ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.55.2005
sp. zn. 6 As 55/2005 - 158
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: T. O. C. R., a. s., zastoupen JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem
Křižovnické nám. 1/193, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se
sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 Ca 165/2005 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl žalobu, jíž se žalobce
domáhá zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále též „žalovaný“)
č. 03/PROP/2003 vydaného dne 2. 6. 2003 pod č. j. 16055/2003 - 611. Městský soud po citaci
ust. §1, 3 a §78 odst. 1, 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, v platném znění,
a §2b odst. 2 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti
cen, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není
cenové rozhodnutí vydané Úřadem individuálním správním aktem, ale splňuje formální
i materiální znaky právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 50/02, zveřejněné ve svazku č. 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
na str. 371 ). Toto cenové rozhodnutí je regulativní, právně závazné, obecné (což nemůže
změnit ani to, že se týká jen určitého počtu subjektů práva) a vynutitelné státní mocí. Městský
soud dále uvedl, že soud ve správním soudnictví má pravomoc přezkoumávat ty úkony
správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti
žalobce (zákon užívá pro tyto úkony legislativní zkratku „rozhodnutí“ – ust. §65 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“).
Cenové rozhodnutí žalovaného, ač je nazváno „rozhodnutí“, definici pojmu „rozhodnutí“
podle správního řádu správního nesplňuje, neboť se nejedná o individuální správní akt,
nýbrž o právní předpis svého druhu. Z toho důvodu tedy není žaloba proti takovému
cenovému rozhodnutí ve správním soudnictví přípustná, neboť napadené cenové rozhodnutí
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Za tohoto stavu tedy městský soud žalobu
ve smyslu §46 odst. 1 písm. d), §68 písm.e) a §70 písm. a) s. ř. s. odmítl. Městský soud
na závěr dodal, že pravomoc soudu ve správním soudnictví přezkoumávat na základě
samostatně podané žaloby podzákonné právní předpisy není dána (§4 s. ř. s.). Soud může
soulad podzákonného předpisu se zákonem přezkoumat toliko v rámci řízení o žalobě
proti individuálnímu správnímu aktu, který je rozhodnutím podle §65 s. ř. s. Pakliže byl
podzákonný právní předpis v takovém případě aplikován a soud shledá, že byl vydán
v rozporu se zákonem či nikoli v jeho mezích, přísluší soudu nedbat takového podzákonného
předpisu a ve věci rozhodnout toliko na základě zákona, kterým je soud vázán.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž namítá, že uvedené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, a to z toho důvodu,
že městský soud chybně posoudil právní otázku, zda se v případě návrhem napadeného
rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu jednalo o rozhodnutí (individuální správní akt)
či právní předpis, a proto dospěl k nesprávnému závěru o přípustnosti návrhu stěžovatele.
Stěžovatel proto s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. rozhodnutí městského soudu
v celém rozsahu napadá. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem městského soudu, že cenové
rozhodnutí č. 03/PROP/2003 je obecně závazným předpisem. Městský soud podle názoru
stěžovatele nesprávně posoudil právní povahu předmětného cenového rozhodnutí
z následujících důvodů:
1) Nemůže se jednat o právní předpis, jelikož žalovaný jeho vydáním překročil svoji
zákonem stanovenou normativní pravomoc, když v předmětném rozhodnutí směšoval
svou normativní pravomoc podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb. se svou pravomocí
rozhodovat konkrétní spory o ceny za propojení podle §78 odst. 5 (nyní §78 odst. 6)
uvedeného zákona.
2) Městským soudem citované usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 50/02 ze dne 21. 2. 2002
uvádí, že „právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definiční znaky,
a nikoliv určením (výčtem) jejich prvků“, tedy požaduje, aby i coby třída byly určeny
nejen subjekty, ale i předmět úpravy. Žalovaný naproti tomu v předmětném rozhodnutí
namísto obecného způsobu výpočtu ceny za propojení, předpokládaného §78 odst. 2
zákona o telekomunikacích, určuje cenu za propojení zcela konkrétním způsobem.
Ve světle citovaného rozhodnutí Ústavního soudu tedy předmětné cenové rozhodnutí
nelze kvalifikovat jako obecně závažný právní předpis.
3) Městský soud se nezabýval skutečným obsahem předmětného cenového rozhodnutí
a omezil se na přezkoumání tohoto rozhodnutí čistě po formální stránce. V tomto ohledu
se tento soud dostal do přímého rozporu s obsahem usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 50/02 (jehož se navíc sám dovolával), jakož i s obsahem nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/99, v obou případech konstatujících, že „je třeba dát přednost
posouzení obsahu před mechanickým akceptováním formy“.
4) Žalovaný stanovil účinnost předmětného cenového rozhodnutí bez ohledu na zveřejnění
v „Telekomunikačním věstníku či Cenovém věstníku“. Není možné, aby se jednalo
o právní normu, pokud je její účinnost stanovena a žalovaným proti povinným subjektům
vymáhána bez ohledu na zákonem závazně stanovenou publikaci. Přiznání normativní
povahy takovému právnímu aktu by vedlo k pošlapání základních principů právního státu,
znamenalo by, že povinné subjekty jsou povinny se řídit normami bez ohledu
na jejich zveřejnění zákonem stanoveným způsobem a potažmo tak vedlo k naprosté
nejistotě o obsahu objektivního práva.
5) Předmětným cenovým rozhodnutím bylo zrušeno a nahrazeno dříve platné cenové
rozhodnutí žalovaného č. 04/PROP/2002, které zcela shodným způsobem jako cenové
rozhodnutí č. 03/PROP/2003 upravovalo totožnou materii cen za propojení veřejných
telekomunikačních sítí pro „zprostředkování přístupu ke službám bezplatného volání“.
Proti tomuto cenovému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která sice byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2003 odmítnuta jako nepřípustná, avšak nikoliv
z toho důvodu, že by se snad podle názoru Ústavního soudu v případě cenového
rozhodnutí jednalo o normativní právní akt, nýbrž pouze a jedině proto, že
v tomto případě nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon stěžovateli
poskytuje k ochraně jeho práva.
Pokud by se podle názoru Ústavního soudu v případě cenového rozhodnutí
č. 04/PROP/2002 nejednalo o rozhodnutí o subjektivních právech a povinnostech, nebylo by
přitom samozřejmě možné odmítnout ústavní stížnost z jím uváděných důvodů,
protože v případě normativních aktů stěžovateli žádné procesní prostředky k ochraně
jeho práva u obecných soudů nepřísluší.
Stěžovatel dále poukázal na to, že článek 4 S měrnice Evropského parlamentu a Rady
2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby
elektronických komunikací (dále též „směrnice“), ve svém odstavci 1 požaduje, aby členské
státy, tedy i Česká republika, zajistily, že na náro dní úrovni budou existovat „účinné
mechanismy, v jejichž rámci má každý uživatel nebo podnik zajišťující sítě anebo poskytující
služby elektronických komunikací, který je dotčen rozhodnutím vnitrostátního regulačního
orgánu, právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí k subjektu rozhodujícím o opravném
prostředku, který je nezávislý na zúčastněných stranách“ a dále v odst. 2 uvádí, že
„pokud subjekt rozhodující o opravném prostředku … nemá charakter soudu, odůvodní
vždy své rozhodnutí písemně. Navíc v takovém případě podléhá jeho rozhodnutí soudnímu
přezkumu …“. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že citovaná ustanovení evropského práva
kategoricky vyžadují, aby Česká republika coby členský stát Evropského společenství
umožnila soudním přezkum cenových rozho dnutí Českého telekomunikačního úřadu, tedy
i předmětného cenového rozhodnutí č. 03/PROP/2003, a že stávající procesní předpisy platné
v České republice je v souladu s principem nadřazenosti Evropského práva nezbytné vykládat
v souladu s tímto kategorickým požadavkem i pro případ, že by se Městský soud v Praze
neztotožnil s ostatní shora uvedenou argumentací stěžovatele.
Stěžovatel dále poukázal na čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství,
jež v případě soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva, tedy v této věci Nejvyššího správního soudu, zakládá povinnost
obrátit se na Soudní dvůr Evropského společenství, pokud před ním vyvstane otázka výkladu
aktů přijatých orgány Společenství, tedy i citované směr nice. Pokud tedy Nejvyšší správní
soud nevyhoví této kasační stížnosti z jiných stěžovatelem uváděných důvodů,
je podle stěžovatele nezbytné, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropského společenství
s předběžnou otázkou ohledně výkladu citovaného ust. článku 4 Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002 na daný případ pravomoci českých soudů
přezkoumávat cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 03/PROP/2003.
Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že skutečnost, že v roce 2003,
tedy v době vydání předmětného cenového rozhodnutí, bylo přibližně 98% všech koncových
účastníků veřejné telefonní služby poskytované prostřednictvím pevných sítí v České
republice účastníky stěžovatele, svědčí o tom, že předmětným cenovým rozhodnutím
je bezprostředně, zcela konkrétním individuálně specifickým a ode všech ostatních subjektů
odlišným způsobem zasahováno do majetkové sféry stěžovatele.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel zamlčel známou
mu skutečnost, že v cenových rozhodnutích účastníka byla vydána mnohá, v praxi
již déledobě zavedená, judikatura, podle níž jsou tato cenová rozhodnutí normativními
správními akty, jež nejsou přezkoumatelné soudy, a to ani soudy ve správním soudnictví.
Všechny žaloby podané proti cenovým rozhodnutím včetně dodatků byly Městským soudem
v Praze odmítnuty pro nepřípustnost. Stejně tak byly Nejvyšším správním soudem odmítnuty
kasační stížnosti směřující proti rozhodnutím městského soudu, pokud je již Nejvyšší správní
soud projednal, příkladmo lze uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2005,
č. j. 2 As 4/2004 - 138. Žalovaný, stejně jako stěžovatel, odkazuje na usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 50/02 ze dne 21. 2. 2002, jimž Ústavní soud odmítl návrh společnosti E .,
s. r. o., na zvýšení cenového rozhodnutí účastníka č. 09/PROP/2001 ze dne 27. 11. 2001 (jde
tedy o věc zcela obdobnou jako je věc daná). Ústavní soud v tomto svém usnesení na více
místech uvádí, že cenová rozhodnutí účastníka jsou vyloučena z přezkumu soudem s tím, že
splňují formální i materiální (tedy i „co do obsahu“, což stěžovatel přehlédl, jak je patrno
z textu jeho kasační stížnosti) znaky právního předpisu. Žalovaný považuje za potřebné
připomenout tu část shora citovaného usnesení Ústavního soudu, kde je uveden obšírný
přehled judikatury, z níž by mělo být podle názoru tohoto soudu jako ochránce ústavnosti
evidentně jasné, že napadené cenové rozhodnutí je formálně i obsahově právním předpisem.
Podle názoru žalovaného není stěžovatel obeznámen s textem těch normativních ustanovení
zákona o telekomunikacích, jež napadá. Jeho tvrzení je totiž rovněž, jako jinde v kasační
stížnosti nepravdivé (snad automaticky převzaté z jiné, od dané věci zcela odtažité,
písemnosti stěžovatele). Žalovaný proto uvádí, že zákon o telekomunikacích ani zákon
o cenách nepodmiňují účinnost cenového rozhodn utí včetně jeho dodatku jeho uveřejněným
ve stěžovatelem uvedených věstnících. Podle §77 odst. 1 věty třetí zákona
o telekomunikacích, která zní: „Vydaná cenová rozhodnutí zveřejňuje Úřad
v Telekomunikačním věstníku a v Cenovém věstníku“, bylo proto napadené cenové
rozhodnutí zveřejněno v těchto věstnících už jako vydané, když předtím bylo uveřejněno
na úřední desce a na webových stránkách žalovaného. K další „taktice“ stěžovatele
představované podáním ústavní stížnosti proti cenovému rozhodnutí č. 04/PROP/2002 dříve,
než by jmenovaný vyčkal rozhodnutí Městského soudu v Praze o žalobě proti tomuto
cenovému rozhodnutí, žalovaný zdůrazňuje, že Ústavní soud se v dané situaci samozřejmě
nemohl stížností věcně nezabývat. Žalovaný odkázal na normativní úpravu postavení
a pravomocí soudů v ústavním systému České republiky. Nad to jen uvádí, že Ústavní soud
jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemohl ve stěžovatelem uváděném případě nahradit
obecný soud, jemuž jedinému příslušelo, a což tento také učinil, odmítnout žalobu směřující
proti cenovému rozhodnutí jako nepřípustnou. Proto i údaje v tomto bodu žaloby jsou
podle žalovaného naprostý nonsens. K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud je
povinen se obrátit na Soudní dvůr Evropských společenství, zaujme podle žalovaného jistě
Nejvyšší správní soud stanovisko, aniž by k tomu potřeboval znát názor účastníka.
Ten proto jen opakuje, že stěžovatel nenapadá správní rozhodnutí, ale normativní právní
předpis, kterým předmětné cenové rozhodnutí nadevší pochybnost je. Cílem cenové regulace
přitom bylo, jak to cenovým orgánům ukládá právo Evropských společenství, žádoucí efekt
hlavně pro koncové uživatele telekomunikačních služeb dosažených zákonem stanoveným
způsobem. K tvrzení stěžovatele, že dodatkem je zasahováno bezprostředně, zcela
konkrétním, individuálně specifickým a ode všech ostatních subjektů odlišným způsobem
do jeho majetkové sféry, žalovaný namítá, že toto tvrzení není pravdivé. Napadený dodatek
k cenovému rozhodnutí je formulován podle zákona o telekomunikacích, stejně
jako podle zákona o cenách, proto jím byla stanovena horní mez cen, jejíž překročení subjekty
na telekomunikačním trhu by nebylo po právu. Ceny maximální nelze zaměňovat s cenami
pevnými, stěžovatel má v daném případě stanovení maximálních cen možnost se dohodnout
se svými smluvními partnery na jakékoli ceně nižší. Podle žalovaného není jasné,
v čem stěžovatel spatřuje v tomto případě svou výjimečnost, když ostatní dotčené subjekty
jsou napadeným normativně závazným právním aktem vázány stejně jako stěžovatel a práva
i povinnosti všech jmenovaných jsou totožná, jak to stanoví právo Evropské společenství
i právní řád České republiky jako podmínku rovnosti a konkurenceschopnosti všech operátorů
působících na telekomunikačním trhu.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel replikou ze dne 22. 6. 2007,
v níž se podrobně vyjadřuje k tvrzením žalovaného. Především uvádí, že je nepravdivé tvrzení
žalovaného, podle kterého měl stěžovatel soudu zamlčet, že existuje mnohá, v praxi
již déledobě zavedená judikatura potvrzující normativní povahu cenových rozhodnutí
žalovaného. Ve věci žalob stěžovatele proti těmto cenovým rozhodnutím Nejvyšší správní
soud vydal dosud pouze jediné rozhodnutí ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 As 4/2004 - 138.
Toto rozhodnutí bylo podle stěžovatele navíc vydáno překvapivě, aniž by předtím stěžovateli
bylo dáno na vědomí, že Nejvyšší správní soud zvažuje právní otázku, zda jím
přezkoumávané cenové rozhodnutí je aktem normativní či individuální povahy (předmětem
podané kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud rozhodoval, bylo posouzení zcela jiné
právní otázky, a to zda příslušné cenové rozhodnutí má být přezkoumáváno ve správním
soudnictví nebo v řízení podle části páté občanského soudního řádu).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
i označení jsou v ní namítány důvody odpovídající ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) uvedeného
zákona. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Kasační stížnost není důvodná.
V předmětné věci jde o posouzení, zda cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního
úřadu o způsobu výpočtu cen za propojení podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb.
(v daném případě jde o rozhodnutí č. 03/PROP/2003 vydané dne 2.6.20003) je individuálním
správním aktem nebo aktem normativní povahy. K této otázce se již vyjádřil druhý senát
Nejvyššího správního soudu, jenž ve svém rozsudku č. j. 2 As 4/2004 - 138 ze dne 18. 5. 2005
dospěl k závěru, že cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu o způsobu výpočtu
cen za propojení podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně
dalších zákonů, je abstraktním aktem normativní povahy, který nemá charakter rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Pokud je tedy proti takovému aktu podána žaloba, soud ji
odmítne ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S tímto právním názorem na charakter
cenového rozhodnutí se šestý senát Nejvyššího správního soudu plně ztotožňuje. Lze
pouze podotknout, že pokud by se chtěl šestý senát Nejvyššího správního soudu
od uvedeného právního názoru odchýlit, musel by věc postoupit k rozhodnutí rozšířenému
senátu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s.
K námitce stěžovatele o umožnění soudního přezkumu cenových rozhodnutí
na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7.3.2002, případně
povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na Soudní dvůr Evropského společenství
s předběžnou otázkou ohledně výkladu ustanovení článku 4 Směrnice lze uvést následující:
Směrnice, jejíž článek 4 stěžovatel již z větší části citoval, byla přijata dne 7. 3. 2002,
transpoziční lhůta uplynula dne 24. 7. 2003. Napadené cenové rozhodnutí bylo vydáno dne
2. 6. 2003 podle zákona č. 151/2002 Sb. Žaloba byla podána dne 29. 7. 2003
(nikoliv 25. 10. 2002, jak uvádí mylně usnesení Městského soudu v Praze). Česká republika
se stala členem Evropské unie dne 1. 5. 2004 a podle článku 2 aktu o přistoupení,
který je podle článku 1 odst. 2 Smlouvy o přistoupení součástí této smlouvy, se acquis
commu- nautaire (soubor práva Společenství) stává dnem vstupu závazným pro nové členské
státy a uplatňuje se v nich. Pro dobu před vstupem do Evropské unie lze právo Společenství
použít zcela výjimečně, a to jako výkladové vodítko při výkladu právních předpisů přijatých
ke splnění závazků České republiky harmonizovat své právo s právem Společenství
podle článku 69 a násl. Evropské dohody o přidružení (č. 7/1995 Sb.). Tato zásada našla
svůj výraz opakovaně v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. č. 741/2006
a č. 1097/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). V předmětné věci je však již
z časových důvodů vyloučeno, aby byl zákon č. 151/2000 Sb. přijat k implementaci směrnice
2002/21/ES, která v době jeho přijímání nebyla ani ve stadiu návrhu (návrh směrnice byl
přijat Komisí dne 12. 7. 2002 COM/2000/0393 final). Proto nelze při zkoumání právní
povahy cenového rozhodnutí vydaného žalovaným dne 2. 6. 2003 podle §78 odst. 2 zákona
č. 151/2000 Sb. použít směrnici 2002/21/ES ani jako výkladové vodítko. Směrnice se navíc
použije na rozhodnutí vnitrostátních regulačních orgánů vydaná po uplynutí transpoziční
lhůty. To vyplývá z článku 28 odst. 1 věta druhá směrnice. Rovněž článek 27 odst. 1 směrnice
předvídá, že dosavadní akty zůstanou účinné do vydání nových rozhodnutí vnitrostátních
regulačních orgánů. Návrh stěžovatele směřující k předložení předběžné otázky Soudnímu
dvoru Evropského společenství nelze tedy akceptovat. S ohledem na rozsudek ze dne
10. 1. 2006 ve věci C - 302/04,Ynos,Sb.rozh.s.I - 371 otázka pravomoci tohoto soudu
Společenství představuje acte eclaireé. V bodech 35 - 38 uvedeného rozsudku totiž soudní
dvůr odmítl svou pravomoc k výkladu sekundárního práva Společenství, pokud skutkové
okolnosti původního sporu předcházely k přistoupení dotčeného státu k Evropské unii.
Za takových okolností by předložení předběžné otázky bylo porušením zásady rychlosti,
a pokud by předmětné cenové r ozhodnutí bylo možno považovat za individuální správní akt,
a hospodárnosti řízení. Lze tedy uzavřít, že položení předběžné otázky v této věci,
pokud by článek 4 Směrnice vedle individuálních správních aktů umožňoval podání
opravného prostředku i v případě normativních právních aktů, nepřipadá v úvahu
a že pro žalobu (podanou před vstupem do Evropské unie) proti cenovému rozhodnutí
(vydanému před vstupem do Evropské unie) není směrnice 2002/21/ES nijak relevantní (nemá
ani přímý ani nepřímý účinek).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se městský soud napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost tedy nebyla shledána důvodnou, a Nejvyšší správní soud
ji proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Toto právo by měl žalovaný, ten však žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu