ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.17.2007
sp. zn. 6 Azs 17/2007 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. V. H.,
zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 304/LE - PA03 - PA03 - 2006 ze dne 20. 4. 2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 143/2006 - 30
ze dne 28. 7. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž byla zamítnuta jeho žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu je stižen
vadou řízení spočívající v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel z neúplně
zjištěného skutkového stavu a krajský soud na tuto skutečnost nereagoval. Vzhledem k tomu,
že se krajský soud pouze ztotožnil se skutkovými i právními závěr y žalovaného, aniž vzal
v potaz údajné vady ve zjišťování skutkového stavu, vytýká stěžovatel rozhodnutí krajského
soudu rovněž i nepřezkoumatelnost. Stěžovatel přitom poukazuje na povinnost správního
orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav. Stěžovatel konečně namítá, že žalovaný
ani krajský soud nepřihlédly při rozhodování o stěžovatelově žádosti k informacím ohledně
situace ve Vietnamu, ze kterých vyplývá, že jsou ve Vietnamu nadále porušována lidská
práva. K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout,
že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení ve skutkově
obdobných případech, jako je jeho, se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře
a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné
odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 22/2003 – 41 ze dne
18. 12. 2003 (www.nssoud.cz). Zejména ve vztahu k důvodu, pro který byla žádost
stěžovatele o azyl žalovaným zamítnuta, tedy z důvodu, že v opakovaně podané žádosti
o udělení azylu uvedl skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí
anebo uvedl skutečnosti jiné, které mu však byly či musely být známé již při podání předchozí
žádosti o udělení azylu, je třeba v souladu s citovaným judikátem zásadně dbát na povinnost
tvrzení žadatele o azyl o skutkových okolnostech opuštění země původu. Pokud ji stěžovatel
neunesl a nepřináší ani v kasační stížnosti žádných tvrzení, která by zpochybnila závěr
o oprávněné aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (v kasační stížnosti
pouze namítá, že žalovaný měl sám zjišťovat skutečnosti nad rámec jeho tvrzení), nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než odkázat na výše zmíněnou judikaturu.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že je rozhodnutí žalovaného i krajského soudu
nepřezkoumatelné co do závěru o neaplikovatelnosti §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud musí poukázat na to, že žalovaný v případě, že zjistil naplnění skutkových okolností,
jež opravňují k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle ustanovení §16 zákona
o azylu, neměl a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci azylově relevantních důvodů
ve smyslu ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu. K tomu budiž jmenována rovněž
již ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu