ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.228.2006
sp. zn. 6 Azs 228/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: S. T., zastoupen Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem, se sídlem
Jana Zajíce 36, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
9. 11. 2004, č. j. 63 Az 152/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2004, č. j. OAM - 2426/VL - 07 - 15 - 2004,
byla žalobci (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl jsou obavy
před dalším jednáním věřitele, který mu na Ukrajině vyhrožoval smrtí v případě, že neuhradí
zapůjčenou sumu finančních prostředků a snaha o legalizaci pobytu na území České
republiky. Stěžovatel uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany či jiné organizace,
ve vlasti proti němu není vedeno trestní stíhání a ani žádné potíže se státními orgány, policií
nebo soudy nemá.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, v níž zejména namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, která určují povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení a dále namítal,
že posouzení jeho žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není v souladu s platným
právním řádem. Rovněž stěžovatel namítal porušení zákona o azylu, konkrétně §12.
Tato svá tvrzení však nijak blíže nespecifikoval, pouze odkázal na obsah správního spisu.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 11. 2004 blíže označeným v záhlaví byla
stěžovatelova žaloba zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění,
z nichž vycházela rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Podle názoru krajského soudu měl žalovaný
dostatečné podklady k tomu, aby zjistil skutkový stav a aby mohl posoudit důvodnost
či nedůvodnost žádosti o udělení azylu. Problémy, které stěžovatel v průběhu správního řízení
uvedl, nebyly takového charakteru ani intenzity, aby zakládaly opodstatněnou obavu
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť se jednalo výlučně o potíže
se soukromými osobami a snahu o legalizaci pobytu v České republice. Krajský soud
neshledal důvody uplatněné stěžovatelem jako azylově relevantní a žalovaný
proto nepochybil, jestliže žádost žalobce zamítl jako zjevně bezdůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 9. 12. 2004
a ten jej napadl kasační stížností dne 13. 12. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň žádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Namítal existenci
kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně je stěžovatel přesvědčen, že jak krajský soud,
tak i žalovaný posoudili uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem. Nezákonnost
rozhodnutí spatřuje stěžovatel zejména v tom, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, seznámit se s nimi a navrhnout další důkazy tak, aby mohl uplatnit
svá procesní práva. Stěžovatel dále namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a že si za tímto účelem neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí žalovaného trpí závažnou vadou řízení,
spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí doručovaném
stěžovateli. Dovozoval, že správní rozhodnutí musí mít všechny náležitosti uvedené v §47
správního řádu včetně vlastnoručního podpisu oprávněné osoby a v případě, že tomu tak není,
nejedná se o správní rozhodnutí a toto tudíž nevyjadřuje vůli žalovaného. Z tohoto důvodu
považuje rozhodnutí žalovaného za nicotné. Je tomu tak i přesto, že ve správním spise
je založeno rozhodnutí s podpisem oprávněné osoby.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jeho
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 zákona o azylu třeba rozumět
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. V případě stěžovatele lze uzavřít, že z jeho vyjádření učiněných před žalovaným
nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o potíže takového
charakteru či intenzity, že by se daly považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Stěžovatel uvedl, že důvodem jeho žádosti o udělení azylu jsou obavy před dalším
jednáním věřitele, který mu na Ukrajině vyhrožoval smrtí a také snaha o legalizaci pobytu
v České republice. Tyto skutečnosti, tj. problémy s věřitelem a legalizace pobytu v ČR nelze
důvodům pro udělení azylu podřadit. K tomuto lze uvést např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003, kde je konstatováno, že „správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne.“ Jak již
bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
sp. zn. 5 Azs 28/2003, „neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto
zákona.“
Stěžovatelovy námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Stěžovatel v kasační stížnosti mj. uvádí, že ve správním rozhodnutí žalovaný odkazuje
na zprávu ČTK a tato není součástí správního spisu. Stěžovatel se tak domnívá, že mu nebylo
umožněno seznámit se s daným materiálem a došlo k porušení jeho procesních práv.
Tato námitka není důvodná, neboť v rozhodnutí žalovaného není uveden žádný odkaz
na zprávu ČTK. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným
vycházejí zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat
důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Stěžovateli bylo řádně umožněno vyjádřit se
ke všem důvodům, které jej vedly k odchodu z vlasti, doložit svá tvrzení dokumenty
nebo jinými důkazními prostředky a doplnit do výpovědi do protokolu vše, co by v souvislosti
s žádostí o azyl považoval za nutné. Protokol ze dne 26. 7. 2004 o pohovoru k žádosti
o udělení azylu je součástí správního spisu a stěžovatel svým podpisem potvrdil, že byl
v ruském jazyce seznámen s obsahem protokolu, že s ním souhlasí a nežádá jeho doplnění.
Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou
pro posouzení daného případu dostačující. Krajský soud proto nepochybil,
když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Pokud stěžovatel dále namítá nicotnost správního rozhodnutí spočívající v tom,
že neobdržel rozhodnutí žalovaného, které by podepsala oprávněná osoba, Nejvyšší správní
soud k tomu konstatuje následující. Pokud jde o nicotnost rozhodnutí žalovaného z důvodu
absence podpisu oprávněné osoby na rozhodnutí žalovaného, potom soud žádné pochybení
při přezkumu krajským soudem neshledává. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž
způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném
případě vůbec hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívají v rozhodování
absolutně nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu, který byl
přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané
formy. Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní,
aby mohla založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správním spisu je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou, a není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí ve správním řízení skutečně vydal ředitel odboru azylové a migrační politiky,
tedy osoba k jeho vydání oprávněná. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu
na tom vyhotovení rozhodnutí, jež bylo stěžovateli doručeno, za situace, že součástí správního
spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné,
tedy nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Ani tato námitka tedy není důvodnou.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje
proti přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je srozumitelné a netrpí ani nedostatkem
důvodů rozhodnutí. Pokud soud došel k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v souladu
se zákonem, přičemž rozhodnutí soudu je podrobně odůvodněno, Nejvyšší správní soud
nemá, čeho by mu vytknul. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí důkladně
a v rozsahu všech žalobních bodů, a to pouze obecně, neboť žaloba žádné konkrétní výtky
neobsahovala. Ani tato námitka tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu