ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.41.2005
sp. zn. 6 As 41/2005 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele H. s.
O., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 2, Uruguayská 178/5, za
účasti 1) Ministerstva zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, 2) J. E., v řízení o kasační
stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, č. j. 11 Ca
63/2004 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou kasační stížností domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 9. 2003, č. j. 29 266/2003-7230, týkajícímu
se prohlášení pozemků za nehonební na návrh vlastníka pozemku. V prvním stupni správního
řízení v dané věci rozhodl Krajský úřad kraje Vysočina, když rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003,
č. j. KUJI 3969/2002 OLVHZ, vyhověl návrhu J. E., jímž tento žádal jakožto vlastník některých
pozemků o jejich prohlášení za nehonební dle §17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti
(dále jen „zákon o myslivosti“).
V kasační stížnosti stěžovatel nejprve obecně odkazuje prostřednictvím čl. 10 Ústavy
České republiky na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. Dle stěžovatele je v důsledku výkladu uvedených ustanovení zásah do pokojného užívání
majetku v mezích zákona možný, musí však vyústit ve spravedlivou rovnováhu mezi požadavky
obecného zájmu komunity a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Dále stěžovatel
napadá nesprávnost úvahy soudu o tom, že §17 odst. 2 zákona o myslivosti nestanoví žádné další
podmínky ani omezení pro prohlášení předmětných pozemků za nehonební na žádost vlastníka.
V případě zájmu vlastníka pozemku o prohlášení pozemků za nehonební nemůže stačit jen projev
jeho vůle. Správní orgán je povinen posoudit jeho žádost i z hlediska předmětu a účelu úpravy
zákona o myslivosti, vedle subjektivního zájmu vlastníka pozemku vzít v potaz i veřejný zájem
(např. zachování volně žijící zvěře). Správní rozhodnutí musí proporcionálně zohlednit zájem
vlastníka pozemku i požadavky obecného zájmu.
Stěžovatel též namítá, že správní orgány měly za povinnost vzít v úvahu i další zákony,
např. zákon o zbraních a střelivu, a nepostupovaly v souladu s §3 odst. 1, 4 správního řádu,
nechránily zájmy státu a společnosti. Jejich rozhodnutí nevycházela ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a jsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgány jednostranně preferovaly zájem
vlastníka, opomíjely zájem společnosti na chovu a zachování druhů zvěře volně žijící, tvorbu
a využití honiteb a ochranu myslivosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení
rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ministerstvo zemědělství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje
na podmínky, za kterých lze kasační stížnost podat, dle jeho názoru stěžovatel neuvádí v souladu
se zákonem, v čem spočívá nezákonnost rozsudku městského soudu, která ustanovení
konkrétních zákonů byla porušena. Kasační stížnost tak nemá náležitosti dle §103
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
měla by proto být odmítnuta.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zahájil řízení dle §102 a násl. s. ř. s.,
ve kterém je před vlastním posouzením důvodnosti stížních bodů povinen ověřit splnění
základních podmínek řízení, mezi jinými též přípustnost kasační stížnosti. Důvody
její nepřípustnosti jsou uvedeny v §104 s. ř. s. Dle odstavce 4 tohoto ustanovení kasační stížnost
není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud porovnáním žalobních bodů, uplatněných v řízení před městským
soudem, a důvodů uplatněných v kasační stížnosti zjistil, že stěžovatel v řízení o žalobě
dovozoval zkrácení na svých právech z jiných skutečností, než v řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel v průběhu správního řízení nenamítal nezákonnost výroku ohledně prohlášení
pozemků J. E. za nehonební, v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí se domáhal označení
těchto pozemků, poukazoval na nebezpečí, kterému jsou vystaveni uživatelé honitby v případě,
kdy není zřejmé, zda se pohybují se zbraní na honebním či nehonebním pozemku. V petitu
odvolání zcela jednoznačně žádal, aby „pozemky prohlášené za nehonební byly přesně a zřetelně
vyznačeny v terénu značkami pevně zabudovanými, zdáli viditelnými a těžko
odstranitelnými.....“. Právě tak i v žalobě stěžovatel namítal nedostatečné posouzení neúměrných
rizik pro uživatele honitby, který si nemůže být bez znatelného označení hranic honebního
a nehonebního pozemku vědom, zda se ještě nachází v honitbě či nikoliv. Městský soud
dle jeho názoru opomenul zejména návaznost zákona o zbraních a střelivu (oprávnění nosit
loveckou zbraň pouze na honebních pozemcích). Rozhodnutí Ministerstva zemědělství shledával
v příkrém rozporu s §3 odst. 1 správního řádu, neboť uživatel honitby bude bez označení nově
prohlášených nehonebních pozemků uvnitř honitby vystaven nebezpečí stíhání za přestupek
bez jeho zavinění nebo opomenutí. Dále namítal, že správní orgán nevyužil možnosti uvést
ve svém rozhodnutí podmínky výkonu svého rozhodnutí (namítáno v souvislosti s konstatováním
odvolacího orgánu, že řešení podmínek výkonu rozhodnutí nespadají do kompetence orgánu
státní správy myslivosti). Správní orgán pochybil, když neprovedl místní šetření. Tím by bylo
zjištěno, že hranice pozemků nejsou v terénu zřetelné, ani sám vlastník nemůže s určitostí tvrdit,
kde se jeho pozemek nachází. Prohlášení honebních pozemků za nehonební je bez předchozího
řádného vymezení závažným pochybením správního orgánu.
Městský soud byl v řízení o žalobě v souladu s §75 odst. 1, 2 s. ř. s. vázán žalobními
body a vyjadřoval se proto pouze k otázce, zda správní orgán byl či nebyl kompetentní uložit
vlastníku pozemků povinnost viditelně označit jejich hranice, případně, zda správní orgán
dostatečně spolehlivě zjistil hranice honebních a nehonebních pozemků a byl mu znám skutečný
stav věci.
Oproti tomu v kasační stížnosti stěžovatel spatřoval nezákonnost rozhodnutí Ministerstva
zemědělství zejména v tom, že prohlásil předmětné pozemky za nehonební, aniž se zabýval
dopadem takového rozhodnutí na veřejný zájem, který právo myslivosti hájí. Stěžovatel
se neztotožnil s tím, že k vynětí stávajících honebních pozemků z honitby postačí pouze projev
vůle jeho vlastníka, aniž se přihlíží k předmětu a účelu úpravy zákona o myslivosti, který hájí
i veřejný zájem, např. zájem na zachování některých druhů volně žijící zvěře. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tato námitka se neshoduje se skutečnostmi, které stěžovatel uplatňoval
v řízení o žalobě, přičemž z jejich povahy je zřejmé, že je uplatnit mohl. O prohlášení pozemků J.
E. za nehonební na základě jeho žádosti bylo kladně rozhodnuto již prvostupňovým správním
orgánem, stěžovatel však tuto skutečnost ve správním řízení ani v žalobě nenapadl, požadoval
pouze zřetelné označení hranic nehonebních pozemků, aby byly odlišeny od honebních, a aby ti,
kteří vykonávají právo myslivosti, nebyli bez svého zavinění uvedeni v omyl.
Uvedený závěr o nepřípustnosti této kasační námitky je v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který shodně v rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, (zveřejněno na www.nssoud.cz), uvedl: „Ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl; takové námitky jsou nepřípustné...“ Ke stejnému závěru dospěl i v usnesení ze dne
30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 – 124, (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 34/2003 Sb. NSS): „ Kasační stížnost, která obsahuje důvody, jež nebyly uplatněny
v řízení před krajským soudem, je podle §104 odst. 2 a 4 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne“.
Ani další důvody uvedené v kasační stížnosti nesplňují zákonná kritéria. Pokud stěžovatel
namítá, že „správní orgán měl za povinnost vzít v úvahu i další zákony, např. zákon o zbraních
a střelivu“, pak zde není uvedeno, jakým způsobem měl správní orgán tento zákon vzít v úvahu,
tj. z jakých právních a skutkových důvodů dovozuje jeho porušení. Takto formulovaný důvod
nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. Stejnou vadou trpí
i námitka, dle které správní orgány nepostupovaly v souladu s §3 odst. 1, 4 správního řádu,
nechránily zájmy státu a společnosti. Ani zde není konkrétně uvedeno, jakým způsobem
bylo citované ustanovení zákona porušeno a jak měl být ze strany městského soudu chráněn
veřejný zájem. Stěžovatel pro opomíjení veřejného zájmu namítl též nepřezkoumatelnost,
i tato námitka je formulována jako obecný nesouhlas s nedostatečným oceněním významu
myslivosti a nemá zákonné náležitosti.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel kasační
stížnost opřel pouze o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., a dále o důvod,
který neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl,
a proto dle §104 odst. 4 s. ř. s. tato stížnost není přípustná. Nejvyšší správní soud
ji proto jako nepřípustnou v souladu s 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu