ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.247.2006
sp. zn. 6 Azs 247/2006 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: A. M. K. A.,
zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 9. 2006, č. j. OAM - 1096/LE - 05 - 07 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č. j. 48 Az 82/2006 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se od mítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Gabrielu Šípovi, se odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ne p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná stěžovatelova žádost
o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domnívá
se totiž, že v jeho věci rozhodoval soud k tomu místně nepříslušný (Krajský soud v Praze),
k němuž stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným.
Stěžovatel přitom odkazuje na §32 odst. 4 zákona o azylu, který určuje, že soudem
příslušným k rozhodnutí o žalobě je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu.
Podle stěžovatele se místem hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož je
žalovaným umístěn (§77 odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatel však v době podání žaloby
pobýval v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném
pracovišti V. P., které je azylovým zařízením (§2 odst. 7 zákona o azylu). Do tohoto zařízení
však nebyl umístěn ministerstvem, ale policií (§73 odst. 1 zákona o azylu). Přijímací
středisko tak nelze považovat za azylové zařízení, kam byl umístěn ministerstvem, a tedy za
místo hlášeného pobytu podle §77 odst. 1 zákona o azylu. Nelze tak aplikovat pro určení
místní příslušnosti §32 odst. 4 zákona o azylu, nýbrž §7 odst. 2 s. ř. s. a příslušným soudem
je Městský soud v Praze. Krajský soud tak měl podle §7 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelovu žalobu
postoupit soudu příslušnému. Podle stěžovatele uvedenému nasvědčuje i logický výklad.
Přijímací středisko se z hlediska zákona o azylu nenachází na území České republiky, k tomu
odkazuje na znění §73 odst. 2 zákona o azylu („Ministerstvo dopraví cizince do jiného
ministerstvem určeného azylového zařízení na území,.....“). Z toho pak plyne, že nelze tvrdit,
že cizinec má v České republice hlášený pobyt v přijímacím středisku a současně že na území
České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel je tedy názoru, že v České republice nemá
místo hlášeného pobytu, nýbrž toliko místo, kde se zdržuje. Rovněž teleologický výklad podle
stěžovatele potvrzuje jeho závěry. Dále poukazuje na to, že svoje přemístění do V. P.
považuje za diskriminační, účelové a negující smysl zákonného soudce. Do tohoto zařízení
jsou totiž přemísťovány pouze osoby z Egypta. Podle stěžovatele tento přesun žalovaný
realizuje za účelem, aby o žalobách těchto osob rozhodoval Krajský soud v Praze, kde trvá
řízení výrazně rychleji a zpravidla se stihne ve lhůtě 45 dnů (§73 odst. 2 zákona o azylu).
Uvedený postup žalovaného pak stěžovatel připodobňuje postupu komunistické státní moci
před rokem 1989, která také přidělovala politicky citlivou agendu pouze spolehlivým soudům
a soudcům. Stěžovatel má tedy za to, že řízení o jeho žalobě bylo zmatečné, a proto n avrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či p rocesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačním důvodem zakotveným
v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu trpí
zmatečností z důvodu místní nepříslušnosti soudu. Pokud jde o tuto námitku Nejvyšší správní
soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Azs 156/2006 - 38
(srov. www.nssoud.cz), v němž se k obsahu totožné kasační námitky ve skutkově obdobné
věci pregnantně vyjádřil s tím, že kasační stížnost zamítl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených
důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl
ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut. Usnesením krajského soudu ze dne 20. 11. 2006, č. j. 48 Az 82/2006 - 33, byl
stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Gabriel Šíp. Vzhledem k tomu, že z obsahu
soudního spisu nevyplynulo, že by proběhla první porada tohoto ustanoveného zástupce
s klientem ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní
tarif“), přičemž sám advokát svým podáním doručeným soudu 9. 5. 2007 ani tuto skutečnost
netvrdil, nemohl ani Nejvyšší správní soud přiznat požadovanou odměnu. Přitom soudem
bylo zjištěno, že v době, kdy mohlo dojít k setkání se stěžovatelem, byl stěžovatel podle
sdělení OAMP MVČR hlášen k pobytu ve V. P., které svévolně opustil až d ne 20. 12. 2006.
Za tzv. „lustrum soudního spisu“ nebyla odměna přiznána, protože nejde o úkon právní
služby ve smyslu §11 odst. 1 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu