ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.102.2006
sp. zn. 6 Azs 102/2006 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Y. P., zastoupen JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem náměstí
T. G. M. 19, Náchod, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 9. 2005, č. j. 30 Az 5/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2005, č. j. OAM - 3488/VL - 07 - K04 - 2004,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný
své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu a poukázal na zjištění, že z vlasti vycestoval
především z důvodu tíživé ekonomické situace a nespokojenosti s poměry na Ukrajině.
Dalším důvodem žádosti o udělení azylu byla snaha stěžovatele legalizovat si pobyt na území
České republiky. Žalovaný dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení
azylu podle §13 zákona o azylu a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
azylu ve smyslu §14 téhož zákona. Zhodnotil obsah překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu, přičemž konstatoval, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi
zakládajícími překážky vycestování ve smyslu tohoto ustanovení, a jejich existenci v jeho
případě neshledal.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, v níž uvedl, že se správní orgán jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě,
nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Měl za to, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu a že se na něj vztahují překážky vycestování
dle §91 téhož zákona. Tvrdil, že na Ukrajině nemá kde bydlet a za co žít, tamní situace je
pro něj velmi vážná, až život ohrožující. Napadené rozhodnutí považoval za nezákonné
a navrhl jeho zrušení.
Rozsudkem krajského soudu blíže označeným v záhlaví byla stěžovatelova žaloba
zamítnuta. Dle názoru soudu žalovaný dospěl k odpovídajícímu závěru, že stěžovatel
nenaplňoval žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel nebyl pronásledován z důvodů relevantních z hlediska zákona o azylu
a ani takovou skutečnost netvrdil. Příčina odchodu ze země dle jeho vlastního odůvodnění
tkvěla v ekonomických problémech. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel není
rodinným příslušníkem osoby, které by azyl byl udělen, a tedy u něj nejsou dány podmínky
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem
žalovaného ohledně neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť jej shledal v souladu
se zákonem. Žalovaný postupoval ve shodě s §91 zákona o azylu, nekonstatoval-li v případě
stěžovatele existenci překážek vycestování, neboť při posouzení jejich existence vycházel
z informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické
situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, zejména pak ze Zprávy Ministerstva
zahraniční USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004
a z aktuálních informací o Ukrajině obsažených v databázi ČTK, a dospěl k názoru,
že stěžovatel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu nenáleží. Krajský soud uzavřel přezkum tak, že žádný
z žalobních důvodů není důvodný, a proto žalobu zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek kasační stížností a domáhá se jeho zrušení. Považuje
jej za nezákonný, neboť soud nesprávně posoudil právní otázky, a za vadný, neboť skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce namítá,
že žalovaný nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel do České republiky přijel z prostředí,
kde prožíval psychické útrapy, absenci sociálních jistot a životních perspektiv a kde byl
několikrát kontaktován poslanci, aby pro ně agitoval. Měl za to, že žalovaný nesprávně
vyložil definici uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951
a zákona o azylu, neboť se nezabýval tzv. subjektivním aspektem definice uprchlíka
ve smyslu Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíka (dále jen „Příručka“), naopak opřel své rozhodnutí pouze o aspekt objektivní.
Žalovaný rovněž porušil povinnost zabývat se případem stěžovatele svědomitě a při svém
rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a neopatřil si potřebné důkazy.
Pohovory vedl pouze v obecné úrovni, přičemž stěžovatel neznalý českého právního řádu
a zažívající psychický stres nebyl schopen posoudit relevanci svých odpovědí a na obecné
otázky podával obecné odpovědi. K vyjádření soudu, že stěžovatel se udělení humanitárního
azylu výslovně nedomáhal, stěžovatel uvádí, že nebylo jeho povinností se výslovně domáhat
jeho udělení, neboť je zákonem stanovenou povinností žalovaného se jeho udělením zabývat
za předpokladu, že nezjistí důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.
Rozhodnutí krajského soudu o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu považuje za nepřezkoumatelné, neboť krajský soud pouze obecně odkazuje
na informace o zemi původu, které nikterak nespecifikuje. Výslovně uplatnil kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti a jejímu doplnění uvedl, že ji bere
toliko za mechanickou reakci na rozhodnutí krajského soudu a popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně
považuje za správné. Podotkl, že nedošlo k zamítnutí stěžovatelovy žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné podle §16 zákona o azylu, neboť k vydání takového rozhodnutí je vázán
třicetidenní lhůtou. Informace o zemi původu jsou v napadeném rozhodnutí citovány,
přičemž stěžovatel správnost závěru o nevztažení překážek vycestovaní podle §91 zákona
o azylu ani nezpochybňuje. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění
je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud poté přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozsudku,
vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel v průběhu řízení o azylu
uvedl jako důvody pro udělení azylu v České republice obecnou nespokojenost
s neperspektivními poměry panujícími na Ukrajině a osobní finanční problémy. Z protokolu
o pohovoru ze dne 6. 1. 2005 je zřejmé, že pohovor byl veden na jeho žádost v ruském jazyce
a za přítomnosti tlumočnice, stěžovatel uvedl, že se cítí zdráv a schopen jej absolvovat.
S obsahem protokolu o pohovoru byl seznámen v ruském jazyce, souhlasil s ním a nežádal
další doplnění.
Stěžovatelovo tvrzení, že správní orgán a následně krajský soud nesprávně posoudily
azylové důvody stěžovatele ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel do České
republiky přicestoval z prostředí, kde prožíval psychické útrapy a kde byl několikrát
kontaktován poslanci, aby pro ně politicky agitoval, jakož i skutečnost, že se soud
nevypořádal s pochybením žalovaného, který chybně vyložil definici uprchlíka ve smyslu
Příručky, neboť separoval její subjektivní a objektivní aspekt, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud předně přezkoumal závěry krajského ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu)
a jeho pochybení neshledal. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Důvody uváděné stěžovatelem jako podnět k jeho vycestování
z vlasti původu („nesouhlas k ukrajinskou státní politikou“, „touha po sociálních jistotách
a životních perspektivách“, „snaha legalizovat pobyt v České republice“, „údajné
kontaktování poslanci“, „ekonomická nestabilita panující na Ukrajině“) nelze považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Závěr ohledně nesplnění podmínek
pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních principů,
na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Ze stěžovatelových vyjádření učiněných
u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o utlačování
uskutečňované ze strany státu, ať již přímé, kdy stát sám by stěžovatele ze zákonem
stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímé, o které by se jednalo tehdy, pokud by stát
stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil. Lze tedy přisvědčit krajskému soudu,
že u žalobce nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a rovněž,
že neshledal důvody pro udělení azylu ve smyslu §13 a §14 zákona o azylu a překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se nesprávné definice uprchlíka nemůže
Nejvyšší správní soud než uvést, že k ní nepřihlédl, neboť je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná, jelikož jde o tzv. právní novotu, tedy o námitku, kterou stěžovatel mohl uplatnit
již v řízení před soudem, nicméně tak neučinil, ač tak učinit mohl.
Stěžovatelova tvrzení vztahující se k nesvědomitému posouzení případu ze strany
žalovaného, které mělo spočívat v tom, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu
věci a za účelem svého rozhodnutí si neopatřil potřebné důkazy, a námitku pouhé formální
spolupráce se stěžovatelem, nevhodný a pouze v obecné úrovni se pohybující způsob vedení
pohovoru lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení tkvící v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem,
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval. Z protokolu
o pohovoru ze dne 6. 1. 2005 je zřejmé, že pohovor byl veden na jeho žádost v ruském jazyce
a za přítomnosti tlumočnice, stěžovatel uvedl, že se cítí zdráv a schopen jej absolvovat.
S obsahem protokolu o pohovoru byl seznámen rovněž v ruském jazyce a souhlasil s ním.
Je nutno zohlednit, že na straně 4 protokolu o pohovoru byl dotázán, zda se zmínil o všech
důvodech a příčinách, které jej vedly k podání žádosti, než dosud uvedl, a pokud
po provedeném doplnění své výpovědi neučinil žádnou výhradu vůči tlumočení či obsahu
pohovoru, pak žalovaný dostatečně zjistil všechny relevantní skutečnosti a nebylo třeba
provádět další dokazování. To ostatně nenavrhoval ani sám stěžovatel. Žalovaný dále
vycházel z relevantních informací, které shromáždil ohledně politické ekonomické situace
i o tamním stavu dodržování lidských práv, zejména ze zprávy Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2003, ze dne 25. 2. 2004 a z aktuálních
informací ohledně situace na Ukrajině obsažených v databázi ČTK, jež jsou obsahem
správního spisu. Skutečnosti tvrzené stěžovatelem v žádosti o azyl byly tedy žalovanému
známy, neposoudil je však jako natolik závažné, aby odůvodňovaly udělení azylu ve smyslu
§12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně
a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Krajský
soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud
tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá nedostatek
důvodů rozhodnutí, které mělo za následek nepřezkoumatelné rozhodnutí ve věci samé,
pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje proti přezkumu, jak jej provedl krajský
soud, není však důvodnou. Rozhodnutí krajského soudu je zcela srozumitelné a netrpí
ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Pokud soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
je v souladu se zákonem, přičemž jak rozhodnutí žalovaného, tak soudu, je podrobně
odůvodněno, Nejvyšší správní soud nemá, čeho by mu vytknul.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu