ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.405.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: I. S., zastoupen JUDr. Milanem Strnadem, advokátem, se sídlem Žitná 8/561, Praha
2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. 5. 2005, č. j. 7 Az 241/2003 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 25. 11. 2003,
č. j. OAM - 12268/VL - 11 - P11 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Správní orgán mj. uvedl, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvodem žádosti
o udělení azylu jsou problémy s vyznáváním s. j. a obava žalobce z reakce státních orgánů
domovské země na jeho politickou činnost v České republice.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování
podle §91 téhož zákona. Žalobce namítl porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (správní řád), neboť podle jeho mínění žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci, nezabýval se konkrétní situací žalobce, napadené rozhodnutí není v souladu
se zákony a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, chybí logická vazba
mezi rozhodnutím a podklady pro něj, žalovaný se nevypořádal se všemi důkazy
a nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly v vydání rozhodnutí. Tato obecná tvrzení
žalobce nijak dále nerozvedl. Dále žalobce v rozsáhlém odůvodnění svého tvrzení konkrétně
uvedl skutečnosti, které jsou totožné se skutečnostmi, jež uváděl v azylovém řízení,
a to že byl v Bělorusku objektem zájmu státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení
jako příznivec S. j.. Nesouhlasí se závěrem, že mu v Bělorusku nehrozí pronásledování a dále
poukázal na skutečnost, že v České republice je členem spolku S. a S. B. a aktivně se podílí
na opozičním hnutí z České republiky. Obává se návratu do vlasti, neboť bude podle svého
tvrzení pronásledován za zveřejnění údajů zahrnující státní tajemství Běloruské republiky.
K překážce vycestování uvedl, že situace v Bělorusku se v oblasti dodržování lidských práv
zhoršuje, zejména pak v oblasti náboženského vyznání. Podle mínění žalobce lze očekávat, že
stejný vývoj proběhne i v jednání státních orgánů vůči osobám, které se vrátily z emigrace. Při
posouzení překážek vycestování podle žalobce žalovaný vycházel z neaktuálních zdrojů.
Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 7 Az 241/2003 - 72 ze dne
11. 5. 2005 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem
uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit
a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné
překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 8. 7. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
27. 6. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u Městského soudu 8. 7. 2005. Jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem,
jenž mu byl k jeho žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 2. 9. 2005, č. j. 7 Az 241/2003 - 94,
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Městským soudem
v Praze v předcházejícím řízení. Dále namítá, že žalovaný správní orgán nepostupoval
v souladu s platnými právními předpisy a nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení
azylu spravedlivě rozhodnout. Stěžovatel také namítá nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel dále vytýká Městskému soudu v Praze,
že se nevypořádal se žalobními body, jež uvedl v žalobě. Domnívá se, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování,
a rovněž se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť se oprávněně obává návratu do země původu, mj. kvůli
nestabilní situaci. Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí
zrušit a současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, a dále
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil toliko odkazem na ustanovení
§107 s. ř. s.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Městského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
městského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení,
a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že Městský soud v Praze při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Městský soudu v Praze právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatele se Městský soud v Praze
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy problémy s vyznáváním s. j. a obava
z reakce státních orgánů domovské země na jeho politickou činnost v České republice, není
důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy
nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory.
Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za
situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, neboť uváděné skutečnosti nejsou
důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalovaný správní orgán i Městský soud v Praze postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Městský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Námitky stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. rovněž nebyly shledány
důvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu