ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.46.2006:107
sp. zn. 6 As 46/2006- 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: Z. o. o. s. s. h. B. a Š., (dále též označovaná jako: Z. o. evid. č. X O. s. s. o. o.),
zastoupena JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou, se sídlem Komenského nám. 381,
Kroměříž, proti žalovaným: 1) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské nám. 3,
Praha 1, 2) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, proti fiktivním
rozhodnutím žalovaných ve věci neposkytnutí informace, o žádosti o osvobození od soudních
poplatků a o návrhu na ustanovení zástupce, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 277/2004 - 61,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 277/2004 - 61,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta
její žaloba proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného č. 1, kterým byla zamítnuta
její žádost ze dne 25. 9. 2004 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, resp. in alternativam
žaloba proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného č. 2 o odvolání proti zmíněnému
fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného č. 1 (později stěžovatelka žalobu zužila pouze
na toto fiktivní rozhodnutí). Městský soud v Praze dále tímto usnesením odmítl návrh
žalobkyně na ustanovení zástupce a žádost o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
odmítl žalobu, jakož i návrh na ustanovení zástupce a žádost o osvobození od soudních
poplatků, neboť přes výzvu i vlastní šetření soudu nebylo prokázáno oprávnění PhDr. H. V. P.
(v současnosti PhDr. H. P.), která předmětnou žalobu a návrhy podala, za stěžovatelku jednat.
Proti tomuto závěru Městského soudu v Praze stěžovatelka v kasační stížnosti
namítala, že opakovaně žádala o ustanovení zástupce, avšak soud její žádost odmítl
a znemožnil jí tak doložit požadované skutečnosti takovým způsobem a formou, které by soud
nezpochybnil. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem soudu, který vyzýval žalovaného č. 1
k předložení nelegálně získaných kopií interních materiálů stěžovatelky, a nezabýval
se ani otázkou jejich pravosti. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na skutečnost,
že jí žalovaný č. 1 dne 21. 6. 2004 násilně zabavil veškeré její interní materiály
poté, když vyměnil zámek u její kanceláře. Městský soud v Praze dále podle stěžovatelky
bez uvedení relevantního důvodu odmítl čestné prohlášení její předsedkyně, tj. PhDr. H. P.,
aniž uvedl, v čem spatřuje jeho nedostatečnost či nedůvěryhodnost osoby předsedkyně.
Stěžovatelka rovněž namítala, že ustanovený zástupce mohl pomoci s formulací čestného
prohlášení Z. B., aby nebylo z formálních důvodů odmítnuto. Dále zdůraznila, že se řídila
vyjádřením místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle kterého by postačoval dotaz na některého člena organizace směřující k ověření
skutečností uvedených v čestném prohlášení předsedkyně stěžovatelky. Stěžovatelka doplnila,
že Z. B. je členem výboru stěžovatelky a je plně orientován v časové posloupnosti změn
na předsednickém postu, takže by svým čestným prohlášením neosvědčoval skutečnosti, které
by nebyly aktuální. Stěžovatelka dále namítala podjatost soudkyň JUDr. Karly Cháberové,
JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Jany Neckářové s odůvodněním, že z neznámých důvodů
považovaly stěžovatelku, PhDr. H. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranily žalovanému č. 1.
Stěžovatelka zdůraznila, že zpochybnit předsednictví PhDr. H. P. by mohlo pouze
nesouhlasné stanovisko některého z členů stěžovatelky, nikoli však zcela nedůvodné námitky
žalovaného č. 1, který žádným způsobem nemůže zasahovat do činnosti stěžovatelky a
vyjadřovat se k jejímu vnitřnímu uspořádání a volbě jejího orgánu. Stěžovatelka uzavřela, že
popsaným postupem soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva domáhat se svých práv
u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
jakož i práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Městský soud v Praze podle stěžovatelky nesprávně
vyložil ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s. a neodůvodněně odmítl stěžovatelkou navržené důkazy
k prokázání jí tvrzených skutečností. Odmítnutím žaloby pak bylo omezeno ústavní právo
stěžovatelky podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem ke všemu
uvedenému stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Doložila také zápis z členské schůze konané dne
15. 8. 2005 spolu s prezenční listinou.
V doplnění kasační stížnosti pak uvedla, že uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Žalovaný č. 1 zaslal ke kasační stížnosti vyjádření ze dne 16. 2. 2007,
v němž zpochybnil totožnost účastníka řízení, neboť podle jeho informací vystupuje
stěžovatelka pod pozměněným názvem, který se liší od názvu, který je skutečně evidován
u O. s. s. o. o. K tomu Nejvyšší správní soud pouze poznamenává, že s ohledem na evidenční
číslo stěžovatelky, které je uváděno konstantně od počátku řízení před soudem shodně, nemá
o totožnosti účastníka řízení pochybnost. Žalovaný č. 2 se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s., přípustná a její důvodnost posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzované věci vycházel ze závěrů,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve skutkově i právně více
než obdobné věci vedené pod sp. zn. 1 As 38/2006.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že v řízení
u Městského soudu v Praze rozhodovaly vyloučené soudkyně, které z neznámých důvodů
považovaly stěžovatelku, resp. její předsedkyni PhDr. H. P. a Z. B., za osoby nečestné
a stranily žalovanému č. 1. Tuto námitku posoudil Nejvyšší správní soud jako námitku
podjatosti soudkyň, které ve věci rozhodovaly.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastněná na řízení namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho
týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí
ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být
zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení
soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána
podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Skutečnosti, ve kterých stěžovatelka spatřuje podjatost soudkyň Městského soudu
v Praze, vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelce doručeno
v pondělí 3. 10. 2005. V tomto okamžiku se stěžovatelka dozvěděla o možné podjatosti
soudců, proto je tento den určujícím pro počátek běhu zákonné lhůty pro vznesení námitky
podjatosti. Tato lhůta počala plynout dne následujícího a skončila v pondělí 10. 10. 2005.
Stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti až v kasační stížnosti, kterou podala u Městského
soudu v Praze osobně dne 12. 10. 2005, tj. po uplynutí lhůty pro vznesení námitky podjatosti.
K uvedené námitce proto Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné poukázat
na to, že z §8 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce není
jeho právní názor vyjádřený v rozhodnutí o projednávané věci, a to ani v případě,
že jej Nejvyšší správní soud později shledá nesprávným. Podobný závěr vyslovil zdejší soud
ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, uveřejněno:
Sb. NSS 283/2004. Podle zmíněného judikátu důvodem pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodnutí věci nejsou podle §8 odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu
podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození
od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná,
a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně správné. Námitku stěžovatelky,
že soudci, kteří v projednávané věci rozhodovali, z neznámých důvodů považovali
PhDr. H. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili žalovanému č. 1, pokládá Nejvyšší správní
soud za expresivní vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem Městského soudu
v Praze, podle kterého stěžovatelka předloženými dokumenty neprokázala, že PhDr. H. P. je
oprávněna za stěžovatelku jednat. Uvedenou námitku by proto ani v případě jejího včasného
uplatnění Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou, neboť tvrzené skutečnosti nejsou
důvodem pro vyloučení soudce a stěžovatelka tak žádný důvod pro vyloučení soudců ve
smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. nepřednesla.
Dále se zdejší soud zabýval tím, zda PhDr. H. P. prokázala své oprávnění
za stěžovatelku v řízení o žalobě jednat či nikoli.
Podle §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn
podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění na výzvu
soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze jediná osoba.
Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání
oprávnění PhDr. H. P. jednat za stěžovatelku, jsou zakladatelský dokument (zápis z ustavující
členské schůze) či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z členské schůze,
na níž byla PhDr. H. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky.
Obsahem soudního spisu je mj. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
18. 11. 2004, sp.zn. 33 Nc 1461/2004, z něhož je zřejmé, že žalovaný č. 1 bez souhlasu
stěžovatelky převzal její interní materiály a jak vyplynulo ze sdělení stěžovatelky, ta je dosud
nemá k dispozici. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze proto důvodně předpokládat,
že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje výše uvedenými dokumenty,
které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. H. P. jednat za stěžovatelku. Těmito
dokumenty naopak zřejmě disponuje žalovaný č. 1.
Nejvyšší správní soud k tomu zdůrazňuje, že prokázání oprávnění jednat
za právnickou osobu ve smyslu §33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení,
a proto nemůže být závislé na vůli jiného účastníka řízení, zejména ne na protistraně.
V opačném případě by žalovaný mohl zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu,
což představuje v právním státě nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu.
Za této situace lze za dostatečné podklady k prokázání uvedené skutečnosti považovat
dokumenty, které stěžovatelka dne 12. 8. 2005, tj. před vydáním napadeného usnesení,
předložila Městskému soudu v Praze, tzn. čestné prohlášení Z. B. a dopis žalovaného č. 1, ve
kterém je PhDr. H. P. označena jako předsedkyně stěžovatelky. Zmíněný dopis ze dne
12. 5. 2004 vyvrací argument žalovaného č. 1, že předsedkyní stěžovatelky v této době byla
paní Š. S., zvolená členskou schůzí konanou dne 18. 12. 2003, a podporuje tvrzení
stěžovatelky, že Š. S. na funkci předsedkyně rezignovala a členská schůze konaná v březnu
2004 následně opětovně zvolila PhDr. H. P. předsedkyní stěžovatelky. V opačném případě by
se totiž žalovaný č. 1, který byl o zvolení Š. S. informován, neobracel dne 12. 5. 2004 na
PhDr. H. P. jako na předsedkyni stěžovatelky. Vzhledem k uvedenému a k tomu, že
nevyvstaly významnější pochybnosti o tom, že PhDr. H. P. byla při zahájení a v průběhu
soudního řízení oprávněna za stěžovatelku jednat, shledal zdejší soud tuto námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčil stěžovatelce, která odkazovala na vyjádření
místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle něhož by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz na některého
člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném prohlášení
předsedkyně. Podobně Městský soud v Praze v usnesení ze dne 28. 7. 2005, jímž stěžovatelku
vyzval k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku, poukázal na možnost
prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší správní soud považuje důkaz výslechem
svědků, který by Městský soud v Praze zřejmě akceptoval jako důkaz dostatečně průkazný,
za srovnatelně věrohodný s předloženými listinami, jež však Městskému soudu v Praze
nepostačovaly.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze
nesprávně aplikoval ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s., čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo
na přístup k soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než napadené usnesení Městského soudu
v Praze zrušit pro nezákonnost všech jeho výroků a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském
soudu v Praze nyní bude, aby rozhodl o návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelky pro řízení
o žalobě a v tomto řízení dále pokračoval s tím, že oprávnění PhDr. H. P. jednat
za stěžovatelku v souzené věci bylo dostatečně prokázáno. V dalším řízení rovněž vyjasní
název stěžovatelky, pokud stěžovatelka bude svůj název, pod kterým podala žalobu i kasační
stížnost, zpochybňovat.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze podle §110 odst. 2 s. ř. s.
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu