ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.48.2007:40
sp. zn. 6 Azs 48/2007 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci ž al ob k yn ě : M. Y.,
zastoupena Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 62 Az 43/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 7. 2006, č. j. OAM - 827/VL - 07 - 04 - 2006, zamítl
žalobkyninu (dále jen „stěžovatelka“) žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
svého rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádnou
okolnost, která by dosvědčovala pronásledování její osoby ve vlasti podle §12 zákona
o azylu. Neměla potíže kvůli své rase, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině s danými soukromými osobami, ale příčinou jejich hrubého jednání vůči ní bylo,
že chtěli získat informace o místě pobytu stěžovatelčina manžela. Dále nebylo prokázáno,
že by se státní orgány jako celek v Ghaně na jejích potížích s nějakými muži podílely,
tolerovaly je či nebyly schopny poskytnout přiměřenou ochranu, a to právě pro některý
z taxativně uvedených důvodů zákona o azylu. Stěžovatelka sice šla na policii a tam jí
nepomohli, ale příčinou takového chování policistů byla jimi požadovaná finanční částka,
po jejímž zaplacení pomoc slíbili poskytnout. Toto jejich jednání nesouviselo s důvody
dle §12 zákona o azylu, protože to je i dle stěžovatelčina sdělení v její zemi zvykem. Na jiné
státní orgány se ona sama s žádostí o pomoc již neobrátila, protože pomoc neočekávala
a neměla peníze. Žalovaný rovněž podotkl, že stěžovatelka ani v průběhu správního řízení
neuvedla nic bližšího o problémech svého manžela s ministrem, dokonce ani neví, o jakého
ministra se jedná. Dále poukázal na skutečnost, že stěžovatelka o azyl požádala až na radu
nějakého vrátného v hotelu, nikoli bezprostředně po příjezdu do České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě
sepsanou v českém jazyce, v níž zejména namítala nedostatečné zjištění skutečného stavu věci
žalovaným a jeho pochybení v kvalifikačním procesu, neboť nesprávně užil §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky §12 téhož zákona,
popřípadě minimálně §91 téhož zákona. Žalovaný se ani nepokoušel zjistit, zda novináři
v Ghaně mohou mít potíže s ministry, pokud o nich kriticky hovoří v médiích. Nezjišťoval
tedy, zda je v zemi zaručena svoboda slova, přičemž pokud by tomu tak nebylo, bylo by
možné případné uvěznění považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Stěžovatelka opravdu nezná jméno ministra, kterého její manžel kritizoval, zná však jméno
rádia, v němž pracoval (R. S.). Tyto skutečnosti však žalovaný vůbec nezkoumal. Odmítnutí
pomoci ze strany policistů nemuselo být důsledkem neposkytnutí očekávaného úplatku, ale
též obavou, že pokud by stěžovatelce pomohli, mohli by mít sami potíže. Stěžovatelka se dále
domnívá, že se žalovaný měl zabývat též otázkou, zda na ni není nutno vztáhnout překážku
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Přestože mu to §28 zákona o azylu neukládá,
vyplývá tato jeho povinnost z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem blíže označeným v záhlaví stěžovatelčinu žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí zejména konstatoval: V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně neopustila
Ghanu z důvodu pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického
přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Její potíže se soukromými osobami
byly z důvodu získání informací o místě pobytu jejího manžela. Nebylo prokázáno, že státní
orgány jako celek se na jejích potížích podílely, tolerovaly je a nebyly schopny poskytnout
ochranu z důvodů, jež zákon o azylu vyžaduje. Finanční úhrada vyžadovaná od policie
nesouvisí s důvody uvedenými v §12 citovaného zákona. Pomoc od jiných státních orgánů
stěžovatelka nepožadovala. Rovněž nevěděla nic bližšího o problémech svého manžela a ani
hned po příjezdu do České republiky nepožádala o azyl. Na základě provedených důkazů
krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti
či nedůvodnosti žádosti o azyl a nepochybil, jestliže stěžovatelčinu žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Nátlak na stěžovatelku činily
neznámé osoby, aby zjistily místo pobytu jejího manžela, který utekl z vězení. Nebylo
prokázáno, že tento nátlak byl činěn státními orgány či s jejich souhlasem. Pouze z požadavku
policie o poskytnutí finančních prostředků a příslibu, že teprve poté bude vedeno vyšetřování,
nelze dovodit neposkytnutí ochrany státní mocí, když navíc takový postup je dle stěžovatelky
v zemi obvyklý. Ona sama se jiné ochrany nedomáhala. Pokud jde o námitku neposouzení
překážek vycestování, k ní soud konstatoval, že tento výrok považuje v dané souvislosti
za nadbytečný, neboť jej žalovaný uvádí jen v rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu,
tedy nikoliv v rozhodnutí, jímž se žádost zamítá jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, a to z důvodů uvedených
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a z důvodu jiné vady řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje stěžovatelka zejména v následujících
skutečnostech: Sama podrobně popsala své problémy v Ghaně kvůli obavě o další život
z důvodu kritiky vlády ze strany jejího manžela – novináře. Byla policií bita, aby prozradila
místo pobytu manžela a obrátila se také na policii. Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod z roku 1950 (Evropská úmluva) ukládá České republice povinnost
respektovat soukromý a rodinný život každého, tedy i cizince (čl. 8 Úmluvy). Závazky
z úmluvy mají extrateritoriální působnost a smluvní stát má povinnost nevrátit cizince
na území státu, ve kterém mu hrozí nelidské zacházení, přičemž je s ohledem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva nerozhodné, zda původcem takového jednání je stát,
nestátní subjekt či nemoc. Pojem soukromého života chráněného čl. 8 Úmluvy je také právo
na ochranu fyzické a morální integrity každého. Stěžovatelčinu vycestování do Ghany brání
hrozba narušení její fyzické a morální integrity z důvodu kritiky vlády ze strany
jejího manžela. Z tohoto důvodu považuje za nepochopitelné, jak mohl žalovaný její žádost
neposuzovat meritorně, přestože je opřena o zcela relevantní azylový důvod. Stěžovatelka trvá
na tom, že jí uváděné skutečnosti spadají do výčtu azylově relevantních důvodů podle §12
zákona o azylu či čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Postup žalovaného byl
v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky. Žádost o azyl motivovaná
obavou o další život v důsledku naprosté nemožnosti slušně se uživit nemůže být považována
za zjevně nedůvodnou, proto stěžovatelka brojí proti zamítnutí její žádosti jako zjevně
nedůvodné. Jinou vadu řízení před soudem pak spatřuje ve skutečnosti, že celé řízení
před soudem bylo vedeno v jazyce, kterému stěžovatelka nerozumí dobře. V této souvislosti
odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky č. 186/95. Krajský soud
s ní komunikoval výhradně v českém jazyce, tedy jazyce, kterému nerozumí, a proto nemohla
kvalifikovaně a odpovědně uplatňovat svá procesní práva, konkrétně neměla příležitost
vysvětlit a dokázat soudu vážnost svých obav. Její postavení před soudem tak bylo nerovné
a došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatelka
uvedla deset důvodů, pro něž považuje svou kasační stížnost za přijatelnou, a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť podle jeho názoru jak jeho rozhodnutí tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní výpovědi
a podání stěžovatelky učiněná ve správním řízení. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka namítá kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a kasační stížnost je proto přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (srov. www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Z obsahu správního spisu soud především zjistil, že stěžovatelka podala žádost o azyl
dne 19. 7. 2006 a v ní za důvod jejího podání označila problémy svého manžela,
který je investigativním žurnalistou. Byl zatčen a uvězněn kvůli tomu, že v tisku napadl
jednoho ministra. Podařilo se mu však uprchnout. Sama stěžovatelka však neví, kde se nyní
nachází. Několikrát ji navštívili neznámí lidé a vymáhali na ní informaci o místě manželova
pobytu. Dokonce ji i bili. Dále v žádosti mj. uvedla, že jazykem, v němž je schopna
se dorozumět, je jazyk anglický. V tomto jazyce sepsala i své písemné prohlášení o důvodech,
v němž zopakovala výše uvedené skutečnosti. Dne 25. 7. 2006 byl se stěžovatelkou proveden
pohovor, v němž mj. uvedla, že do České republiky přiletěla legálně s českým vízem,
které jí pomohl zařídit její bratr. Chtěla utéct od problémů a dala na radu svého bratra.
O možnosti požádat o azyl se dozvěděla od ubytovatele v hostelu v P. Ke svým potížím nad
rámec výše uvedeného uvedla, že její manžel byl zatčen 20. 3. 2006 a později z vězení utekl,
za ní samotnou pak chodili dva nebo tři neznámí muži a snažili se zjistit, kde manžel pobývá.
Ona sama je nezná, neví, kdo to byl. Mohli to být muži vyslaní ministrem, kterého její manžel
kritizoval. Důvodem, proč ministr manžela hledal, mohly být i dlouhodobé spory mezi jejich
kmeny, neboť oba pocházejí ze severní části Ghany. Neznámí muži stěžovatelku poprvé
navštívili v dubnu 2006 a naposledy na konci června téhož roku. Vyptávali se a chovali se
násilnicky, stěžovatelku i bili. Spolu s bratrem se stěžovatelka obrátila na policii, která tomu
však nevěnovala pozornost, a to asi proto, že to bylo spojeno s tím ministrem. Na nadřízené
policejní orgány či jiné státní orgány se neobrátila, protože neměla peníze. Policisté po ní
peníze požadovali a slíbili, že pokud je poskytne, pak jí pomohou. Tak je to v Ghaně
zavedeno. Jiné potíže stěžovatelka ve vlasti neměla. Bližší informace o ministrovi nezná, její
manžel měl proti němu nějakou relaci v rádiu. Do vlasti by se mohla vrátit v případě, pokud
by se dozvěděla, že potíže jejího manžela jsou vyřízeny.
Nejvyšší správní soud se rozsudkem krajského soudu zabýval v rozsahu a z důvodů
stěžovatelkou uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž v něm
neshledal vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
Předně se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelčinou námitkou podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy otázkou, zda řízení před krajským soudem bylo vedeno v jazyce
jí srozumitelném či ne. V souladu se stěžovatelkou namítaným rozhodnutím Ústavního soudu
i judikaturou zdejšího soudu ovšem konstatuje, že tato námitka důvodnou není. Jestliže totiž
stěžovatelka podala žalobu ke krajskému soudu v českém jazyce a neuvedla v ní své přání,
aby s ní soud komunikoval v jiném jazyce než českém, nevyplynula z ní potřeba tlumočníka
v tuto chvíli ustanovit. Poté, co soud obdržel od žalovaného jeho vyjádření k žalobě a správní
spis, z něhož potřeba ustanovit tlumočníka vyplynula, zaslal stěžovatelce poučení o možnosti
rozhodnutí věci bez nařízení jednání, nevysloví-li s tímto postupem nesouhlas, již v jazyce
anglickém, tj. v jazyce, v němž bylo na její žádost vedeno řízení před žalovaným (viz č. l. 15
soudního spisu). Stěžovatelka svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání
nevyslovila (žalovaný s takovým postupem soudu výslovně souhlasil), a proto soud rozhodl
bez jednání. Řízení před krajským soudem proto netrpí vadou, která by mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení směřující proti aplikaci §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu žalovaným, Nejvyšší správní soud neshledává v této kasační
námitce relevantní důvody svědčící pro její přijatelnost. Podle tohoto ustanovení se žádost
o azyl zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
tedy z azylově relevantních důvodů. V této souvislosti zdejší soud odkazuje na vlastní
jednotnou judikaturu, kde je konstatováno, že „Správní orgán má povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona zamítne“ (viz rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59).
Dále lze odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, dostupný
na www.nssoud.cz, kde je konstatováno, že „neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2
tohoto zákona.“
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že žalovaný v případě, že zjistil naplnění
skutkových okolností, jež opravňují k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost, neměl
a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci azylově relevantních důvodů ve smyslu
ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu a ani možné vztažení překážky vycestování
dle §91 téhož zákona. K tomu budiž jmenována rovněž již ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku
neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. prosince 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu