ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.248.2006
sp. zn. 6 Azs 248/2006 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalo bky ně: T. K.,
zastoupena JUDr. Vladislavem Šímou, advokátem, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2006, č. j. OAM - 806/LE - PA04 - PA03 - 2005,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
21. 9. 2006, č. j. 56 Az 61/2006 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž jí nebyl
udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto o tom, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatelka výslovně důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nutno
uvést, že jako důvod žádosti o azyl uvedla stěžovatelka v azylovém řízení obavy z jednání
členů sekty, kteří ji nutili, aby pro ně pracovala i nadále, a kvůli kterým opustila zemi
původu – Ukrajinu, na jejíž státní orgány se neobrátila se žádostí pomoc, neboť by to
podle jejího mínění nemělo smysl. Tyto okolnosti byly v řízeních dále rozvedeny
a specifikovány s tím, že stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vzhledem k její osobní situaci, resp. podmínky
minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. V kasační stížnosti
pak stěžovatelka opakovaně odkázala na tyto důvody, kvůli kterým požádala o azyl v České
republice s tím, že si na těchto důvodech i nadále trvá. Dále namítla v jejím případě
tzv. nedostupnost národní obrany ve smyslu mezinárodních úmluv o uprchlících a zákona
o azylu, k níž soud i správní orgán při svém rozhodování nepřihlédl. Návrat stěžovatelky
do země původu by byl citelným zásahem do její fyzické a morální integrity a tato skutečnost
měla být soudem zohledněna s ohledem na povinnost České republiky respektovat
mezinárodní závazky s tím, že nebyl respektován §8 Evropské úmluvy ve spojení
s porušením §12 a §91 zákona o azylu a čl. 1 Ústavy České republiky, a dále došlo
k porušení Antidiskriminační směrnice Evropské unie ve spojení s porušením Ústavy ČR.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), a stěžovatel v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka argumentuje, jak shora uvedeno, kasačním
důvodem zakotveným v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné posouzení
právní otázky při vyhodnocování jejích azylových důvodů, lze uvést následující:
touto otázkou se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě
svých předchozích rozsudků. Pro příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Azs 293/2005, sp. zn. 4 Azs 15/2005 nebo sp. zn. 2 Azs 147/2004. K tomuto
důvodu kasační stížnosti ve vztahu k důvodu zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o azyl
žalovaným může Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 17. 8. 2005,
č. j. 4 Azs 409/2004 - 69, toliko podotknout, že pouhé obecné tvrzení o pronásledování
pro příslušnost k určité náboženské sektě, které žadatel o udělení azylu nijak konkrétně
nedoloží a které ani jinak nevyplývá z existujících dokumentů o situaci v domovské zemi,
nelze považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Sama stěžovatelka
se do určité míry ztotožnila s názorem krajského soudu, že se v jejím případě nejednalo
o pronásledování ze strany státních orgánů, ale o útoky soukromých osob. K tomu Nejvyšší
správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, podotýká,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Nejvyšší správní soudu dále
konstatuje vzhledem k výše uvedenému, že postup krajského soudu tak nebyl v rozporu
se zákonem.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem
se naprosto nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla
totožně posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla -li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu