, jelikož správní orgán je o místě konání ústního jednání
nedostatečně informoval. Vzhledem k tomu, že jejich účast na jednání zajistit mohl a měl,
byla porušena dle názoru stěžovatelů ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu
ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Konečně poslední žalobní námitka směřovala vůči nedodržení
stavební dokumentace při provádění stavebních úprav. Projektová dokumentace
dle stěžovatelů nedokumentuje skutečný stav, při zjišťování a dokazování tohoto faktu
se žalovaný neměl spokojit pouze s odkazem na dokumentaci, ale skutečný stav řádně ověřit.
V tomto postupu žalovaného stěžovatelé spatřují vadu spočívající v nesprávně a neúplně
zjištěném skutkovém stavu, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, ve smyslu
ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. K výtkám uvedeným v žalobě
městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval v prvé řadě, že při vydání
dodatečného stavebního povolení musí být splněny zákonem stanovené podmínky.
Pokud se tak stane, je stavební úřad oprávněn vydat dodatečné stavební povolení. Takový
postup stavebního úřadu je pak v souladu se zákonem a stěžovatelé tedy nemohou úspěšně
vytýkat správním orgánům, že nenařídily odstranění stavby. K otázce posouzení veřejného
zájmu městský soud uvádí, že správní orgány zkoumaly otázku veřejného zájmu z hlediska
stavebního zákona (tj. souladu stavby s veřejným zájmem) důkladně a že všechny podmínky,
jimiž je ze zákona veřejný zájem osvědčován, byly řádně posouzeny a konkrétně odůvodněny.
Dále dle jeho názoru není z prvého žalobního bodu patrné, proč by stavbou měla být ohrožena
nedotknutelnost osoby a soukromí stěžovatelů, a to rovněž s přihlédnutím k faktu, že správní
orgány velmi pečlivě posuzovaly možné ovlivnění jejich soukromí. Tvrzení stěžovatelů stran
nekonání ústního jednání spojeného s místním šetřením na místě provádění stavebních úprav
má soud za vyvrácené na základě prostudování spisové dokumentace správních orgánů, ve
spojení s provedeným dokazováním výslechem svědků a listinami (protokolem o místním
šetření). Ani poslední námitku týkající se skutečného stavu stavby nereflektujícího stavební
dokumentaci neshledal městský soud důvodnou a ztotožnil se s názorem správních orgánů, že
při dodatečném povolení stavby nelze brát na zřetel skutečné provedení stavby, ale je nutno
vycházet pouze z projektové dokumentace. Posuzování souladu rozestavěné či dokončené
stavby s projektovou dokumentací přísluší stavebnímu úřadu až v kolaudačním řízení.
77
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatelé opírají kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. poukazují
na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále namítají vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelé nesouhlasí především s právním názorem městského soudu ve věci
posuzování veřejného zájmu dle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Dle jejich názoru veřejný zájem v celém komplexu vztahů zahrnuje i ústavou zaručené právo
jednotlivce na nedotknutelnost soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny
a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny. V daném případě se stěžovatelé
nedovolávají uvedených ustanovení Listiny z hlediska absolutního soukromí, ale z hlediska
jeho rozumně zdůvodnitelné ochrany. V dalším odkazují na to, že městský soud rozhodl
v rozporu s právní úpravou i standardní judikaturou, aniž by toto tvrzení jakkoli blíže
upřesnili či doplnili. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již dříve ve svém rozhodnutí ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164, publikovaném pod č. 232/2004 Sb. NSS, „veřejný
zájem je pojmem, který právním řádem České republiky není výslovně obsahově vymezen,
nicméně který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Jde o tzv. neurčitý právní pojem.
Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze s úspěchem zcela přesně
právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem
aplikace normy. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil,
zda konkrétní případ patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Mnohdy mu dává vodítko
tím, že se snaží uvést co nejvíce charakteristických znaků věcí nebo jevů, které má neurčitý
právní pojem zahrnovat. Stejně tomu je i v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.“ Je-li tedy
v tomto ustanovení stavebního zákona u pojmu veřejného zájmu uveden demonstrativní výčet
případů, které pod něj lze podřadit, pak je třeba tento institut vykládat právě v souvislosti
se zákonodárcem poskytnutým vodítkem. Opačný postup Nejvyšší správní soud považuje
za nepřípustné užití extenzivního výkladu. Rozhodnutí městského soudu je s tímto právním
názorem v souladu a městský soud se v této věci řádně vypořádal s námitkami porušení
základních práv stěžovatelů. Nebylo-li ze žaloby adresované Městskému soudu v Praze
patrno, proč by předmětnou stavbou měla být ohrožena nedotknutelnost osoby a soukromí
stěžovatelů, není tento žalobní bod žádným způsobem upřesněn a doplněn ani v kasační
stížnosti. V souladu s výše uvedenou argumentací je nutno odmítnout i odkaz stěžovatelů
na další ustanovení Listiny (čl. 10 a 12), která chrání odlišná základní lidská práva a svobody,
jak lze seznat i z judikatury k těmto článkům.
Další námitka se týkala odnětí možnosti uplatňovat ve správním řízení práva
pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Stěžovatelé v kasační
stížnosti konstatují, že v průběhu celého řízení se již od jeho počátku konalo na místě
provádění stavebních úprav několik ústních jednání spojených s místním šetřením,
a to vždy za účasti alespoň jednoho z nich, dále mají za to, že soud nesprávně vyhodnotil
svědeckou výpověď Ing. V. H., která se zmiňovaného ústního jednání účastnila a údajně
nepotvrdila stanovisko žalovaného ve věci konání tohoto jednání. Nejvyšší správní soud
k této námitce uvádí, že jestliže se na nařízené jednání dostavili všichni jeho účastníci
78
s výjimkou stěžovatelů a střetli se nedaleko místa uvedeného v pozvánce k místnímu šetření,
nemohlo být pro stěžovatele překážkou se rovněž dostavit. Skutečnost, že se účastníci nesešli
přímo před domem, ale před vrátky v oplocení z jiné strany domu, není porušením řádného a
zákonného způsobu konání ústního jednání. Ze správního spisu stavebního úřadu nevyplývá,
že by všem účastníkům mimo stěžovatelů byla zasílána ještě další pozvánka k místnímu
šetření na jiné místo a stěžovatelé tak tímto způsobem nebyli na svých právech zkráceni. Jak
sami uvedli, účastnili se již dříve všech proběhlých jednání, a oproti ostatním účastníkům
měli právě oni i z objektivních důvodů svého bydliště ve vedlejším domě naopak výhodu
znalosti místních poměrů, věděli o jiné přístupové cestě do domu a nebyla pro ně tedy dána
žádná překážka bránící jejich účasti při místním šetření. Ve světle těchto závěrů městský soud
nepostupoval při hodnocení získaných důkazů chybně. V neposlední řadě ze správního spisu
vyplývá, že ačkoli se místní šetření konalo 24. 10. 2003, stěžovatelé vznesli dotaz ohledně
jeho nekonání až v závěru dopisu doručeného žalovanému dne 20. 1. 2004, který se jinak
týkal doplnění odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 6. 2003 a zdůraznění
skutečnosti vznikajících škod kvůli probíhajícím stavebním úpravám na sousedním pozemku.
Ex post lze argumentačně dovodit nepříliš velký zájem stěžovatelů na účasti na tomto
místním šetření, pokud první reakce na jeho údajné neuskutečnění přišla téměř po třech
měsících po jeho konání.
Poslední námitka uvedená v kasační stížnosti se týká nesouladu skutečného stavu
s projektovou dokumentací. Zde se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem Městského
soudu v Praze i správních orgánů v tom smyslu, že při vydání dodatečného stavebního
povolení je nutno vycházet z projektové dokumentace a ke skutečnému provedení stavby
v této fázi řízení se nepřihlíží. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na ustanovení §81 odst. 1
a 3 stavebního zákona, z něhož jednoznačně vyplývá, že tyto otázky mohou být zkoumány
stavebním úřadem až v kolaudačním řízení, nikoli v řízení o odstranění stavby.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné kasační
námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu důvodnými. Protože
v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst.
3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, věta
poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1, ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu