ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.192.2006
sp. zn. 6 Azs 192/2006 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Marie Turkové
a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: I. O ., zastoupena
JUDr. Ivo Adámkem, advokátem, se sídlem Ostrava 1, Ostrčilova 13, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 1704/VL - 07 - 11 - 2005 ze dne 12. 9. 2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 114/2005 - 27 ze dne
20. 3. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi JUDr. Ivo Adámkovi, se př i zná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1279,30 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Jako důvody kasační stížnosti v podání ve věci kasační stížnosti ze dne 19. 4. 2006,
které bylo doplněno k výzvě Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 114/2005 – 53 ze dne
2. 6. 2006 ve stanovené lhůtě k žádosti stěžovatelky ustanoveným advokátem pro řízení
o kasační stížnosti, stěžovatelka výslovně uvádí důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nutno uvést,
že jako důvod žádosti o azyl uvedla stěžovatelka v azylovém řízení tíživé osobní problémy
s manželem, kvůli kterým opustila zemi původu – Ukrajinu, a dále obavy z jednání ze strany
manžela po návratu do vlasti s nemanželským dítětem. Tyto okolnosti byly v řízeních dále
rozvedeny a specifikovány s tím, že stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vzhledem k její osobní situaci,
resp. podmínky minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona.
V kasační stížnosti pak stěžovatelka opakovaně odkázala na tyto důvody, kvůli kterým
požádala o azyl v České republice s tím, že si na těchto důvodech i nadále trvá.
V tomto podání rozsáhle rozebírá problematiku domácího násilí jako společenského
fenoménu a přesvědčení o příslušnosti k sociální skupině žen - obětí domácího násilí.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v té části, kde stěžovatelka argumentuje kasačními
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné posouzení právní otázky
při vyhodnocování jejích azylových důvodů, lze uvést následující: touto otázkou se Nejvyšší
správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích rozsudků.
Pro příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 293/2005,
sp. zn. 4 Azs 15/2005 nebo sp. zn. 2 Azs 147/2004. Vadu řízení před správním orgánem
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze shledávat, pokud skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech nebo je se spisy v rozporu,
popřípadě byly při jejím zjišťování porušeny procesní předpisy. Skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový
materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený,
vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení
však nebyly zjištěny.
Ke stěžovatelčině námitce, že správní orgán měl její situaci podřadit důvodům
obsaženým v ust. §12 zákona o azylu a nikoliv ustanovení §16 zákona o azylu, odkazuje
Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 2 Azs 47/2003 - 130 ze dne
4. 12. 2003, publikován jako č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí NSS.
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat
na již konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, publikovaný pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí NSS),
podle které „Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové
lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu
pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra
rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není
a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky vycestování věcně zabývat; v tomto směru
tedy není žalovanému, ani krajskému soudu co vytýkat.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem
se naprosto nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla
totožně posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Stěžovatelce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 114/2005 - 53
ze dne 2. 6. 2006 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, odměna za jeden úkon ve výši 1000 Kč, spočívající v písemném podání soudu
ve věci doplnění kasační stížnosti, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky,
tj. 1 x 75 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů
řízení v celkové výši 1279,30 Kč. Požadovaná odměna za jeden úkon spočívající v ustanovení
zástupcem včetně prostudování spisu nebyla přiznána, neboť podle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu by odměna za převzetí a přípravu zastoupení náležela za splnění
podmínky, že se uskutečnila první porada s klientem, přičemž uskutečnění této porady
ustanovený advokát netvrdí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu