ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.43.2006
sp. zn. 6 As 43/2006 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ing. arch. M. R., Ph.D., zastoupen Mgr. Petrem Martinů, advokátem, se sídlem
Sadová 15, Ostopovice, adresa pro doručování: Špitálka 33, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské nám. 6, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 205/2003 - 25 ze dne
30. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj č. j. 14312/03 - 63/1326 ze dne 7. 7. 2003.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení, kterým byl zamítnut návrh
žalobce na povolení obnovy řízení ve věci „terénních úprav na pozemku určeném
pro výstavbu rodinných domků a komunikace“ na pozemcích parc. č. 407, parc. č. 919/1,
parc. č. 910/1 k.ú. M. Důvodem pro zamítnutí návrhu žalobce na povolení obnovy řízení bylo
uplynutí objektivní tříleté lhůty od právní moci rozhodnutí vydaného v řízení, o jehož obnovu
bylo žádáno. Správní orgány vyšly ze skutečnosti, že tříletá lhůta od právní moci rozhodnutí
je správním řádem stanovena v souladu s požadavkem právní jistoty jako časové omezení
použití mimořádného opravného prostředku, když v souladu s tímto požadavkem musí být
nejen podán návrh na obnovu řízení, ale rozhodnutí o povolení či nařízení obnovy v uvedené
tříleté lhůtě musí také nabýt právní moci. Návrh na obnovu řízení byl přitom v daném případě
podán dne 9. 4. 2003 a tříletá lhůta od právní moci rozhodnutí uplynula za 3 dny - 12. 4. 2003.
Městský soud v Praze se ve svém právním posouzení věci ztotožnil se žalovaným.
Vyšel přitom z ustanovení §63 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správní řád“). Podle §63 odst. 3 správního řádu se návrh na obnovu řízení podává
u správního orgánu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o důvodech obnovy,
nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí; ve stejné lhůtě může správní orgán obnovu
řízení nařídit. Městský soud se ztotožnil s úvahou žalovaného správního orgánu, že možnost
rozhodnout o obnově řízení na návrh, či z úřední povinnosti musí být v obou případech
posouzena shodně ve vztahu k tříleté objektivní lhůtě, bez ohledu na to, zda bylo řízení
zahájeno na návrh, nebo z vlastního podnětu. Nelze totiž rozlišovat zákonné podmínky právní
jistoty podle toho, zda bylo řízení zahájeno na návrh, či z úřední povinnosti. Dále městský
soud uvedl, že podle ustanovení §63 odst. 4 správního řádu po uplynutí tří let od právní moci
rozhodnutí se obnova povolí nebo nařídí jen tehdy, bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným
činem. Žalobce podal návrh na obnovu řízení tak, že do uplynutí zbytku tříleté prekluzivní
lhůty zbývaly pouhé 3 dny. Je nade všechnu pochybnost, že správní orgán - při zachování
všech procesních pravidel - nemohl v tak krátké době o povolení nebo nařízení obnovy řízení
rozhodnout.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, kterou opírá o §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“), uplatňuje tedy nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel
má za to, že plynutí lhůty není v případě obnovy stejné jako v případě řízení dle §65
a násl. správního řádu (přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení). V případě obnovy
řízení - na rozdíl od podnětu k přezkoumání mimo odvolací řízení - musí dle stěžovatele dojít
v tříleté lhůtě toliko k podání návrhu, samo rozhodnutí však může být vydáno i po uplynutí
lhůty. Jinak by ani podání učiněné první den běhu lhůty ještě nezaručovalo, že správní orgán
stihne do tří let ve věci rozhodnout. Stěžovatel má tedy za to, že žalovaný, potažmo soud,
nesprávně posoudil běh a konec lhůty dle §63 odst. 3 a 4 správního řádu. Dále stěžovatel
pro přehlednost uvedl genealogii celého případu, ze které vyplývá, že v uvedené věci byl
uplatněn i podnět k přezkoumání mimo odvolací řízení, došlo však k zastavení přezkumného
řízení z důvodu uplynutí lhůty dle §68 správního řádu. V rozhodnutí o zastavení řízení
však správní orgán dovozuje, že pokud by nedošlo k uplynutí lhůty, bylo by na místě
příslušná rozhodnutí zrušit jako nezákonná. Z uvedených důvodů se stěžovatel pokusil
dosáhnout zrušení rozhodnutí cestou obnovy řízení. Stěžovatel současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se k věci vyjádřil pouze tak, že se ztotožňuje jak s rozhodnutím,
tak i s odůvodněním soudu.
Městský soud v Praze po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1
s. ř. s. a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Předmětem sporu je posouzení otázky, zda v tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí,
o jehož obnovení jde, postačí toliko podání návrhu, nebo musí dojít i k pravomocnému
rozhodnutí o obnově řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu,
a to z následujících důvodů. Podle §63 odst.3 správního řádu se návrh na obnovu řízení
podává u správního orgánu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o důvodech
obnovy, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí; ve stejné lhůtě může správní orgán
obnovu řízení nařídit. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout. Z dikce tohoto ustanovení
ještě zcela jednoznačně nevyplývá skutečnost, že by o návrhu na obnovu řízení mělo být
v objektivní tříleté lhůtě také rozhodnuto. Hned následující ustanovení §63 odst. 4 správního
řádu však stanoví, že po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí se obnova povolí
nebo nařídí jen tehdy, bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným činem. „Povolením“
či „nařízením“ ve věci se přitom de iure rozumí pravomocné rozhodnutí ve věci. Z dikce
uvedeného ustanovení za použití základního interpretačního pravidla a contrario (důkaz
opakem) nade všechnu pochybnost vyplývá, že po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí
nelze obnovu řízení povolit, s výjimkou alternativy trestného činu. Vzhledem
k tomu, že se o případ trestného činu nejedná - tento případ není stěžovatelem
ani uplatňován - nebylo možno podle citovaného ustanovení obnovu po uplynutí tří let povolit
a návrh musel být zamítnut.
Jak správně konstatoval již krajský soud, nepostačí tedy v objektivní tříleté lhůtě
pouze návrh na povolení obnovy podat, jak tomu nasvědčuje citace §63 odst. 3 správního
řádu vytržená z kontextu ve vztahu k podání návrhu, ale muselo by být o povolení obnovy
také pravomocně rozhodnuto, jak plyne a contrario z §63 odst. 4 správního řádu. Obdobně
se k naznačené problematice staví např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 3 As 16/2004 z 19. 10. 2004 (byť se k předmětné otázce vyjadřuje pouze okrajově).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že plynutí lhůty v případě obnovy řízení nemůže
být stejné jako v případě řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení dle ust. §65
a násl. správního řádu. V případě řízení o obnově řízení může být dle stěžovatele rozhodnutí
vydáno i po uplynutí tříleté lhůty (ve lhůtě postačí podat návrh), přičemž stěžovatel
argumentuje tím, že úprava plynutí lhůt (přesněji řečeno stanovení hranice přezkoumatelnosti)
přece nemůže být stejná jako u podnětu k přezkoumání mimo odvolací řízení. Argumentace
žalobce právní úpravou druhého dozorčího, či opravného prostředku dle §65
a násl. správního řádu není případná. Z žádného ustanovení nevyplývá jakákoli vazba
(ať už souladná, či nesouladná) mezi právní úpravou lhůt u přezkoumání mimo odvolací
řízení a u obnovy řízení. Argumentace stěžovatele v tomto bodě tedy není případná.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za těchto procesních okolností se již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu