ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.56.2006
sp. zn. 6 Azs 56/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: M. A, zastoupena Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 431/2004
- 27 ze dne 5. 9. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Radimu Strnadovi,
se ne př i znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 17. 5. 2004,
č. j. OAM - 6677/VL - 11 - P11 - 2003, nebyl žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona. Správní orgán dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
žádosti o udělení azylu jsou potíže s neznámými osobami, které žalobkyně měla v Ruské
federaci a snaha legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadla rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování
podle §91 téhož zákona. Žalobkyně namítla porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů
(správní řád), neboť podle jejího mínění se žalovaný žádostí o udělení azylu nezabýval
odpovědně a svědomitě, nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, napadené rozhodnutí není
v souladu se zákony a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalovaný se nevypořádal
se všemi důkazy a nevedl azylové řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně ve správnost
rozhodování. Tato obecná tvrzení žalobkyně nijak dále nerozvedla. Dále žalobkyně namítla
porušení ustanovení §12 a §91 zákona o azylu s tím, že podle jejího mínění splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona, resp. minimálně podmínky
pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. V souvislosti s tím odkázala
po stránce skutkové na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol o pohovoru
a ostatní spisový materiál žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že z Běloruska odjela,
aby se vyhnula opakovanému násilí ze strany neznámých osob vůči její osobě v době jejího
pobytu v Rusku. Zdůraznila, že Rusové i kriminální živly se mohou volně pohybovat
mezi Ruskem a Běloruskem, takže by se z tohoto důvodu v Bělorusku před jejich pomstou
neschovala. Do země původu - Běloruska se žalobkyně nechce a nemůže vrátit, protože jí tam
hrozí podle jejího mínění nové pronásledování, které by učinilo její život opět nesnesitelným,
a z důvodu obav o vlastní život. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2005,
č. j. 24 Az 431/2004 - 27, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobkyní uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobkyně tak nesplnila zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly
shledány žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) dne 15. 9. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobkyni doručen dne
15. 9. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 26. 9. 2005.
Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena
advokátem, jenž jí byl k její žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2005, č. j. 24 Az 431/2004 - 49.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelka výslovně uplatnila důvody podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka
namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Krajským soudem
v Ostravě týkající se interpretace a aplikace ustanovení §2 odst. 6 a §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka dále provádí výklad pojmu pronásledování a ustanovení §12 zákona o azylu
s tím, že toto ustanovení je nutno interpretovat v souvislosti s ust. §2 odst. 6 tohoto zákona,
a odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze a současnou rozhodovací praxi. Dále cituje
obsah článku 65 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v roce 1992. Podle mínění
stěžovatelky soud při přezkumu napadeného rozhodnutí chybně posoudil právní otázku
týkající se interpretace pojmu pronásledování, což mohlo vést k nesprávnému posouzení
závěru správního orgánu, zda stěžovatelkou uváděné skutečnosti mohou svědčit
o tom, že obavy z pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu jsou
odůvodněné. Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí
zrušit, a současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
a dále o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnila toliko odkazem
na ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ostravě. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení,
a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka výslovně uplatnila stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že Krajský soud v Ostravě při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelkou uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Ostravě právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatelky se Krajský soud
v Ostravě náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelkou uváděné důvody, tedy potíže s neznámými osobami,
které žalobkyně - státní příslušnice Běloruska měla v Ruské federaci, není důvodem, který je
podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny
důvody pro azylové řízení významnými, tedy její rasou, národností, náboženstvím,
příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory.
Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování,
za situace, kdy jednání soukromých osob na území Ruské federace bylo motivováno snahou
získat neoprávněný majetkový prospěch a stěžovatelka svou situaci mohla vyřešit odjezdem
do Běloruska a popisované potíže nelze přičítat státním orgánům země původu, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, neboť uváděné skutečnosti nejsou důvodem
pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Na žadatelku
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ostravě postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2005,
č. j. 24 Az 431/2004 - 49, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Protože v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné úkony, jak vyplývá
z obsahu soudního spisu, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny
ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, bylo rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu Mgr. Radimu
Strnadovi, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno
v bodě III. výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu