ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.34.2007
sp. zn. 6 Azs 34/2007 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: nezl. R. O .,
zastoupen zákonnou zástupkyní - matkou I. O., právně zastoupen JUDr. Janou Brhlovou,
advokátkou, se sídlem K. Sliwky 125, Karviná - Fryštát, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 10. 2005, č. j. OAM - 1871/VL - 07 - 04 - 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006, č. j. 63 Az 118/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Janě Brhlové, se př i z ná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Jako důvody kasační stížnosti v podání ve věci kasační stížnosti ze dne 23. 8. 2006,
které bylo doplněno k výzvě Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2006,
č. j. 63 Az 118/2005 - 58, ve stanovené lhůtě k žádosti stěžovatele ustanovenou advokátkou
pro řízení o kasační stížnosti, stěžovatel výslovně uvádí důvody podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nutno uvést, že jako důvod žádosti o azyl uvedla zákonná zástupkyně stěžovatele
sloučení rodiny a s tím související legalizaci pobytu v České republice, kde se stěžovatel
narodil a kde jeho matka požádala o azyl poté, kdy opustila zemi původu – Ukrajinu
kvůli neshodám s manželem a příbuznými, a dále obavy z jednání ze strany manžela
po návratu do vlasti s nemanželským dítětem, a z toho pramenící obavy nejenom o vlastní
život, ale i o život nezletilého syna – stěžovatele. Tyto okolnosti byly v řízeních dále
rozvedeny a specifikovány s tím, že stěžovatel je přesvědčen, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vzhledem k jeho osobní situaci, resp. podmínky
minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. V kasační stížnosti
pak zákonná zástupkyně stěžovatele opakovaně odkázala na tyto důvody, kvůli kterým
požádala jménem svého nezletilého dítěte o azyl v České republice s tím, že si na těchto
důvodech i nadále trvá. V tomto podání rozsáhle rozebírá problematiku domácího násilí
jako společenského fenoménu s tím, že je přesvědčena, že v případě návratu na Ukrajinu
by stěžovatel čelil domácímu násilí ze strany manžela matky a z toho dovozuje strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině obětí domácího násilí.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v té části, kde stěžovatel argumentuje kasačními důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné posouzení právní otázky při vyhodnocování
jeho azylových důvodů, lze uvést následující: touto otázkou se Nejvyšší správní soud vnitřně
jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Pro příklad lze uvést
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 293/2005, sp. zn. 4 Azs 15/2005
nebo sp. zn. 2 Azs 147/2004. Vadu řízení před správním orgánem podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. lze shledávat, pokud skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, nemá oporu ve spisech nebo je se spisy v rozporu, popřípadě byly
při jejím zjišťování porušeny procesní předpisy. Skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení
však nebyly zjištěny.
K námitce stěžovatele, že správní orgán měl jeho situaci podřadit důvodům
obsaženým v ust. §12 zákona o azylu a nikoliv ustanovení §16 zákona o azylu, odkazuje
Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován jako č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí NSS.
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat
na již konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, publikovaný pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí NSS),
podle které „Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové
lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu
pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra
rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není
a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky vycestování věcně zabývat; v tomto směru
tedy není žalovanému, ani krajskému soudu co vytýkat.
Námitka stěžovatele, že mu měl být coby nezletilému ustanoven opatrovník,
je nedůvodná. Stěžovatel byl v řízení před správním orgánem i před soudem zastoupen
svojí matkou jakožto zákonnou zástupkyní ve smyslu požadavku ust. §22 o. s. ř.,
podle něhož fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být
zastoupena svým zákonným zástupcem. Požadavek na ustanovení „dalšího“ opatrovníka
vzhledem k osobní situaci stěžovatele, jehož otcem není manžel matky, ale jiný muž žijící
v Litvě, tedy nemá oporu v zákoně, neboť v souladu s ust. §29 odst. 1 o. s. ř. ustanoví
předseda senátu opatrovníka fyzické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem
samostatně jednat, není-li zastoupena. Z ustanovení §89 zákona o azylu pak vyplývá, že je-li
žadatelem o azyl nezletilá osoba bez doprovodu, je jí soudem k ochraně jejích práv a právem
chráněných zájmů spojených s pobytem na území ustanoven opatrovník podle zvláštního
právního předpisu, což není tento případ.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem se naprosto
nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla totožně
posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2006,
č. j. 63 Az 118/2005 - 58, pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006, odměna za jeden úkon ve výši 2100 Kč
spočívající v písemném podání soudu ve věci doplnění kasační stížnosti, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky, tj. 1 x 300 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3
citované vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená
podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovené zástupkyni
se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 2856 Kč. Požadovaná odměna
za jeden úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení nebyla přiznána,
neboť podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu by odměna za převzetí
a přípravu zastoupení náležela za splnění podmínky, že se uskutečnila první porada
s klientem, přičemž uskutečnění této porady ustanovená advokátka netvrdí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu