ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.214.2006
sp. zn. 6 Azs 214/2006 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: M. H. M . H .,
zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Praha1, Bolzanova 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2005, č. j. OAM - 71/LE - 04 - C09 - 2005, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2006, č. j.
47 Az 46/2005 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž mu nebyl udělen
azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni rozhodování
žalovaného, a nebyly na něj vztaženy ani překážky vycestování podle téhož zákona.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud v napadeném rozsudku
nesprávně posoudil právní otázku azylové relevance stěžovatelem uváděných důvodů
z hlediska ustanovení §12 zákona o azylu. Konkrétně stěžovatel uvedl, že nesouhlasí
se závěrem soudu, že jeho obavy z teroristické organizace LTTE (Tygři osvobození
tamilského ílámu) nelze podřadit pod azylově relevantní důvody ve smyslu cit. ustanovení
§12 zákona o azylu, pokud nejde o jednání přičitatelné zemi původu a pokud nejde
ani o takové jednání, kterému nemůže stát zabránit. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí
se závěrem soudu, že pokud se nepokusil svou situaci řešit tím, že by se obrátil na orgány
země původu, nelze jeho důvod opuštění země považovat za důvod azylově relevantní.
Stěžovatel namítá, že by využil všech možností, které mu právní řád země původu poskytuje,
pokud by byly účinné. Centrální orgány státu, ani lokální policie mu však nejsou schopny
podle jeho přesvědčení proti jednání LTTE poskytnout patřičnou ochranu. Toto tvrzení
se však neopírá o bližší zdůvodnění. Co do namítaných důvodů je nicméně kasační stížnost
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu
je nezákonný pro nesprávné posouzení výše nastíněné otázky výkladu ustanovení §12 zákon
o azylu. K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout,
že otázkou azylové relevance pronásledování teroristickými či separatistickými skupinami
se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných
soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat zejména na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 6 A 709/2001, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 3. 1997, č. j. 6 A 505/95 - 28, ve vztahu k nutnému pokusu o řešení situace za pomoci
orgánů země původu pak zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu