ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.104.2006
sp. zn. 6 Azs 104/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: N. D. K., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 282/2004 - 26 ze dne 10. 10. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 26. 2. 2004,
č. j. OAM - 3397/VL - 20 - P17 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Správní
orgán dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení
azylu jsou osobní důvody a snaha legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu
a o nevztažení překážky vycestování. Žalobce namítl porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (správní řád), neboť podle jeho mínění se žalovaný žádostí o udělení azylu
nezabýval odpovědně a svědomitě, při svém rozhodování nezj istil přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, přijaté rozhodnutí
není přesvědčivé, správní orgán dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávným
právním závěrům. Tato obecná tvrzení žalobce nijak dále nerozvedl. Dále žalobce namítl
porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu s tím, že podle jeho mínění splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §14 citovaného zákona z humanitárních důvodů vzhledem
k jeho osobní situaci v zemi původu tak, jak ji popsal během řízení o udělení azylu.
Dále žalobce vytýká správnímu orgánu, že při svém rozhodování dostatečným způsobem
nezkoumal a nepřihlédl k důvodným obavám žalobce z pronásledování z důvodu
jeho náboženského vyznání. V souvislosti s tím odkázal na obsah spisového materiálu
žalovaného. Žalobce vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2005,
č. j. 14 Az 282/2004 - 26, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány
žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) dne 26. 10. 2005 kasační stížnost, jež byla k výzvě soudu ze dne
12. 1. 2006, č. j. 14 Az 282/2004 - 39, doplněna podáním ze dne 27. 2. 2006.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
24. 10. 2005, kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě 26. 10. 2005 a doručena
krajskému soudu dne 27. 10. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel stejně
jako v žalobě namítá porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
správního řádu, a dále porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Podle mínění
stěžovatele krajský soud pochybil při svém rozhodování, když potvrdil rozhodnutí
žalovaného, přestože postup správního orgánu byl v rozporu s výše citovanými ustanovení
zákona o správním řízení a zákona o azylu. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody,
které ho vedly k odchodu z vlasti a k podání žádosti o azyl v České republice, jsou dostatečné
pro udělení azylu z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Dále stěžovatel
zpochybňuje tvrzení správního orgánu i soudu, že si takto chtěl legalizovat svůj pobyt
na území České republiky, neboť podle jeho názoru každý žadatel o azyl, kromě jiného,
podává svou žádost za účelem legalizace pobytu. V případě stěžovatele nelze toto považovat
za okolnost vylučující udělení azylu a okolnost, která by vyvracela tvrzení stěžovatele
o hrozbě reálného nebezpečí pronásledování jeho osoby ze strany státních orgánů v zemi
původu. Dovozuje, že závěry soudu nasvědčují, že by mohlo dojít k porušení základní zásady
rovnosti účastníků, když české správní orgány podle mínění stěžovatele zřejmě umožňují
udělení azylu jen osobám „významným“ či známým zahraničním sdělovacím prostředkům.
Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit
a současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil
toliko odkazem na ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ústí nad Labem. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu,
tak i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou
a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., jak lze dovodit z obsahu jeho podání
ve věci kasační stížnosti. Podle §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Ústí nad Labem právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatele se Krajský soud
v Ústí nad Labem náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy osobní důvody, jež ho vedly k odchodu
ze země původu - Vietnamu, není důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona
o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině,
či zastávanými politickými názory.
Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování,
za situace, kdy stěžovatel podal žádost o udělení azylu poté, kdy mu nebyl prodloužen pobyt
a skončila platnost víza po předchozím čtyřletém pobytu na území České republiky, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, neboť uváděné skutečnosti nejsou
důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stejně tak i snaha legalizovat pobyt na území České republiky není relevantním důvodem
pro udělení azylu.
Rovněž námitka týkající se porušení ustanovení §14 zákona o azylu, za situace,
kdy stěžovateli nebyl udělen azyl z humanitárních důvodů podle tohoto ustanovení, je
nedůvodná. V této souvislosti Nejvyšší správní soud vychází z ustálené judikatury,
že na udělení azylu z humanitárních důvodů podle citovaného ustanovení zákona nemá
žadatel o azyl subjektivní právo a správní orgán o tomto rozhoduje v rámci správního
uvážení, a v tomto směru se plně ztotožňuje se závěrem, jež učinil ve vztahu k této námitce
krajský soud.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ústí nad Labem postupovaly správně,
když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu
a podle toho rozhodly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. N ámitky stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. rovněž nebyly shledány
důvodnými.
Ze všech shora uvedených dův odů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval ná vrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu