ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.50.2007
sp. zn. 6 As 50/2007 - 156
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: K. p. p., nadace v likvidaci, zastoupen Mgr. M. Š., proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, zastoupen JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 1. 2006, č. j. 9 Ca 302/2003 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, kterým byla výrokem č. I. vyslovena nicotnost
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend, ze dne
22. 9. 2003, č. j. MHMP 23379/2002, v té části výroku, která stanovila, že likvidátor
je povinen ukončit likvidaci nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci napadeného
rozhodnutí, a výrokem č. II. byla ve zbývající části žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 9. 2003, č. j. MHMP 23379/2002, zamítnuta. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Rozhodnutím žalovaného ze dne
22. 9. 2003, č. j. MHMP 23379/2002, bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí
prvoinstančního orgánu, kterým bylo podle §35 odst. 5 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích
a nadačních fondech (dále jen „zákon o nadacích“), rozhodnuto o zrušení nadace K. p. p.,
se sídlem Š. k. 2/981, P. 5, a kterým byla nařízena její likvidace. Podle §35 odst. 5 zákona o
nadacích bude-li návrh na zápis do nadačního rejstříku zamítnut, okresní úřad nadaci zruší a
nařídí její likvidaci. Likvidátora jmenuje okresní úřad. Usnesením Krajského obchodního
soudu v Praze č. j. F89125/98 ze dne 18. 1. 1999 byl návrh K. p. p., nadační fond na zápis do
nadačního rejstříku zamítnut. Důvodem zamítnutí návrhu byl rozpor ustanovení statutu o
stanovení ročních nákladů nadačního fondu s účelem zákona o nadacích, jakož i s dobrými
mravy. Postup krajského soudu byl potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Dovolání
k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto. Napadeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města
Prahy, odboru občanskoprávních agend, tedy došlo ke zrušení předmětné nadace a k nařízení
její likvidace podle výše citovaného §35 odst. 5 zákona o nadacích. Proti tomuto rozhodnutí
podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud poté, co vyslovil nicotnost
části výroku, ve zbývající části žalobu zamítl. Rozsudek městského soudu napadl žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas podanou blanketní kasační stížností.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost postrádala zákonné náležitosti (údaj, z jakých
důvodů stěžovatel rozsudek napadá), vyzval Městský soud v Praze usnesením
č. j. 9 Ca 302/2003 - 82 ze dne 7. 9. 2006 podle ustanovení §106 odst. 3 v kontextu s §108
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatele,
aby do jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost ze dne 7. 4. 2006
o konkrétní skutkové a právní důvody, na nichž je podaná kasační stížnost založena. Současně
byl stěžovatel řádně poučen, že nebude-li kasační stížnost v této lhůtě doplněna, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. 9. 2006.
Na samém konci lhůty (dne 13. 10. 2006) si stěžovatel požádal (dne 12. 10. 2006)
o její prodloužení. Městský soud žádosti nevyhověl. Důvodem žádosti K. p. p., nadace
v likvidaci, o prodloužení lhůty byla vytíženost jejího jednatele M. Š., který je o případu
nejvíce informován, v souvislosti s přípravou na státní závěrečné zkoušky na právnické
fakultě. Soud vyšel při nevyhovění žádosti z úvahy, že časová zaneprázdněnost jednatele
stěžovatele, která byla důvodem k žádosti o prodloužení lhůty, není v tomto řízení podstatná,
neboť stěžovatel je zastoupen právně kvalifikovanou zástupkyní – advokátkou. K doplnění
kasační stížnosti došlo teprve dne 9. 11. 2006. Podle §106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost
kromě obecných náležitostí podání obsahovat také specifikaci, z jakých důvodů stěžovatel
rozhodnutí napadá. Ustanovení §37 s. ř. s. platí obdobně. Podle §106 odst. 3 s. ř. s. nemá-li
kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve
lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání.
Nutno uvést, že kasační stížnost výše uvedenou zákonem stanovenou náležitost neobsahovala
a ve stanovené měsíční lhůtě tato vada nebyla odstraněna. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti
neuvede, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost
směřuje (§106 odst. 1 s. ř. s.), a tato vada k výzvě soudu nebyla ve stanovené lhůtě
odstraněna, soud kasační stížnost odmítne (§46 odst. 1 písm. a/ a §37 odst. 5 s. ř. s.).
Nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud poznamenává, že k věcně blízké situaci
se již souladně vyjádřil i Ústavní soud. Výše citované ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s.
pokračuje tak, že jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud
nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele
z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc. Podle nálezu Ústavního soudu
ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, pokud je stěžovatel vyzván k doplnění kasační
stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnosti na výroky dosud
nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené,
pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena. V našem
případě se nejedná o totožnou situaci (rozšíření důvodů kasační stížnosti), neboť kasační
stížnost ze dne 7. 4. 2006 důvody napadení rozhodnutí vůbec neobsahovala. Nejedná se tedy
o případné rozšíření důvodů (§106 odst. 3 věta druhá s. ř. s.), ale o absenci zákonem
stanovené náležitosti kasační stížnosti (§106 odst. 3 věta první s. ř. s.). Jestliže však Ústavní
soud neakceptuje rozšíření důvodů po jednoměsíční lhůtě stanovené usnesením, tím spíše –
s ohledem na jasnou dikci §106 odst. 1 a 3 věta první s. ř. s. - není možno akceptovat
doplňování fundamentálních, zákonem stanovených náležitostí po uplynutí této lhůty
(argumentum a maiori ad minus), přes výzvu soudu a přes jeho jasné poučení o důsledcích
neodstranění vad podání.
Pro úplnost se Nejvyšší správní soud vyjadřuje i k otázce neprodloužení jednoměsíční
lhůty, stanovené na základě §106 odst. 3 věta první s. ř. s. usnesením krajského soudu
pro doplnění kasační stížnosti. Tento postup krajského soudu stěžovatel napadá. Stěžovatel
ve svém vyjádření k věci uvádí, že jeho vlastní zástupkyně jej informovala o neprodloužení
lhůty svým vadným postupem teprve s jednoměsíčním zpožděním. Dále se stěžovatel
pozastavuje nad skutečností, že vyrozumění soudu o neprodloužení lhůty bylo i tak
zástupkyni doručeno až poté, kdy (mlčky) uplynula i samotná žádaná prodloužená lhůta.
Původním soudem určená lhůta měla totiž podle stěžovatele uplynout dne 13. 10. 2006,
žádaná prodloužená lhůta měla uplynout dne 13. 11. 2006 a sdělení soudu o neprodloužení
lhůty bylo zástupkyni doručeno až 14. 11. 2006, tj. teprve dne následujícího poté,
kdy uplynula doba, na kterou bylo o prodloužení lhůty žádáno. Stěžovatel se rovněž domnívá,
že slovo „může“ v textu ustanovení §106 odst. 3 věta poslední s. ř. s. o prodloužení lhůty
soudem znamená jen kompetenci, nikoliv možnost správního (soudního) uvážení.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí: Usnesení krajského soudu, kterým byla
stanovena lhůta 1 měsíce pro doplnění kasační stížnosti, bylo stěžovateli doručeno dne
13. 9. 2006. Lhůta pro doplnění kasační stížnosti tedy s ohledem na ustanovení §40 odst. 2
s. ř. s. skončila dne 13. 10. 2006. Stěžovatel teprve dne 12. 10. 2006 požádal o prodloužení
lhůty. Podle dikce §106 odst. 3 věta poslední s. ř. s. soud samozřejmě nejenže může, ale musí
zkoumat kritéria pro posouzení prodloužení lhůty (kritériem je vážnost uplatněných důvodů).
Soud po posouzení žádosti dospěl k závěru, že není důvod k prodloužení lhůty. Úvaha soudu
o neadekvátnosti žádosti je přitom dostatečně srozumitelná a přesvědčivá. Nejvyšší správní
soud se s hodnocením městského soudu ztotožňuje a důvody pro prodloužení lhůty shledává
rovněž nepřípadnými. Stěžovatel měl svou vlastní zástupkyni na základě plné moci,
takže prodlužování lhůty za účelem dokončení státních zkoušek jednatele M. Š. by bylo
skutečně neadekvátní a těžko zdůvodnitelné. Soud ve své úvaze o věci navíc vylíčil, že
kasační stížnost byla podána dne 7. 4. 2006 v blanketní podobě, zastoupení stěžovatele bylo
soudu doloženo teprve dne 11. 8. 2006. Stěžovatel tedy měl do té doby i později (výzva
k doplnění blanketní kasační stížnosti mu byla doručena teprve dne 13. 9. 2006) stále
dostatečný časový prostor pro odstranění evidentních nedostatků kasační stížnosti. Nad rámec
nezbytného Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že stěžovatel nejenže žádost
o prodloužení lhůty podal na samém konci lhůty stanovené v usnesení pro odstranění vad
podání, ale bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že žádosti bude vyhověno. O důvodech
žádosti o prodloužení přitom musel vědět od počátku běhu lhůty (důvodem byla vytíženost
jednatele stěžovatele M. Š. v souvislosti s přípravou na státní závěrečné zkoušky na právnické
fakultě), takže žádost mohl podat natolik s předstihem, aby o ní bylo možno rozhodnout ještě
před skončením lhůty. To však neučinil. Nutno podotknout, že jednání stěžovatele patrné ze
spisového materiálu spíše nasvědčuje určité snaze o prodlužování řízení – takovému jednání
by nebylo ani důvodné poskytovat ochranu.
Ve vztahu ke stížnostem stěžovatele na postup vlastní zástupkyně nelze dát stěžovateli
za pravdu. Pokud má účastník pro řízení zástupce (advokáta) a ten zůstane k výzvě soudu
na odstranění vad kasační stížnosti bez omluvitelných důvodů nečinný a zaviní tím
její promeškání, je pro posouzení věci nerozhodné, že jím zastoupený účastník
o jeho nečinnosti nevěděl a cítí se jím poškozen, neboť důvod prominutí zmeškání lhůty
je třeba posuzovat ve vztahu k zástupci účastníka.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť kasační stížnost neměla náležitosti
podle ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s., a tyto nedostatky kasační stížnosti nebyly přes výzvu
soudu a náležité poučení o důsledcích odstraněny (§106 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., neboť v případě
odmítnutí návrhu – kasační stížnosti, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu