ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.362.2005
sp. zn. 6 Azs 362/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: B. G., zastoupena JUDr. Janem Mrázem, advokátem, se sídlem Žižkova 12,
České Budějovice, proti žalované: Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké a
pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, č. j. 10 Ca 49/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie (dále též „žalovaný“), ze dne 13. 1. 2005, č. j. SCPP - 8/C - 214 - 2005, bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie České Budějovice, Oddělení cizinecké policie České Budějovice ze dne
25. 11. 2004, č. j. SCPP - 00701/CB - III - CI - 2004, o zamítnutí žádosti ve věci povolení
k trvalému pobytu na území České republiky, a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
bylo potvrzeno.
Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, která byla usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, č. j.10 Ca 49/2005 - 22, odmítnuta a vysloveno,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí
městský soud uvedl, že podle §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, musí být žaloba proti správnímu
rozhodnutí podána do třiceti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni
nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno
jinak. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout. Podle zjištění městského soudu bylo napadené
rozhodnutí doručeno žalobkyni dne 19. 1. 2005 a téhož dne nabylo právní moci. Žalobu
tak bylo možno podat do 18. 2. 2005 včetně. Žaloba však byla podána k poštovní přepravě
dne 21. 2. 2005, takže lhůta třiceti dnů uplynula marně a nebyla žalobkyní dodržena.
S přihlédnutím k tomu městský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) jako opožděnou odmítl.
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (§103 odst. 1
písm. e/ s. ř. s.). Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s názorem městského soudu, že žaloba byla
podána opožděně, je přesvědčena, že podala žalobu včas, ve lhůtě, která v daném případě činí
dva měsíce, neboť soudem citované ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.
nestanoví v jejím případě speciální, třicetidenní lhůtu, protože na předmětný případ nedopadá.
K tomu stěžovatelka uvádí, že se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv
v procesu „veřejnoprávního soudnictví“, tedy podle zákona č. 150/2002 Sb. Připouští sice,
že podle §72 odst. 1 s. ř. s. činí lhůta pro podání žaloby dva měsíce tehdy,
nestanoví-li speciální zákon ve svém ustanovení lhůtu jinou, takovým ustanovením
však podle jejího názoru rozhodně nemůže být §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Jak je totiž patrné z tohoto zákona (jehož úplné znění bylo vydáno v částce 94 ročníku 2004
pod číslem 290/2004 Sb.), ustanovení §172 odst. 1 odkazem č. 26 poukazuje výslovně
na ustanovení §244 až §250k zákona č. 99/1963 Sb. To znamená, že se odkazuje
na ustanovení nové části páté občanského soudního řádu, která ovšem zejména po vydání
soudního řádu správního, rozhodně neupravuje „správní soudnictví“ jako takové,
nýbrž tato ustanovení poskytují ochranu tam, kde správní orgán rozhodl podle zvláštního
zákona o záležitosti spadající do oblasti soukromého práva. V takovýchto
(soukromoprávních) záležitostech pak po právu platí třicetidenní lhůta pro podání žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu. Nikoli ovšem ve věci veřejnoprávní, kde neexistuje-li
speciální úprava, za kterou ovšem nelze považovat citované ustanovení zákona o pobytu
cizinců, platí dvouměsíční lhůta. Podle stěžovatelky přitom nelze akceptovat případný
protiargument, že tento odkaz č. 26 u citovaného paragrafu je určité reziduum původního
znění zákona o pobytu cizinců, kdy zákon č. 150/2002 Sb. neexistoval a odkaz směřoval
ke „správnímu soudnictví“ v někdejším znění občanského soudního řádu. Zákonodárce
totiž vydal úplné znění zákona o pobytu cizinců pod č. 290/2004 Sb. dávno poté, kdy byl
v účinnosti soudní řád správní a jednoznačně tak musel mít na mysli odkaz
na soukromoprávní charakter řízení podle části páté současného znění občanského soudního
řádu. Stěžovatelce tak nemůže jít k tíži, pokud se řídila zcela výslovnými ustanoveními
zákona a byla (a je) v dobré víře, že má dvouměsíční lhůtu pro podání své žaloby a je
nemyslitelné, že by v právním státu mohla ztratit lhůtu z důvodu legislativní nepřesnosti
resp. nedůslednosti zákonodárce. Nicméně bez ohledu na uvedené skutečnosti stěžovatelka
dále namítá, že i kdyby snad skutečně v daném případě platila pro podání žaloby lhůta
třicetidenní, pak tato lhůta se jí prodlužuje pro obstrukce správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatelka po obdržení rozhodnutí odvolacího orgánu neměla k dispozici základní
dokumenty potřebné pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu druhého
stupně - zejména jí chyběla žádost o povolení k trvalému pobytu, kterou v originále ponechala
správnímu orgánu, aniž jí byla pořízena kopie, protokol o jejím vyjádření ve správním řízení
atd. Stěžovatelce přitom bylo odepřeno nahlédnutí do spisu se zdůvodněním, že správní spis
podléhá zákonu o ochraně osobních údajů, a teprve, když se obrátila na nadřízený správní
orgán, jí bylo umožněno do spisu nahlédnout. Až dne 10. 2. 2005 správní orgán prvého stupně
stěžovatelce umožnil nahlédnutí do spisu a za úhradu pořídil kopie nezbytných podkladů
pro správní žalobu. Nejméně po dobu přibližně dvou týdnu, zcela nesporně a prokazatelně
však po dobu od 4. 2. 2005 do 9. 2. 2005 neměla stěžovatelka možnost využít stanovenou
lhůtu pro podání žaloby. Stěžovatelka je přesvědčena, že za této situace se o dobu obstrukcí
správního orgánu prodlužuje lhůta pro podání žaloby (byť by byla třicetidenní).
Přitom je skutečností, že (případná) striktně počítaná třicetidenní lhůta v daném případě
končila v pátek 18. 2. 2005 a žaloba byla podána v pondělí 21. 2. 2005 tedy prakticky
s „prodlením“ jednoho dne. Stěžovatelka pak poukázala na to, že v obdobné věci bylo
již judikováno v tom smyslu, že lhůta pro podání žaloby se prodlužuje v případě indolence
správního orgánu, kterou nelze klást k tíži žalobci. Tím spíše by to mělo platit v případě,
kdy postupem správního orgánu je účastníkovi zjevně a cíleně bráněno v podání žaloby.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala např. na judikát č. 347/1998 (soudní judikatura
ve věcech správních), který je použitelný i při aplikaci nové úpravy soudním řádem správním.
Stěžovatelka tak vychází z toho, že napadené rozhodnutí o odmítnutí žaloby
je nezákonné, když žaloba byla podána ve lhůtě a včas a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zastává názor, že zákon č. 326/1999 Sb.
je zvláštním zákonem ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s., což znamená, že žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí správního orgánu měla být podána ve lhůtě třiceti dnů od doručení
rozhodnutí, jak stanoví ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaný proto sdílí
závěr městského soudu, že žaloba byla podána opožděně. K námitce, že zástupci stěžovatelky
nebylo dne 4. 2. 2005 Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie České
Budějovice umožněno nahlédnout do spisového materiálu stěžovatelky, čímž byla zkrácena
zákonná lhůta pro podání žaloby, uvádí, že podáním ze dne 4. 2. 2005, které bylo doručeno
žalovanému dne 7. 2. 2005, se zástupce stěžovatelky obrátil na nadřízený správní orgán
se žádostí o umožnění nahlédnout do správního spisu. Ve své žádosti stanovil pro odpověď
lhůtu tří dnů od doručené žádosti, kterážto lhůta byla dodržena, neboť žalovaný sdělil zástupci
stěžovatelky faxem ze dne 9. 2. 2005, že mu bude umožněno nahlédnout do spisového
materiálu stěžovatelky. Žalovaný je konečně toho názoru, že stěžovatelka, případně i její
zástupce, měli také možnost podat blanketní žalobu ve lhůtě stanovené §172 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb. a odůvodnit jí dodatečně.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnou z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V projednávané věci jde o posouzení,
zda stěžovatelka měla podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve lhůtě dvou měsíců,
nebo ve lhůtě třiceti dnů, která je stanovena zvláštním zákonem, jimž je v tomto případě
zákon č. 326/1999 Sb. Stěžovatelka vychází z toho, že zákon č. 326/1999 Sb., jehož úplné
znění bylo vydáno v částce 94 ročníku 2004 pod číslem 290/2004 Sb., v ustanovení §172
odst. 1 odkazem č. 26 poukazuje výslovně na ustanovení §244 až §250k zákona
č. 99/1963 Sb., což znamená, že odkazuje na ustanovení nové části páté občanského soudního
řádu, která ovšem, zejména po vydání soudního řádu správního, neupravuje
„správní soudnictví“ jako takové, nýbrž tato ustanovení poskytují ochranu tam, kde správní
orgán rozhodl podle zvláštního zákona o záležitosti spadající do oblasti soukromého práva.
V takovýchto záležitostech pak po právu platí třicetidenní lhůta pro podání žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu, což ovšem neplatí ve věci veřejnoprávní, kde
(neexistuje-li speciální úprava za kterou ovšem nelze považovat citované ustanovení zákona
o pobytu cizinců), platí dvouměsíční lhůta. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Problematikou, jak posuzovat poznámku pod čarou se zabývá Ústavní soud mimo jiné
ve věcech I. US 277/96 a II. US 276/96, kdy vyšel z toho, že poznámky pod čarou nejsou
součástí právního předpisu a jedná se o informaci k výkladu e ratione legis. S tímto vědomím
nutno přistupovat k řešení ve věci samé. Odkaz na poznámku pod čarou v §172 odst. 1
zákona č. 326/1999 Sb. je uveden za slovy „žaloba proti rozhodnutí správního orgánu“,
přičemž je odkazováno na ustanovení §244 až §250k zákona č. 99/1963 Sb., jenže tehdy
ve své části páté upravoval správní soudnictví. Uvedený odkaz na poznámku pod čarou
se tedy nevztahuje ke lhůtě, v níž má být žaloba proti správnímu rozhodnutí podána,
ale lze z ní dovodit pouze to, že přezkum rozhodnutí správního orgánu je upraven příslušnými
ustanoveními o správním soudnictví. Pokud pak i v úplném znění zákona č. 326/1999 Sb.,
k němuž došlo v roce 2004, tj. po účinnosti soudního řádu správního, zůstal zachován odkaz
na část pátou občanského soudního řádu, nutno to považovat pouze za opomenutí
zákonodárce nikoliv o jeho záměr, z něhož by bylo možno dovodit odkaz na soukromoprávní
charakter řízení podle části páté současného znění občanského soudního řádu, jak z toho
vychází stěžovatelka. Ostatně by bylo zcela nelogické, aby zákon, který upravuje veřejná
subjektivní práva (tj. zákon o pobytu cizinců) odkazoval na část pátou občanského soudního
řádu, ve znění nyní účinném, která upravuje případy, kdy správní orgán rozhodl v mezích své
zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Závěrem nezbývá než zdůraznit, že poznámka
pod čarou u §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se nevztahuje ke lhůtě, v níž má být podána
žaloba proti správnímu rozhodnutí, ale znamená, že o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu rozhodují soudy ve správním soudnictví, od účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. pak
postupem podle uvedeného zákona. Městský soud proto nepochybil, když vyšel z toho, že
v daném případě měla být žaloba podána do třiceti dnů od doručení rozhodnutí správního
orgánu v posledním stupni.
Nejvyšší správní soud dále nepovažuje za správný názor stěžovatelky, že lhůta
k podání žaloby se jí měla prodloužit pro tvrzené obstrukce správního orgánu prvního stupně.
Především nutno poukázat na §72 odst. 4 s. ř. s., podle něhož zmeškání lhůty pro podání
žaloby nelze prominout. Jakékoliv prodlužování lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, jak je dovozuje stěžovatelka, proto vůbec nepřipadá v úvahu. Poukaz
stěžovatelky na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1998, č. j. 6 A 86/96 - 45,
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod číslem 347/1998) je zcela
nepřípadný, protože uvedený rozsudek posuzoval včasnost podání žaloby za situace,
kdy správní orgán nepředložil spisy a tím méně doručenky od svých rozhodnutí, takže nebylo
možno posoudit dodržení lhůty k podání žaloby. Za této situace soud vyšel z toho,
že pokud tu nejsou jiné okolnosti, které by vyvracely domněnku včasnosti podání žaloby,
vychází soud z toho, že žaloba byla podána včas. O takový případ se však v projednávané
věci nejedná, neboť v daném případě nejsou pochybnosti o tom, kdy bylo rozhodnutí
správního orgánu stěžovatelce doručeno. Závěrem lze pouze uvést, že i bez nahlédnutí
do správního spisu stěžovatelce nic nebránilo v podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu, každopádně mohla podat tzv. blanketní žalobu, jak na to již poukázal žalovaný
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvody, které by svědčily
o nezákonnosti rozhodnutí městského soudu, proto kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Toto právo by příslušelo žalovanému, ten však žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu