ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.125.2006
sp. zn. 6 Azs 125/2006 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: K. P., zastoupen
Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 963/LE - C08 - C08 - 2005 ze dne 6. 12. 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 123/2005 - 39 ze dne 22. 3. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Romanu Seidlerovi, se odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž byla zamítnuta jeho žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni
rozhodování žalovaného.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud jednak nezohlednil
skutečnost, že žalovaný ve správním řízení porušil ustanovení procesního předpisu (zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu) tak, že v konečném důsledku nebyl řádně zjištěn skutkový
stav a rozhodnutí žalovaného není přesvědčivé, jednak že v důsledku nesprávně zjištěného
skutkového stavu došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §12 a §14 zákona o azylu, případně
§91 zákona o azylu. Co do uplatněných kasačních důvodů je kasační stížnost tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel sám žádné argumenty pro přijatelnost své stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. neuvedl, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje
kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá,
že rozsudek krajského soudu je stižen vadou řízení spočívající v tom, že správní orgán
při svém rozhodnutí vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu a krajský soud na tuto
skutečnost nereagoval. V důsledku toho pak došlo i k nesprávné aplikaci (resp. neaplikaci)
ustanovení §12, §14 a §91 zákona o azylu. K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší
správní soud pouze podotknout, že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu
v azylovém řízení ve skutkově obdobných případech, jako je jeho, se zabýval obšírně
již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41 (www.nssoud.cz). Nadto Nejvyšší správní
soud poukazuje na to, že žalovaný v případě, že zjistil naplnění skutkových okolností,
jež opravňují k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu, neměl a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci azylově relevantních
důvodů ve smyslu ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu. K tomu budiž jmenována
rovněž již ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (www.nssoud.cz). Závěr
o aplikaci ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu samotný pak stěžovatel nijak nenapadl
a nepřinesl žádných tvrzení a důkazů, jimiž by nález správního orgánu a soudu zpochybnil.
Neučinil tak ostatně ani v žalobě.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Plzni
č. j. 60 Az 123/2005 - 57 ze dne 18. 4. 2006 ustanoven zástupcem advokát Mgr. Roman
Seidler. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce na výzvu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 6. 2006, aby sdělil, zda požaduje náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním
soudem, resp. vyčíslil úkony právní služby, jež provedl, nereagoval, a vzhledem k tomu,
že ze spisu nebylo lze zjistit žádný úkon právní služby, který by ustanovený zástupce
po svém ustanovení ve věci učinil, rozhodl Nejvyšší správní soud, jak je uvedeno ve výroku
III.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu