ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.68.2007
sp. zn. 6 Azs 68/2007 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: I. P., zastoupena
Mgr. Karlem Neubertem, advokátem, se sídlem Oldřichova 1, Třebíč, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 8. 2005, č. j. OAM - 1499/VL - 10 - 04 - 2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007,
č. j. 65 Az 406/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „těžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému usnesení, kterým bylo odmítnuto její podání označené jako žaloba
proti rozhodnutí žalovaného, jímž jí nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a ani na ni nebyly vztaženy překážky
vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační
stížnosti subsumovatelné podle svého obsahu pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Konkrétně totiž tvrdí, že v jejím případě krajský soud nezákonně odmítl žalobu pro nesplnění
podmínek řízení ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka namítá, že v žádném
případě nemůže obstát odůvodnění soudu, že žaloba byla podána opožděně, neboť žalobu
podala řádně a včas. Doplnění žaloby, k němuž byla soudem vyzvána a které bylo podáno
právním zástupcem stěžovatelky dne 11. 4. 2006 tedy nemohlo být podáno po marném
uplynutí lhůty k podání žaloby, neboť tato lhůta byla dodržena podáním samotné žaloby.
Podle stěžovatelky tedy mohla být maximálně promeškána lhůta k doplnění žalobního návrhu,
nikoliv však žalobního návrhu jako takového. Stěžovatelka zároveň požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (tato žádost je ovšem bezpředmětná, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je podle §32 odst. 5 zákona o azylu vybavena odkladným
účinkem ze zákona).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již
ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Tak se ovšem v případě stěžovatelky nestalo.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a namítá, že krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §71 a §72 s. ř. s. Podle názoru stěžovatelky
doplnění žaloby provedené jejím advokátem po uplynutí lhůty k podání žaloby za účelem
odstranění absence žalobních bodů původního podání měl krajský soud posoudit
jako doplnění účinné a její žalobu měl meritorně přezkoumat. K argumentaci stěžovatelky
může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou aplikace §71 a §72 s. ř. s.
(resp. jejich předchůdců v úpravě správního soudnictví před 1. 1. 2003) se zabývají početná
rozhodnutí rozličných soudů, s nimiž se rozhodující senát Nejvyššího správního soudu
ztotožňuje - namátkou srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 432/98, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999, č. j. 6 A 28/98 -
47, nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, Usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5, zvláště pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 11. 1992, č. j. 6 A 73/92 - 12; z judikatury Nejvyššího správního soudu pak srovnej
především rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, www.nssoud.cz. Krajský soud se přitom prima facie v napadeném
usnesení nikterak neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné jiné z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu