ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.413.2005:72
sp. zn. 6 Azs 413/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: a) T. A., b) A. Y., c) nezl. A. A., d) nezl. A. A., e) nezl. F. A ., žalobci c), d) a e)
zastoupeni zákonnou zástupkyní b), všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem,
Bělá pod Bezdězem, Tyršova 58, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2005, č. j. 30 Az 32/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
III. Ustanovenému zástupci žalobců, advokátu JUDr. Jiřímu Cehákovi, se při zná vá
na odměně za zastupování žalobce T. A. a náhradě hotových výdajů částka ve výši
1279,30 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutími Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 26. 4. 2005 nebyl
žalobcům udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na všechny žalobce vztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí
žalovaný uvedl, že na základě provedeného správního řízení shledal, že žalobci nesplňují
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu a azyl
jim proto neudělil. Žalovaný zhodnotil obsah překážek vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, porovnal je s informacemi o zemi původu žalobců, a na základě těchto skutečností
nehodnotil situaci v Čečensku jako natolik uspokojivou, aby umožňovala bezpečný návrat
žalobců do jejich vlasti. Žalovaný tedy shledal u žalobců existenci překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podali žalobci v zákonné lhůtě žalobu, kterou
napadli rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. O žalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem
ze dne 6. 9. 2005, č. j. 30 Az 32/2005 - 34, tak, že žaloby všech žalobců zamítl a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí
poukázal na to, že situace, do které se žalobci dostali, souvisí s ozbrojenými konflikty
v Čečensku a dopadá více či méně na veškeré obyvatelstvo v dané oblasti. Krajský soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že prvému žalobci se nepodařilo prokázat, že byl v zemi
svého původu pronásledován pro některý z důvodů stanovených v §12 zákona o azylu.
Přitom poznamenal, že institut udělení azylu je výlučně osobním nárokem, který se váže
toliko na osobu, která splňuje podmínky uvedené v §12 zákona o azylu. Nelze tedy důvody
jiné osoby, i když osoby blízké, vztahovat resp. přenášet na osobu žadatele o azyl. To platí
právě pro případy žalobců uvedených pod písmeny b) až e). V další části odůvodnění svého
rozsudku se krajský soud vyjádřil k otázce udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen“stěžovatelé“) dne 22. 9. 2005
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesprávné posouzení právní otázky soudem
způsobující nezákonnost celého rozhodnutí spatřují stěžovatelé především v následujících
dvou skutečnostech. Za prvé při rozhodování o udělení azylu není podle jejich názoru
předmětem zkoumání, zda byl žadatel o azyl před svým odjezdem z vlasti vystaven
pronásledování, ale to, zda by mu pronásledování v případě návratu hrozilo. Neposuzuje
se tak špatné zacházení již uskutečněné, ale špatné zacházení, ke kterému má dojít,
a kterého se žadatel o azyl obává. Pronásledování, ke kterému již došlo, pak může sloužit
pouze jako indicie (nikoliv jediná), zda strach žadatele z dalšího pronásledování je skutečně
odůvodněný. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je však zřejmé, že tento soud celý
případ posuzoval v rozporu s §12 písm. b) zákona o azylu, když posuzoval pouze to,
zda problémy prvního stěžovatele s ruskými vojáky byly projevem individuálního
pronásledování a nikoliv zda tvrzení stěžovatele a informace o zemi původu poukazují na to,
že stěžovatelův strach z budoucího pronásledování, kterému by byl vystaven v případě
návratu, je odůvodněný. Podle názoru stěžovatelů nelze odůvodňovat neudělení azylu tím,
že zadržení a hledání stěžovatele ze strany ruských vojáků nebylo projevem jeho
individuálního pronásledování z důvodu jeho příslušnosti k čečenské národnosti. Taková
úvaha v §12 písm. b) zákona o azylu nemá oporu a je třeba ji podle názoru stěžovatelů
označit za nezákonnou. Za druhé podle názoru prvního stěžovatele je nezbytné považovat
jednání ze strany ruských vojáků, kterého se v případě návratu obává, za pronásledování,
a to především vzhledem ke znění §2 odst. 6 zákona o azylu. Toto ustanovení totiž deklaruje,
že za pronásledování se považuje „ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem…“. Z výpovědi prvního stěžovatele a z výše
citovaných informací o zemi původu pak vyplývá, že jednání ruských vojáků uplatňované
vůči stěžovateli před jeho odchodem ze země a obdobné jednání, kterého se v případě návratu
obává, splňuje podmínky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Vůči stěžovateli bylo
vyvinuto psychické násilí s cílem psychicky jej zlomit. Z informací o zemi původu dále
vyplývá, že zde existuje vážná hrozba, že i v případě návratu by stěžovatel mohl být nadále
vystaven obdobnému špatnému zacházení. Pokud pak krajský soudu uvádí rozpory
ve výpovědích stěžovatelů, na základě kterých se nepodařilo zcela důvěryhodně osvětlit jejich
údajné pronásledování, stěžovatelé v tomto směru mají za to, že pochybil správní orgán,
který se nesnažil vzniklé rozpory odstranit, např. provedením dalších pohovorů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepovažuje názory stěžovatelů
za objektivní a trvá na správnosti posouzení náležitě provedeného a podrobně odůvodněného
skutečného stavu ve správních rozhodnutích. Poukázal na to, že před případných ohrožením
bezpečnosti stěžovatelů v zemi jejich původu je dostatečně ochrání v jejich případě shledaná
překážka vycestování, která jim umožňuje setrvat pod mezinárodní ochranou na území České
republiky. Žalovaný neakceptoval ani ostatní námitky stěžovatelů a konstatoval, že rozdílný
názor na posouzení jejich azylových důvodů není pro přiznání azylu rozhodný. Rovněž
procesní námitka proti provedení pohovorů se stěžovateli ad 1) a ad 2) je podle názoru
žalovaného zcela nedůvodná, neboť stěžovatelé měli dostatek možností vypovědět úplně
o svých důvodech odchodu ze země původu a důvodech svých žádostí o azyl,
jak se dokumentuje správními spisy, zejména protokoly o provedených pohovorech. Žalovaný
proto popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí
ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelé především uplatnili stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis,
ale tento je nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správního orgánu správně vyšel z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval
se napadeným výrokem správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní
soud se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu a shodně s tímto soudem má
za to, že stěžovateli uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním
orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod,
pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, a nebo jinak řečeno, na jehož základě
je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský soud
právní otázku v předcházejícím právním řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatelů
se krajský soud se náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal, Nejvyšší správní soud proto na toto výstižné zdůvodnění, s nímž se ztotožňuje,
pro stručnost odkazuje.
Pokud stěžovatelé namítají, že při rozhodování o udělení azylu není předmětem
zkoumání, zda byl žadatel o azyl před svým odjezdem z vlasti vystaven pronásledování,
ale to, zda by mu pronásledování v případě návratu hrozilo, je tento názor stěžovatelů
v rozporu s ustanovením §12 písm. b) zákona o azylu, které výslovně stanoví, že při udělení
azylu se zkoumá, zda cizinec má odůvodněný strach z pronásledování, nikoliv to,
zda v případě návratu do země původu mu pronásledování hrozí. Ostatně v případě
stěžovatelů bylo rozhodnutím žalovaného vysloveno, že se na ně vztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, takže obava stěžovatelů ze špatného zacházení
v případě návratu do Čečenska je zcela bezdůvodná. Pokud krajský soud zmínil rozpory
ve výpovědích stěžovatelů, konkrétně mezi výpověďmi prvého a druhého stěžovatele, jednalo
se pouze o jakousi poznámku na okraj věci, z níž nebylo dovozováno nic podstatného
pro posouzení žádosti stěžovatelů o azyl. Ostatně žalovaný při svém rozhodování o žádosti
o azyl na tyto rozpory ve výpovědích mezi stěžovateli sám nepoukazoval a tyto rozpory
nebyly důvodem pro nepřiznání azylu stěžovatelům.
Uplatnili-li stěžovatelé v kasační stížnosti důvod tvrzené nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), není z obsahu
kasační stížnosti zřejmé, v čem tato nepřezkoumatelnost má spočívat. Nejvyšší správní soud
proto nemohl tento uplatněný důvod posoudit.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech řádně uplatněných
a přípustných námitek stěžovatelů uplatněných v kasační stížnosti uzavírá, že v posouzení
právních otázek Krajským soudem v Hradci Králové neshledá nesprávnost, jež by mohla
přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodů nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Toto právo by měl žalovaný, který však žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Jiří Cehák, jemuž Nejvyšší správní soud přiznal podle 35 odst. 7 s. ř. s. odměnu ve výši
1279,30 Kč (jde o odměnu za jeden úkon právní služby v částce 1000 Kč spočívající
podle sdělení advokáta v jeho jednání s prvním stěžovatelem, což odpovídá §11 odst. 1
písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, jeden režijní paušál v částce
75 Kč, přičemž došlo k připočtení daně z přidané hodnoty jehož je advokát
podle předloženého osvědčení o registraci plátcem).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu