ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.294.2005
sp. zn. 6 Azs 294/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyň: a) N. H ., b) nezl. J. C., zastoupena zákonnou zástupkyní žalobkyní sub a),
zastoupených JUDr. Vlastou Houdkovou, advokátkou, se sídlem Máchova 21, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003,
č. j. 6 Az 45/2003 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyň, advokátce JUDr. Vlastě Houdkové, se při zná vá
odměna za zastupování ve výši 2082,50 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším
správním soudem do šedesáti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 3. 2002, č. j. OAM - 3532/VL - 07 - P11 - 2000,
nebyl žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“), na základě žádosti o azyl podané jejím jménem
a jménem nezletilé dcery, udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ni vztažena překážka
vycestování ve smyslu citovaného zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že důvody
uváděné stěžovatelkou, tedy obava ze členů náboženské sekty ovlivňující dceru, nejsou
relevantní pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka
se obrátila s žádostí o pomoc na policii, radnici a ředitelku školy, kde jí odmítli poskytnout
pomoc, ale další kroky, např. využití soudní linie ochrany svých práv, neučinila. Žalovaný
na základě výpovědí stěžovatelky a na pozadí informací o politické a ekonomické situaci
a o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, konkrétně Zprávy Ministerstva zahraničních
věcí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2000, dospěl k závěru,
že stěžovatelka nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení azylu či vztažení překážky
vycestování ve smyslu výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Městský soudu v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu stěžovatelky směřující
proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem blíže označeným v záhlaví. V odůvodnění uvedl,
že žalovaný při svém rozhodování vycházel z výpovědí stěžovatelky a z výše uvedených
informací, s nimž se stěžovatelka měla možnost seznámit. Tvrzení o nemožnosti domoci
se pomoci u policejních orgánů z důvodů neúspěšností případné stížnosti hodnotil soud
jako účelové. Městský soud měl za to, že případnou pasivitu policejních orgánů v daném
případě nelze označit za jev vědomě trpěný státními orgány, a uzavřel, že žalovaný
nepochybil, pokud v daném případě neshledal důvody pro udělení azylu dle §12. Rovněž
usoudil, že u stěžovatelky nebyly naplněny ani důvody pro udělení azylu dle §13 a §14
zákona o azylu, což stěžovatelka ostatně nezpochybnila.
Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dne 9. 12. 2003 kasační
stížnost, doplněnou přípisem ustanovené právní zástupkyně ze dne 24. 5. 2005. Stěžovatelka
napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro jeho nezákonnost. Je přesvědčena,
že je ona i její dcera ohrožena na životě tím, že náleží k určité sociální skupině, a splňují
tak podmínku dle §12 písm. b) zákona o azylu. Stát Ukrajina není schopen zajistit
odpovídající ochranu před jednáním, které je přímo ohrožuje na životě a klade
na ně nepředstavitelný psychický nátlak. Domnívá se, že v jejím případě jsou dány podmínky
pro naplnění důvodů k udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Navrhla zrušení
rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu projednání. Požádala o přiznání
odkladného účinku a o nařízení veřejného projednání věci. V doplnění kasační stížnosti právní
zástupkyně stěžovatelky napadá neaktuálnost Zprávy o dodržování lidských zpráv
Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2001 a Informace o zemi původu žadatele z roku
2003, jakož i skutečnost, že se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou napojení sekty
na státní orgány v zemi. Usuzuje, že z takto zjištěného skutkového stavu nemohl žalovaný
zcela jednoznačně posoudit existenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Nesdílí názor stěžovatelky,
že jsou ona a její dcera ve vlasti ohroženy z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Ve vztahu ke lhůtě pro podání kasační stížnosti seznal
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu některá soudu při doručování
písemností, která nemohou být kladena stěžovatelce k tíži, a proto kasační stížnost shledal
přípustnou. Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění vyplývá, že stěžovatelka uplatnila
kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K žádosti stěžovatelky, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
poukazuje na §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla
bez jednání; považuje-li to soud za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání
kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek
podkladů rozhodnutí, aniž by bylo potřebné nařizovat ústní jednání.
Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující
skutečnosti významné pro posouzení věci. Stěžovatelka žádost o udělení azylu podanou
jménem svým a jménem své nezletilé dcery odůvodnila tím, že svou vlast opustila
z náboženských důvodů, neboť dcera byla ovlivňována sektou „T.“, jejímž posláním
je skutečnost, že děti od dvanácti let se obměňují krví, žijí svobodným sexuálním životem
odloučeni od svých rodičů. Obává se členů této sekty, kteří vyhrožovali znásilněním a zabitím
dcery. Stěžovatelka se obrátila na policii, na radnici a na ředitelku školy, přičemž jí nikde
nepomohli. Ochranu po soudní linii či prostřednictvím ombudsmana stěžovatelka nevyužila.
Na základě informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky existuje na Ukrajině
možnost stěžovat si na nečinnost služební osoby soudní cestou. Vedle podání stížnosti
po soudní linii lze také podat stížnost na příslušníka policejního orgánu po služební linii
na služebně vyšší jednotku policejního aparátu. Stížnost je rovněž možno adresovat
ombudsmanovi, případně mnohým nevládním organizacím.
Stěžovatelčino tvrzení, že městský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a nesprávně vyhodnotil
existenci podmínek pro vztažení překážky vycestování, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Pokud jde o námitku směřující do kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným
posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav,
přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné
konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného
skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou
právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal postup městského soudu při posuzování
existence důvodů pro udělení azylu a vztažení překážky vycestování ve stěžovatelčině
případě. Pokud městský soud opřel zamítnutí stěžovatelčiny žaloby o to, že neuvedla žádné
skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byla vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil správný právní předpis
a správnou právní normu. Nesprávnosti se nedopustil ani při interpretaci. Ustanovení §12
zákona o azylu vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Problémy související
se soukromými osobami hlásícími se k určité náboženské sektě a tvrzení o vyhrožování
ze strany příslušníků této sekty takovýmto důvodem nejsou. Závěry městského soudu plně
vychází z ustálené aplikační praxe, která je potvrzena i četnou judikaturou. Nejvyšší správní
soud vyslovil zcela jasně a opakovaně závěr (srovnej např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz), že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Z dokazování před správním orgánem
přinejmenším vyplývá, že stěžovatelka opustila zemi původu, aniž by se s žádostí o pomoc
před vyhrožováním ze strany členů sekty obrátila na jiné příslušné orgány
než na policii, radnici a ředitelku školy. Jak vyplynulo z informací Ministerstva zahraničních
věcí České republiky měla stěžovatelka možnost stěžovat si na nečinnost služební osoby
soudní cestou. Vedle podání stížnosti po soudní linii mohla také podat stížnost na příslušníka
policejního orgánu po služební linii na služebně vyšší jednotku policejního aparátu. Stížnost
rovněž mohla adresovat ombudsmanovi, případně se obrátit na mnohé nevládní organizace.
Stěžovatelka však takovou pomoc nevyhledala. Nejvyšší správní soud dále konstatuje,
že podle jeho ustálené judikatury nelze rovněž potíže se soukromými osobami považovat
za důvody pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu (ve znění
účinném ke dni vydání správního rozhodnutí). Vzhledem ke skutečnosti, že nevyužila
příslušných nástrojů k ochraně svých práv, nelze usuzovat, že by po svém návratu do vlasti
byla bezprostředně ohrožena mučením či nelidským zacházením.
Úsudek městského soudu ohledně povahy pronásledování soukromými osobami
ve vztahu k azylově relevantním důvodům podle zákona o azylu, jakož i ve vztahu
k překážkám vycestování, Nejvyšší správní soud v případě stěžovatelky považuje za správný.
Městský soud tedy konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky důvodů pro udělení
azylu a při posuzování překážek vycestování dle §91 zákona o azylu nepochybil.
Pokud stěžovatelka dále uvádí, že v jejím případě je splněn azylově relevantní důvod
podle §14 zákona o azylu, pak ani tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení (srov. rozsudek publikovaný
pod č. 375/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů nevyplývají
žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení žalovaným nebo o jeho
zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatelek a důvod hodný zvláštního
zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Tato stěžovatelčina námitka tedy není
důvodná.
Co se týče námitek stěžovatelky, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci, že důkazy, které si opatřil, nebyly úplné, a proto žalovaný nemohl správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, a že jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
vznesených ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., Nejvyšší správní soud taková pochybení
neshledal. Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména
ze skutečností, které sdělila sama stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při procesu
zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze
ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat
důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě
stěžovatelky postupoval. Žalovaný vycházel z jejích výpovědí a relevantních informací,
které shromáždil ohledně politické ekonomické situace i o stavu dodržování lidských práv,
zejména ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok
2000 a informací shromážděných ministerstvem zahraničních věcí České republiky,
jež jsou obsahem správního spisu. Nutno zohlednit rovněž fakt, že na straně 3 pohovoru byla
stěžovatelka dotázána, zda chce doplnit nějaké důležité skutečnosti, a pokud odpověděla
záporně a neučinila žádnou výhradu vůči tlumočení či obsahu pohovoru, pak žalovaný
dostatečně zjistil všechny relevantní skutečnosti a nebylo třeba provádět další dokazování.
Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a proces dokazování, jak byl proveden
žalovaným, podle názoru Nejvyššího správního soudu žádnými vadami netrpí. Krajský soud
proto nepochybil, pokud se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud
tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelky, které neměly v tomto řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Ustanovená advokátka JUDr. Vlasta Houdková uplatnila odměnu v rozsahu
dvou úkonů právní služby za zastupování dvou osob a náhradu hotových výdajů podle
vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů („advokátní tarif“). Vzhledem k tomu, že první porada
s klientem ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu nebyla advokátkou ani tvrzena,
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden hlavní úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. d), §12 odst. 4, §9 odst. 3 a §7 advokátního tarifu ve výši 1600 Kč a režijní paušál
dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 332,50 Kč.
Ustanovené zástupkyni se přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2082,50 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu