ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.257.2006
sp. zn. 6 Azs 257/2006 - 95
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: R. N ., zastoupen Mgr. Radkou
Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM -
749/VL - 10 - P14 - 2003 ze dne 25. 6. 2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 381/2004 - 42 ze dne
12. 7. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni, advokátce Mgr. Radce Dohnalové, se p ři znává odměna
ve výši 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včasnou kasační stížnost proti výše uvedenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
jako nedůvodná zamítnuta. Rozhodnutím žalovaného, blíže uvedeným v záhlaví
tohoto usnesení, nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rovněž na něj nebyla vztažena překážka vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí zdůvodnil tím, že důvodem podání
žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky a stěžovatelovy potíže
s věřiteli, od kterých si vypůjčil před deseti lety finanční prostředky na koupi bytu a dodnes
je nesplatil. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl pronásledován pro uplatňování
politických práv a svobod nebo pro některý z důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatel uplatňuje důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žádosti o udělení
azylu uvedl, že při koupi bytu narazil na podvodníky, kterým zaplatil penězi,
jež si za tímto účelem vypůjčil, ale byt nikdy nedostal. Věřitelé po stěžovateli požadovali
vrácení vypůjčené částky a vyhrožovali mu fyzickou likvidací a proto se rozhodl odjet do ČR.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení v rodném jazyce uvedl, že mu na Ukrajině vyhrožují
bandité a v Rusku jej nepovažují za Rusa. Do protokolu k žádosti o udělení azylu
uvedl již jiný příběh, založený na výhrůžkách lidí z politické strany RUCH,
kteří po něm požadovali, aby opustil Ukrajinu a několikrát jej fyzicky napadli z národnostních
důvodů.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve správním spisu. Tvrzení v obavách z pronásledování lidmi,
z politické strany RUCH, kteří mu vyhrožovali a požadovali po něm, aby opustil Ukrajinu
neboť není „čistý“ Ukrajinec, uvedených v žalobě, dle jeho názoru krajský soud
při svém rozhodování v rozporu s obsahem spisu pominul. Poukazuje také na formalistický
přístup soudu v posuzování jeho důvodů vedoucích k opuštění vlasti, kdy soud
dle jeho názoru dostatečně nezohlednil jednak národnostní potíže a jednak jeho obavy
z pronásledování ze strany RUCH. Ohledně oficiálních informací týkajících se Ukrajiny, které
byly použity jako podklad k rozhodování, stěžovatel v kasační stížnosti prohlašuje, že jde
pouze o oficiální proklamace, které neodpovídají reálnému stavu a že tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu jeho práv. Dále stěžovatel namítá, že závěr soudu
ohledně jednání příslušníků strany RUCH, jako činu soukromých osob s motivem získat zpět
vypůjčené finanční prostředky, nemá oporu ve spisu, neboť stěžovatel vypovídal, že
příslušníci strany RUCH jej pronásledovali pro jeho ruský původ z matčiny strany. Závěrem
kasační stížnosti uvádí, že mu nelze klást k tíži a následně činit nevěrohodnými
jím poskytnuté informace jen proto, že nemá právnické vzdělání a povědomí o právní úpravě,
tudíž o relevanci důvodů pro azylové řízení v České republice. Stěžovatel navrhuje, aby byl
rozsudek krajského soudu zrušen a věc se vrátila tomuto soudu k dalšímu řízení.
K této stěžovatelově argumentaci Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní jednotnou
judikaturu, např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, dostupný
na www.nssoud.cz, kde je konstatováno, že „často není v možnostech žadatele o azyl prokázat
svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností
jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným
měřítkem jeho věrohodnosti. Pokud tedy žadatel některé podstatné skutečnosti vůbec nezmíní
ve své žádosti a zejména ve vlastnoručně psaném prohlášení a uvede je až u pohovoru, nelze
správnímu orgánu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností. To platí
tím spíše, jestliže žádost o azyl zároveň obsahuje sdělení, že jiné než uvedené
důvody k podání žádosti o azyl žadatele nevedly.“ V této souvislosti považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné uvést též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 60 Az 86/2005, kdy „nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem
k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro
udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“
Otázka problémů se soukromými osobami byla již judikaturou Nejvyššího správního
soudu též obšírně řešena, za všechny je možné uvést rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 a v daném kontextu rovněž rozsudek ze dne 29. 3. 2004,
sp. zn. 5 Azs 7/2004, kde je konstatováno, že „pouhá nedůvěra občana ve státní instituc e,
zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze
podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.“
K stěžovatelově námitce týkající se uvádění azylově relevantních důvodů Nejvyšší
správní soud konstatuje, že úkol žalovaného nespočívá v předestírání důvodů, pro které je
azyl obvykle udělován, nýbrž žalovaný musí žadateli o azyl umožnit, aby uvedl všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné. Tímto způsobem žalovaný
postupoval a Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech.
Ohledně námitky spočívající v nevěrohodnosti oficiálních informací o vlasti
stěžovatele, které byly použity jako podklad rozhodnutí, lze uvést jen to, že nebyla uplatněna
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného před krajským soudem, a proto dle §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustná.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu, jakož i ostatních správních soudů,
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu aplikovaných ustanovení
podaných v citovaných rozhodnutích. Neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu
v Ústí nad Labem, č. j. 14 Az 381/2004 - 60 ze dne 4. 10. 2006 ustanovena zástupkyně
advokátka Mgr. Radka Dohnalová. Nejvyšší správní soud zástupkyni přiznal podle §35
odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1 x 2100 Kč, za úkon právní služby spočívající v doplnění
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle §13
odst. 3 citované vyhlášky, celkem 2400 Kč. Nejvyšší správní soud neuznal právní úkon
spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení, jelikož právní zástupce neuvedl
ani neprokázal, že došlo k uskutečnění první porady s klientem dle §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zástupkyně uvedla ve vyúčtování služeb ze dne 20. 5. 2007, že není
plátcem DPH. Ustanovené zástupkyni se přiznává odměna v celkové výši 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu