ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.36.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: J. Š., zastoupen JUDr. Josefem Průšou, advokátem, se sídlem Budějovická 56,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží L. Svobody 12, Praha
1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 3. 2004, č. j. 5 Ca 89/2003 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, č. j. 5 Ca 89/2003 - 36,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy - dopravního úřadu
(dále jen „dopravní úřad“), ze dne 20. 9. 2002, č. j. MHMP - 83421/2002/DOP - O3/R - Mo,
byla žalobci (dále jen „stěžovatel“) za spáchání správního deliktu podle §35 odst. 3 písm. i)
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), uložena
pokuta ve výši 300 000 Kč. Pokuta byla stěžovateli uložena za porušení §21 odst. 2 a 3
zákona o silniční dopravě a §15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon
o silniční dopravě (dále jen „prováděcí vyhláška“), k němuž došlo tím, že jako provozovatel
taxislužby nezajistil, aby dne 26. 6. 2002, kdy byla provedena kontrolní jízda vozidlem
SPZ X, evidenční číslo vozidla taxislužbyY, jako řidič vydal cestujícímu po zaplacení doklad
o zaplacení jízdného, jako výstup z tiskárny taxametru, ručně doplněný o další údaje
stanovené v §15 odst. 2 prováděcí vyhlášky.
Ke stěžovatelově odvolání žalovaný rozhodnutí dopravního úřadu změnil
tak, že uloženou pokutu snížil na 260 000 Kč, a to s přihlédnutím ke stěžovatelovým
rodinným poměrům a s důrazem na výchovný účinek uložené sankce. Přitom vzal v úvahu
i skutečnost, že se jednalo o první stěžovatelovo porušení předpisů na úseku taxislužby,
na druhou stranu ale i předražení jízdného, a zjištění, že na vydaném dokladu byly zcela
nepravdivé údaje o dopravci.
Rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl v celém rozsahu žalobou k Městskému
soudu v Praze. V ní zejména uvedl, že rozhodnutí není založeno na dostatečně zjištěném
skutkovém stavu věci a je v rozporu se zákonem, neboť si správní orgán neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí a vycházel pouze z protokolu ze dne 26. 6. 2002, aniž by vyslechl
stěžovatele a další svědky - cestující. Žalovaný rovněž nedal žalobci možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k jeho podkladu a způsobu jeho zjištění, případně
navrhl jeho doplnění, v čemž spatřoval porušení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád (účinný do 31. 12. 2005). Dále konstatoval, že s ohledem na jeho rodinné poměry
by jej uložená pokuta dostala do neřešitelné situace, jelikož takovou finanční částku nemá
k dispozici, ani nemá možnost si ji vypůjčit.
Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví žalobu zamítl a současně
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého
rozhodnutí mj. konstatoval, že si žalovaný opatřil dostatek podkladů pro řádné posouzení
věci, vyvodil z nich skutková zjištění, která správně právně posoudil. Jelikož stěžovatel
ani při sepisování kontrolního protokolu ani při navazujícím projednání věci neuvedl,
že by doklad z taxametru vytiskl, bylo tedy na něm, aby takovou skutečnost tvrzenou
v odvolání prokázal a tuto vytištěnou účtenku předložil. K podkladům rozhodnutí
se stěžovatel měl možnost vyjádřit při sepisování protokolu dne 26. 6. 2002 a 1. 7. 2002
či po výzvě dopravního úřadu. Žalovaný se jasně, určitě a srozumitelně vypořádal se všemi
důvody, jež stěžovatel uvedl ve svém odvolání. Výše uložené pokuty byla žalovaným
stanovena po pečlivém zhodnocení všech zákonem stanovených aspektů a městský soud
shledal jeho postup zcela správným.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž navrhl, aby jej Nejvyšší
správní soud zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Konkrétně uvedl, že žalovaný se stěžovatelem nejednal
a neposkytl mu možnost se před vydáním rozhodnutí seznámit se zjištěným skutkovým
stavem a vyjádřit se k němu. Tím porušil §33 odst. 2 správního řádu (tehdy účinného).
Zároveň žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, neboť si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí. Pokud by tak učinil, mohl stěžovatel prokázat, že účtenku
z taxametru předložil dle zákona a písemný doklad doložil nad rámec své povinnosti.
To, že nevydal cestujícímu doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru
ručně doplněný o další požadované údaje, nebylo stěžovateli v celém řízení dokázáno.
Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, protože nevyslechl žalobce a svědky - cestující.
Městský soud opřel své rozhodnutí o pouhou domněnku žalovaného, že stěžovatel neměl
v úmyslu vystavit řádný doklad z taxametru a vydání falešné stvrzenky mělo zastřít
jeho nepoctivé jednání. Tento závěr soudu je tak zcela v rozporu s obsahem spisu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru
postupovaly správní orgány v souladu se správním řádem a řádně poskytly žalobci prostor
pro vyjádření. Sám stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí dopravního úřadu uvedl
důvody, pro něž se nevyjádřil k zahájenému správnímu řízení, a následně se k věci vyjádřil.
Posuzováním jednotlivých námitek se pak důsledně zabýval žalovaný. Ani výslech
zúčastněných osob nebyl v dané věci k dostatečnému zjištění skutečného stavu nezbytný.
Stěžovatel měl možnost podat námitky proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu
č. 142/2002, jehož kopii převzal a o takové možnosti byl v jeho závěru poučen. Žalovaný
rovněž poukázal na to, že v průběhu řízení o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení,
který byl po tomto řízení zamítnut, bylo opětovně konstatováno, že dopravní úřad postupoval
v souladu se zákonem a řádně poskytl stěžovateli v průběhu řízení prostor pro vyjádření.
Skutečnost, že stěžovatel vydal kontrolním orgánům jako doklad o zaplacení jízdného ručně
psanou stvrzenku, je jednoznačně prokázáno obsahem protokolu č. 142/2002. Tato stvrzenka
obsahovala zcela nepravdivé a neúplné údaje. Vedle řízení před dopravním úřadem probíhalo
i správní řízení před cenovými orgány ve věci možného porušení cenových předpisů.
V tom byly správní orgány nuceny postupovat pouze na základě této stvrzenky,
protože doklad z tiskárny taxametru vůbec nebyl vytištěn. Pokud by tento vytištěn byl,
postupovaly by podle něho. Stěžovatel se tohoto řízení aktivně zúčastnil a námitku,
že by doklad z taxametru vytiskl, nikdy nevznesl. Učinil tak až v podaném odvolání
proti rozhodnutí dopravního úřadu. Žalovaný proto toto stěžovatelovo tvrzení považuje
za nevěrohodné. Totéž vyplývá mj. i z okolnosti, že stěžovatel nikdy nepředložil ani kopii
vydané stvrzenky, kterou je možné z taxametru vytisknout. I pokud by chtěl předat cestujícím
doklad z taxametru, je s podivem, proč stěžovatel zároveň vystavil předtištěnou stvrzenku
a zapsal do ní zcela nepravdivé a neúplné údaje. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kasační stížnost
je tedy přípustná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že dne 26. 6. 2002
byl sepsán kontrolními pracovníky cenové kontroly protokol č. 142/2002, a to za přítomnosti
stěžovatele, který jej podepsal. V tomto protokolu je popsáno kontrolní zjištění z téhož dne,
kdy při kontrolní jízdě z U. do B. ulice v P3 stěžovatel, jako řidič a provozovatel taxislužby
na základě koncesní listiny, vydal cestujícímu ručně psanou stvrzenku s nesprávným údajem o
firmě znějící na částku 250 Kč. Ohledně ceny jízdy je u textu „cena dle taxametru“ uvedena
částka 240 Kč a údaj „dle řidiče“. Dále je v témže protokolu uvedeno, že stvrzenka ze dne
26. 6. 2002 obsahovala pouze datum, obchodní jméno: „C. t. P.“, cenu k úhradě: 250 Kč a
nečitelný stěžovatelův podpis. V protokolu bylo konstatováno porušení cenových předpisů a
z tohoto důvodu bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení o uložení pokuty, stěžovatel byl
vyzván, aby předložil cenovou evidenci, byl seznámen s obsahem protokolu a poučen o tom,
že se k němu má právo písemně vyjádřit. Dne 1. 7. 2002 byl se stěžovatelem sepsán I. dodatek
k protokolu č. 142/2002, v němž mu byla dána možnost, aby se k věci vyjádřil, přičemž on
této možnosti nevyužil a protokol rovněž podepsal. Zároveň byla stěžovateli uložena pokuta
za porušení cenových předpisů ve výši 150 Kč; ten se vzdal práva odvolání proti tomuto
rozhodnutí a pokutu na místě zaplatil. Sdělením ze dne 17. 7. 2002 informoval dopravní úřad
stěžovatele o zahájení správního řízení ve věci porušení příslušných ustanovení silničního
zákona a o možnosti uložení sankce, zároveň jej poučil o právu vyjádřit se ke všem kontrolou
zjištěným skutečnostem, a to ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení oznámení. Dopravní úřad dále
uvedl, že po marném uplynutí stanovené lhůty bude předpokládán stěžovatelův souhlas
s kontrolními zjištěními. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu dále zjistil, že i sám
stěžovatel v podaném odvolání konstatoval, že oznámení o zahájení správního řízení
29. 7. 2002 převzal, protože se však mylně domníval, že k vyjádření má 15 dní, a až pozdě
zjistil, že v textu je k tomu stanovena lhůta 5 dní, již se k věci nevyjadřoval. V odvolání
proti rozhodnutí dopravního úřadu stěžovatel dále uváděl, že vezl anglicky hovořící cestující
v bujaré náladě, kteří mu gestikulací naznačili, že chtějí „tiket“, z čehož pochopil, že požadují
ručně psanou stvrzenku. Cestujícímu vedle sebe odevzdával oba doklady, ten si však odebral
pouze doklad psaný ručně, stvrzenku z taxametru si nepřevzal. Když byl zastaven orgánem
policie a cenovým orgánem, cestující již u této situace nebyli.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Pro posouzení věci je podstatný §21 zákona o silniční dopravě, který zejména stanoví:
provozovatel taxislužby je povinen vozidlo taxislužby označit střešní svítilnou s nápisem
"TAXI" a vybavit jej úředně ověřeným, řádně registrujícím a zaplombovaným taxametrem.
Provozovatel taxislužby je oprávněn provozovat taxislužbu pouze vozidlem, kterému bylo
přiděleno dopravním úřadem evidenční číslo. Podrobnosti k náležitostem evidence vozidel
taxislužby stanoví prováděcí předpis. Vozidlo, které je evidováno jako vozidlo taxislužby,
není přípustné využívat k provozování jiného druhu silniční dopravy mimo dopravu
pro soukromou potřebu. Provozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby řidič při provozování
taxislužby používal taxametr a vydal cestujícímu z tiskárny taxametru doklad o zaplacení
jízdného. Provozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby k provozování taxislužby bylo užito
pouze vozidel úplně vybavených a označených předepsaným způsobem. Způsob označení
a podrobnosti o technických podmínkách provozování taxislužby, zejména podrobnosti
o označení vozidla a náležitostech dokladů souvisejících s provozováním taxislužby, stanoví
prováděcí předpis.
Podle §15 odst. 1 prováděcí vyhlášky provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič ihned
po ukončení přepravy přepnul taxametr z provozní polohy "OBSAZENO" do provozní polohy
"JÍZDNÉ". Výše úhrady za poskytnutou přepravní službu se stanoví výhradně z údajů
odečtených po ukončení jízdy ze zobrazovače taxametru na základě sjednané ceny
za přepravu. Provozovatel taxislužby rovněž zajistí, aby řidič bez vyzvání vydal cestujícímu
doklad o zaplacení jízdného, kterým je výhradně výstup z tiskárny taxametru ručně doplněný
o stanovené údaje. Taxametr musí být nastaven na okamžitý automatický tisk dokladu
o zaplacení jízdného při přepnutí do provozní polohy "JÍZDNÉ".
Podle odst. 2 tohoto ustanovení musí doklad o zaplacení jízdného obsahovat číslo
dokladu, obchodní jméno a místo trvalého pobytu či sídlo provozovatele, evidenční číslo
vozidla taxislužby, datum jízdy, státní poznávací značku, výchozí a cílové místo přepravy, čas
odjezdu a příjezdu, všechny dílčí položky, z nichž je výsledná sazba složena, cenu včetně
daně z přidané hodnoty, a požádá-li o to cestující i údaje potřebné k odečtení daně, údaje
o úhradě jiných nákladů souvisejících s přepravou, jméno, příjmení a podpis řidiče.
Podle §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě dopravní úřad nebo Ministerstvo
dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 750 000 Kč dopravci,
který nedodržuje podmínky pro provozování taxislužby stanovené tímto zákonem. Podle §36
odst. 2 silničního zákona se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době
trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody.
Podle §39 silničního zákona se v řízeních upravených tímto zákonem postupuje podle
obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení tohoto zákona nestanoví
jinak.
Podle §32 odst. 1 správního řádu (účinného ke dni vydání rozhodnutí žalovaného)
je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí. Při tom není vázán jen návrhy účastníků. Podle §33
odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobům
jejich zjištění, případně navrhnut jejich doplnění.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že mu žalovaný nedal možnost se k věci vyjádřit
a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Konkrétně tvrdí, že kdyby žalovaný
své zákonné povinnosti splnil, mohl by on sám dokázat, že doklad z taxametru řádně vytiskl.
Nejvyšší správní soud tedy musel řešit otázku, zda bylo stěžovateli v průběhu správního řízení
nepochybně prokázáno, že se správního deliktu, za který byl postižen, dopustil.
Pro zodpovězení výše položené otázky je především podstatné, že dopravní úřad
i žalovaný při rozhodování vyšel pouze z protokolu o cenové kontrole a jeho I. dodatku.
Z nich však jednoznačně nevyplývá, že by cenové orgány po stěžovateli požadovaly
předložení dokladu vytištěného z taxametru. Je z nich pouze zcela jednoznačně zřejmé,
že stěžovatel předložil ručně psanou stvrzenku. Výše uvedené je pro posouzení věci podstatné
zejména v souvislosti se stěžovatelovým popisem celé události, neboť ani v odvolacím řízení
ani v žalobním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že anglicky mluvící cestující
(o nichž se zmiňuje stěžovatel) byli pracovníky cenové kontroly, kteří následně stěžovatele
i kontrolovali (stěžovatel v odvolání uvedl, že u cenové kontroly cestující nebyli přítomni).
Pokud se tedy stěžovatel domáhal zjištění skutečného stavu věci, měl se žalovaný
jednoznačně vypořádat s otázkou totožnosti těchto subjektů. Jelikož jimi podle tvrzení
žalovaného byli pracovníci cenové kontroly, bylo možné jejich prostřednictvím ověřit
skutečnosti, které ve svých vyjádřeních uvedl žalovaný. Domněnka žalovaného,
že kdyby stěžovatel doklad z taxametru vyjel, jistě by jeho obsah pracovníci cenové kontroly
zaznamenali a využili v řízení o cenové kontrole, je pro zjištění skutečného stavu věci
bezcenná.
Pokud jde o námitku, že se stěžovatel neměl možnost k věci vyjádřit, on sám ve svém
odvolání zcela jasně uvedl, že k vyjádření byl dopravním úřadem vyzván, a on tak neučinil.
Přitom je nepodstatné, za jakých jím subjektivně vnímaných okolností se tak stalo. Dopravní
úřad jej poučil, že má právo navrhnout důkazy a vyjádřit se ke všem skutečnostem
vyplývajícím z protokolu o cenové kontrole a jeho dodatku. Za situace, kdy stěžovatel v řízení
o odvolání své námitky uplatnil, neshledává Nejvyšší správní soud tuto námitku
pro posouzení věci určující. Je totiž zřejmé, že až z rozhodnutí orgánu I. stupně bylo
lze seznat, z čeho je dovozováno naplnění skutkové podstaty deliktu podle §35 odst. 3
písm. i) zákona o silniční dopravě. Z protokolů o cenové kontrole plynula pouze zjištění
o ceně jízdy a o podobě dokladu, který cenové orgány použily pro řízení o předražení jízdy,
tyto protokoly však kromě jediné kolonky „údaj podle taxametru“, jenž měl činit 240 Kč
(a který si cenové orgány měly opsat podle stěžovatele z taxametru), neobsahovaly žádná
zjištění ohledně toho, zda stěžovatel vytiskl patřičnou stvrzenku z taxametru. To nebylo
předmětem cenové kontroly. Je-li skutková podstata deliktu založena na porušení právních
povinností, musí být takové jednání (či opomenutí) bez důvodných pochybností prokázáno.
Řízení správní je v tomto ohledu vedeno zásadou vyšetřovací (§32 správního řádu),
byť stěžovatel mohl být vyzván, aby k prokázání svého tvrzení v odvolání navrhl mu známé
důkazy (§34 odst. 3 správního řádu); ani tato koncepce součinnosti však ve správním řízení
o deliktu nezbavila správní orgány povinnosti zjistit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí.
Závěr městského soudu, podle kterého bylo povinností stěžovatele předložit správnímu
orgánu účtenku z taxametru, a na kterém založil své přesvědčení, že si žalovaný opatřil
dostatek podkladů pro rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nesdílí. Jednak stěžovatel nebyl
nikdy v průběhu správního řízení vyzván, aby tuto listinu předložil (a ostatně on ani netvrdil,
že jí disponuje), jednak protokoly z cenové kontroly o tom, zda byla z taxametru stvrzenka
vytištěna, ničeho nevypovídaly. Skutkové závěry tedy nebyly opřeny o žádný relevantní
podklad, jenž by byl obsahem správního spisu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud pochybil, pokud skutkový stav
věci považoval za přesně a úplně zjištěný; proto rozhodnutí městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je vázán právním názorem
zde vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.)
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu