ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.15.2007
sp. zn. 6 Azs 15/2007 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. K. A. – E. G.,
zastoupen Mgr. Michalem Davidem, advokátem, se sídlem Praha 6, Českomalínská 516/27,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2006, č. j. OAM - 1138/LE - 05 - 05 - 2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006,
č. j. 46 Az 88/2006 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátu Mgr. Michalu Davidovi, se při znává odměna
částkou 11 900 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná jeho žádost
o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domnívá se totiž,
že v jeho věci rozhodoval soud k tomu místně nepříslušný (Krajský soud v Praze),
k němuž stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným.
Stěžovatel přitom odkazuje na §32 odst. 4 zákona o azylu, který určuje, že soudem
příslušným k rozhodnutí o žalobě je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu.
Podle stěžovatele se místem hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož
je žalovaným umístěn (§77 odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatel však v době podání žaloby
pobýval v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném
pracovišti V. P., které je azylovým zařízením (§2 odst. 7 zákona o azylu). Do tohoto zařízení
však nebyl umístěn ministerstvem, ale policií (§73 odst. 1 zákona o azylu). Přijímací
středisko tak nelze považovat za azylové zařízení, kam byl umístěn ministerstvem,
a tedy za místo hlášeného pobytu podle §77 odst. 1 zákona o azylu. Nelze tak aplikovat
pro určení místní příslušnosti §32 odst. 4 zákona o azylu, nýbrž §7 odst. 2 s. ř. s.
a příslušným soudem je Městský soud v Praze. Krajský soud tak měl podle §7 odst. 5 s. ř. s.
stěžovatelovu žalobu postoupit soudu příslušnému. Podle stěžovatele uvedenému n asvědčuje
i logický výklad. Přijímací středisko se z hlediska zákona o azylu nenachází na území České
republiky, k tomu odkazuje na znění §73 odst. 2 zákona o azylu („Ministerstvo dopraví
cizince do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na území, ...“). Z toho pak plyne,
že nelze tvrdit, že cizinec má v České republice hlášený pobyt v přijímacím středisku
a současně že na území České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel je tedy názoru,
že v České republice nemá místo hlášeného pobytu, nýbrž toliko místo, kde se zdržuje.
Rovněž teleologický výklad podle stěžovatele potvrzuje jeho závěry. Dále poukazuje na to,
že svoje přemístění do V . P. považuje za diskriminační, účelové a negující smysl zákonného
soudce. Do tohoto zařízení jsou totiž přemísťov ány pouze osoby z Egypta. Podle stěžovatele
tento přesun žalovaný realizuje za účelem, aby o žalobách těchto osob rozhodoval Krajský
soud v Praze, kde trvá řízení výrazně rychleji a zpravidla se stihne ve lhůtě 45 dnů (§73 odst.
2 zákona o azylu). Uvedený postup žalovaného pak stěžovatel připodobňuje postupu
komunistické státní moci před rokem 1989, která také přidělovala politicky citlivou agendu
pouze spolehlivým soudům a soudcům. Stěžovatel má tedy za to, že řízení o jeho žalobě bylo
zmatečné, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce
uvedl, že soud v napadeném rozsudku vyšel z nesprávné informace, že jediným důvodem
pro žádost o udělení azylu jsou ekonomické důvody, a poukázal na to, že při pohovoru
vedeném zaměstnanci správního orgánu vystupovala jako tlumočnice z jazyka arabského
osoba se silným libanonským akcentem, a mohlo tak dojít k chybné interpretaci jeho slov.
Uvedl, že při pohovoru uváděl jako stěžejní důvody svého odjezdu z Egypta skutečnost,
že byl v místě svého bydliště vystaven silnému napětí a projevům nepřátelství ze strany
spoluobyvatel, neboť, ač muslimského vyznání, měl zde kontakty s křesťanskou komunitou,
načež byl sledován policií, vystaven incidentům a vyslýchán. Rozšířil tak důvody kasační
stížnosti o ty uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. Navrhl rovněž přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z jejího obsahu vyplývá,
že v ní stěžovatel uplatňuje přípustné důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a c)
s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačním důvodem zakotveným
v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu trpí
zmatečností z důvodu místní nepříslušnosti soudu. Pokud jde o tuto námitku Nejvyšší správní
soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Azs 156/2006 - 38
(srov. www.nssoud.cz), v němž se k obsahu totožné kasační námitky ve skutkově obdobné
věci pregnantně vyjádřil s tím, že kasační stížnost zamítl.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele týkajícím se vad řízení před žalovaným, zejména
pak k jeho tvrzení, že tlumočnice z jazyka arabského hovořila se silným přízvukem,
což mohlo zapříčinit dezinterpretaci jeho výpovědi zejména ve vztahu k uplatněným důvodům
kasační stížnosti, nemůže Nejvyšší správní soud než podotknout, že tato argumentace
stěžovatele zjevně odporuje obsahu spisu. K charakteru protokolu a k jeho postavení
ve správním řízení se vyjádřil např. Krajský soudu v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne
2. 1. 2001, sp. zn. 31 Ca 74/2000, podle něhož jedině protokol je (…) pramenem toho,
co při ústním jednání uvedli účastníci řízení, vypověděli svědci, co bylo zjištěno při místním
šetření, či jaké další procesní úkony byly provedeny a s jakým výsledkem. Protokol
je důkazním prostředkem a podává důkaz o tom, co je v něm uvedeno. Nejvyšší správní soud
dále konstatuje, že námitka stěžovatele o jeho pronásledování z důvodů sympatizování
s křesťanskou komunitou byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti. Byť stěžovatel tvrdí,
že byla přednesena již v řízení před žalovaným, nicméně nebyla v pohovoru zohledněna právě
z důvodu chybné interpretace tlumočnicí, je potřeba ji s ohledem na zejména na obsah žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a žalobu proti rozhodnutí žalovaného
považovat za právní novotu, k jejíž povaze se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém
rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaném ve Sbírce NSS
pod č. 419/2004.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a v jejím doplnění a krajský
soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 46 Az 88/2006 - 32 ustanoven k ochraně jeho práv zástupce, advokát Mgr. Michal David;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120
s. ř. s.). Advokát uplatnil nárok na odměnu v celkové výši 14 100 Kč, a to za tři úkony právní
služby (převzetí a příprava věci včetně první porady s klientem, další porada s klientem
přesahující jednu hodinu, písemné podání soudu spočívající v doplnění kasační stížnosti)
včetně paušální náhrady hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas cestou v rozsahu šesti
půlhodin. S ohledem na skutečnost, že klientem je jazykově nevybavený státní příslušník
Egypta, označil ustanovený advokát úkony první a další porady s klientem probíhající
v anglickém jazyce za jazykově náročné a navrhl zvýšení odměny na dva a půl násobek,
tj. na 5250 Kč za úkon.
Nejvyšší správní soud přiznal v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1
písm. b), c) a d), §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměnu advokáta za tři úkony právní
služby. Jedná se o první poradu s klientem včetně převzetí věci, další poradu s klientem
přesahující jednu hodinu a doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 12. 2006. Odměnu za první
dva zvýšil vzhledem k jazykové náročnosti úkonů z částky 2100 Kč na dvojnásobek, tedy
na 4200 Kč. Úhradu hotových výdajů stanovil soud podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby á 300 Kč. Soud dále určil náhradu za čas
promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby v částce 600 Kč ve smyslu §14 odst. 1
písm. a) a odst. 3 citované vyhlášky. Celková náhrada nákladů řízení ve výši 11 900 Kč bude
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na účet číslo X, vedený u Y.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu