ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.24.2006
sp. zn. 6 Azs 24/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: P. T. B., zastoupen Mgr. Matúšem Bónou, advokátem, se sídlem Brno,
Novobranská 14, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 328/2004 – 21 ze dne 6. 10. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 4. 2004, č. j. OAM - 3974/VL – 22 - C07 - 2003,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
o azyl požádal, aby získal nějaké doklady pro pobyt v České republice. Ve Vietnamu pracoval
jako zemědělec, ale žádné stálé zaměstnání neměl a ani se jej nepokoušel hledat. Příjmy mu
však často nestačily ani na živobytí. Jiné problémy ve vlasti neměl, odcestoval,
protože jeho kamarád kontaktoval převaděče, kteří jim cestu zprostředkovali. Žalovaný
tak neshledal naplnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, v níž namítal nepřesné a neúplné zjištění skutečného stavu věci,
přičemž provedená zjištění nepostačovala ke správnému posouzení věci. Došlo tedy
k nesprávnému posouzení právních otázek, jejichž zodpovězení bylo potřebné. Ve Vietnamu
byl stěžovatel ve složité situaci, jelikož jako zemědělec kvůli konfliktu s předsedou družstva
přišel o pronajaté pole, na němž se živil. Z tohoto konfliktu vyplynulo též stěžovatelovo
dvoutýdenní zadržení na policii. Jelikož se stěžovatel obával dalšího postupu policie a byl
v zoufalé situaci, rozhodl se opustit vlast. Proto navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci žalovaného k dalšímu řízení.
Rozsudkem blíže označeným v záhlaví krajský soud žalobu zamítl a žádnému
z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalovaný dostatečně a přesně zjistil skutečný stav věci a na základě shromážděných
podkladů dospěl ke správným právním závěrům. Stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
azylu podle §§12 – 14 zákona o azylu ani pro vztažení překážky vycestování podle §91
téhož zákona. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 27. 10. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 10. 11. 2005 kasační stížnost,
kterou výslovně odůvodňuje §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí, že důvody, na něž stěžoval odkazoval
ve své žádosti o udělení azylu a v průběhu správního řízení, se skutečně mohou jevit
jako především hospodářské povahy. Při odpovědném a svědomitém přístupu k věci je nutno
se zabývat rovněž příčinami postavení stěžovatele v zemi původu, přičemž tyto mohou
splňovat znaky zákonných důvodů pro udělení azylu. Stěžovatel poukazoval
na bezvýchodnost své existenční situace, charakterizoval ji bližším rozvedením problémů
se zaměstnáním. Nemohl nalézt stálé pracovní místo a zabezpečit si dostatečné příjmy
pro uspokojení základních životních potřeb. Vzhledem ke společenskému a hospodářskému
zřízení v jeho vlasti je za tento stav odpovědná téměř výlučně veřejná moc, stěžovatelovu
situaci lze tedy přičíst k odpovědnosti veřejné moci, která je téměř monopolním nositelem
prostředků k zajištění základních práv občanů, včetně práva na důstojný život.
Přitom je zjevné, že v důsledku jednání veřejné moci nejsou tato práva chráněna vůbec
a nebo jen zcela nedostatečně. Pokud by stěžovatel byl angažován ve prospěch změny situace
v jeho vlasti, byl pro ni postihován. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že žalovaný nepostupoval
dostatečně svědomitě a odpovědně, když se těmito souvislostmi nezabýval. Dospěl
tak k nesprávnému posouzení právní otázky týkající se posouzení důvodů pro udělení azylu.
Stejného pochybení se dopustil i krajský soud. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl
napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel rovněž žádá, aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Zároveň konstatuje,
že se stěžovatelem tvrzenými důvody zabýval, a to i v souvislosti se situací ve Vietnamu.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze
dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. ,
a kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní
otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou
aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní
pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového
stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní
normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal postup krajského soudu při přezkumu
existence důvodů pro udělení azylu a vztažení překážky vycestování ve stěžovatelově případě.
Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to, že neuvedl žádné skutečnosti,
jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, nebo se takového pronásledování opodstatněně obával,
použil správný právní předpis a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil
ani při interpretaci. Ustanovení §12 zákona o azylu vymezuje důvody pro udělení azylu
taxativně, přičemž nemožnost nalézt stálé zaměstnání s dostatečným výdělkem,
a to za situace, kdy stěžovatel pracoval jako zemědělec a jinou práci ani nehledal, takovým
důvodem být nemůže. Stěžovatelem tvrzené okolnosti nejsou ve věci relevantní,
neboť stěžovatel se ani nepokusil hledat jiné zaměstnání, ani jinak nežádal pomoc státní moci,
a proto nelze dovodit, že by mu státní moc upírala jeho základní práva. Tato stěžovatelova
námitka tedy není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci, lze
podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jenž sám uplatňoval. Skutkový stav
tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného
případu dostačující.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu