ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.202.2006
sp. zn. 6 Azs 202/2006 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: T. M.,
zastoupena Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou, se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2006,
č. j. OAM - 36/LE - JE01 - JE01 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. 46 Az 7/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se od mítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Marcele Zavřelové se odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ne p ři znává .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 2. 2006, č. j. OAM - 36/LE - JE01 - JE01 - 2006. Tímto správním
rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka nesouhlasí s výše označeným rozhodnutím soudu a napadá je v rozsahu
výroku, jímž se žaloba zamítá a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“ ). Dle názoru stěžovatelky
není pravdou, že podala žádost o azyl s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Mongolsko
opustila, neboť zde byla týrána otčímem a toužila se dostat do Rakouska, kam za ní nemůže.
Stěžovatelka uvedla, že nebyla informována o tom, že ochrana poskytovaná ve formě azylu
může být nějakým způsobem institucionalizována, to se dozvěděla až v okamžiku zajištění.
Poté požádala o azyl. Nešlo o úmysl vyhnout se správnímu vyhoštění. Navrhla zrušit
rozhodnutí krajského soudu a vrátit věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), je podána osobou
oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační
stížnost je přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijateln á. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatelka sama žádné argumenty, proč by měl Nejvyšší správní soud její kasační
stížnost považovat za přijatelnou, nepřednesla. Nejvyšší správní soud proto přistoupil
k hodnocení přijatelnosti z hlediska výše naznačených kritérií na základě skutečností
zřejmých z kasační stížnosti . Z obsahu kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje
kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud může k argumentaci stěžovatelky pouze podotknout, že se jí
obšírně zabýval ve skutkově obdobných případech již ve své předchozí judikatuře a je možné
odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možno uvést
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60,
ve smyslu něhož žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými
osobami v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě
bezdůvodná, a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České
republice a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy
žalobce se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České
republice. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81 je nutno o azyl žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel
příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze,
č. j. 46 Az 7/2006–33, ze dne 3. 7. 2006, ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Marcela
Zavřelová. Vzhledem k tomu, že z obsahu soudního spisu nevyplynulo, že by proběhla první
porada s klientem ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž ani sama
advokátka její existenci netvrdila, nemohl jí Nejvyšší správní soud přiznat žádnou odměnu
ve smyslu ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu