ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.411.2005
sp. zn. 6 Azs 411/2005 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. M ., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, Plzeň, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2005,
č. j. 36 Az 149/2004 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 11. 5. 2004,
č. j. OAM - 1638/VL - 10 - 15 - 2004, nebyl žalobci udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl na Ukrajině v říjnu roku 2002 účastníkem dopravní
nehody, při které došlo k poškození vozidla jiné osoby. Majitel poškozeného vozidla
se domáhal uhrazení způsobené škody, žalobce část požadované částky zaplatil a na zaplacení
zbývající částky mu byla stanovena jednoroční lhůta. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl
schopen požadovanou sumu uhradit a majitel poškozeného automobilu mu společně s dalšími
neznámými osobami začal vyhrožovat fyzickým násilím, žalobce se zpočátku ukrýval
u známých a později se rozhodl zemi původu opustit. Po zhodnocení těchto skutečností
žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyly shledány žádné souvislosti s důvody
pro udělení azylu, tedy že by potíže žalobce byly způsobeny jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité skupině či politického přesvědčení podle §12 písm. b)
zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému
soudu v Brně, protože však jeho žaloba neměla potřebné náležitosti, byl usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 36 Az 149/2004 - 22, vyzván k doplnění a upřesnění
svého podání tak, aby bylo zřejmé, čeho se týká, proti komu směřuje, označení výroku
rozhodnutí, které napadá, označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést a konečně mu bylo
uložen uvést návrh výroku rozsudku.
Uvedené usnesení bylo žalobci doručováno do P. s. v Z. u B., tato zásilka se však
vrátila zpět s poznámkou, že do 29. 10. 2004 je žalobce na propustce na adrese S., G. 1496.
Usnesení krajského soudu bylo proto doručováno na uvedenou adresu, při doručování
písemnosti však žalobce nebyl zastižen, zásilka byla proto dne 13. 10. 2004 uložena na poště,
o čemž byl žalobce vyrozuměn. V úložní době do 29. 10. 2004 nebyla zásilka žalobcem
vyžádána, proto byla vrácena zpět krajskému soudu. Krajský soud na to usnesením ze dne
15. 7. 2005, č. j. 36 Az 149/2004 - 57, podání žalobce, doručené krajskému soudu dne
10. 6. 2004, odmítl v souladu s §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), s poukazem na to, že pro doručení výzvy k odstranění vad podání byla použita
právní fikce náhradního doručení podle §42 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 4 o. s. ř. (ve
znění účinném do 31. 12. 2004). Žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil vady podání, krajský
soud proto řízení o jeho podání usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž tvrdí, že si v P. s. Z. u B. vždy vyzvedával korespondenci, která byla doručena
na jeho jméno, nikdy však nepřevzal písemnosti, jež mu měly být soudem zaslány, tj.
usnesení ze dne 29. 9. 2004. Dále namítá, že mu soud také nedal možnost jednat v řízení
v jeho mateřském jazyce, není jasné, zda soud pořídil překlad uvedeného usnesení do
příslušného jazyka. V této souvislosti uvádí, že soud ani nezjišťoval, jaký je jeho mateřský
jazyk, zda ukrajinský či ruský. Má proto zato, že již z tohoto důvodu je postup soudu stižen
procesní vadou. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že napadené rozhodnutí je
stiženo nezákonností (kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.). Navrhuje proto, aby
napadené usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil k tvrzením stěžovatele, zejména
pak poukázal na to, že proti důvodům, ze kterých krajský soud odmítl jeho podání a samotný
jeho postup, stěžovatel v kasační stížnosti nic nenamítá a soudu nevytýká, nedostatek
náležitostí svého žalobního podání a tím i podmínek řízení nesporuje. Žalovaný proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že v daném případě se jednalo o odmítnutí návrhu, Nejvyšší
správní soud se v dalším koncentroval na otázku, zda se krajský soud napadeným usnesením
nedopustil nezákonnosti v uvedeném směru. Především nutno uvést, že tvrzení stěžovatele,
že si v P. s. Z. u B. vždy vyzvedával korespondenci, která byla doručována na jeho jméno,
neodpovídá skutečnosti. Z obsahu soudního spisu je totiž zřejmé, že žádnou ze zásilek
doručovaných stěžovateli na uvedenou adresu, si stěžovatel nikdy nepřevzal. Nepřevzal si ani
napadené usnesení, to mu bylo předáno dne 15. 9. 2005, kdy se sám dostavil ke krajskému
soudu. Výzva k odstranění vad podání ze dne 29. 9. 2004 byla stěžovateli doručována na jeho
adresu ve S. (po zjištění, že se v době doručování uvedeného usnesení v pobytovém středisku
nezdržoval), přesto si však stěžovatel tuto výzvu ani ve S. nevyzvedl, krajský soud proto
správně vycházel z fikce doručení uvedené výzvy. Protože ve stanovené lhůtě stěžovatel
neodstranil vady svého podání, krajský soud postupoval správně, když ve smyslu §37 odst. 5
s. ř. s. podání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel byl přípisem krajského soudu ze dne 9. 12. 2004 vyzván, aby se ve smyslu
§51 odst. 1 věta první s. ř. s. vyjádřil, zda souhlasí, aby soud rozhodl o jeho žalobě
bez nařízení jednání. Zároveň byl poučen, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li
účastník do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
Uvedený přípis, jenž byl stěžovateli doručován do pobytového střediska, a následně do S ., si
stěžovatel nevyzvedl. I kdyby tedy přicházelo v úvahu nařízení jednání ve věci, stěžovatel
svojí nečinností sám zmařil možnost nařízení takovéhoto jednání. Ostatně za situace, kdy
stěžovatel k výzvě soudu neodstranil vady svého podání, nebylo třeba jednání nařizovat,
a krajský soud správně přistoupil k odmítnutí podání stěžovatele bez nařízení jednání.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu účastníků jednat
před soudem ve své mateřštině. Ze zřetelem k §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li
tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé
a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění)
bylo třeba postupovat podle §18 o. s. ř. Podle §18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském
soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud
je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle §18 odst. 2 věta prvá
o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá,
že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka,
tedy to, že musí vyjít taková potřeba v řízení najevo.
Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu tehdy, pokud o to účastník řízení
požádá, dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy
bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2
o. s. ř.
Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, neboť výzvu soudu k odstranění vad
podání si nevyzvedl a zůstal procesně nečinný. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud
(např. usnesení sp. zn. II. ÚS 558/2004), z výše uvedených právních předpisů neplyne
jakákoliv povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený
krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku,
kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka
o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že krajský soud neporušil
zásadu rovnosti účastníků v řízení před soudem, neboť stěžovatel na výzvu soudu
k odstranění vad podání vůbec nereagoval. Za této situace nebylo možno dovodit,
že stěžovatel žádá o ustanovení tlumočníka k přeložení výzvy soudu. Nebyly tak naplněny
zákonné předpoklady k ustanovení tlumočníka shora citovaného §18 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud, který se zabýval obdobnou problematikou v řízení o ústavní stížnosti
směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 168/2004 - 49 ze dne
31. 1. 2005 neshledal takto provedenou interpretaci za vybočující z mezí ústavnosti (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 189/05).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se Krajský soud v Brně napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti spočívající
v odmítnutí návrhu; kasační stížnost není důvodná, a proto byla zamítnuta (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Toto právo by náleželo žalovanému, ten však žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu