ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.81.2006
sp. zn. 6 Azs 81/2006 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: N. D. T.,
zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 12. 2004, č. j. OAM - 803/LE - B02 - B02 - 2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2005,
č. j. 60 Az 179/2004 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, a ani na něj nebyly vztaženy překážky vycestování ve smyslu
ustanovení §91 téhož zákona.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje kasační
důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel sám žádné argumenty, proč by měl Nejvyšší správní soud jeho kasační
stížnost považovat za přijatelnou, nepřednesl. Nejvyšší správní soud proto přistoupil
k hodnocení přijatelnosti z hlediska výše naznačených kritérií na základě skutečností
zřejmých z kasační stížnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje
kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského
soudu je stižen vadou řízení spočívající v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel
z neúplně zjištěného skutkového stavu a že nesprávně posoudil právní otázku.
V jednotlivostech uvádí, že závažnost sociálních problémů ve Vietnamu odůvodňuje
závěr, že jsou u stěžovatele naplněny důvody pro udělení azylu ve smyslu §14 zákona
o azylu. Je přesvědčen, že jsou u něj naplněny i důvody pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu, a to z důvodu své příslušnosti k „sociální skupině nezaměstnaných“,
což dokládá odkazem na čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Stěžovatel má dále za to, že žalovaný nerespektoval při zjišťování skutkového stavu
a provádění dokazování tíživou situaci stěžovatele, který disponoval pouze omezenými
možnostmi pro zajištění podkladů o perzekuci v domovské zemi. Závěry žalovaného
i krajského soudu ohledně nenaplnění důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nejsou
podloženy relevantními důkazy. Žalovaný nesouhlasí ani se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestovaní dle §91 zákona o azylu.
K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout,
že stěžovatelovou námitkou týkající se rozsahu zjištěného skutkového stavu se nemohl
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat, neboť, jak vyplývá ze soudního spisu,
tuto v řízení o žalobě neuplatnil a poprvé s ní operoval v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud vzal tedy v potaz toliko ta tvrzení stěžovatele, kterými brojil proti jeho nesprávnému
posouzení a kterými měl za to, že důvody pro udělení azylu uváděné ve správním řízení
jsou hodné zvláštního zřetele. Pokud tedy jde o rozhodování správního orgánu o udělení azylu
z humanitárních důvodů, dává dosavadní judikatura správních soudů dostatečnou odpověď
na stěžovatelovy námitky. Za všechny budiž jmenován např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 (www.nssoud.cz), či rozsudek ze dne
29. 6. 2006, č. j. 6 Azs 5/2006 - 46 (www.nssoud.cz). Co se týče otázky míry přezkumu
správního uvážení lze se zmínit např. o rozsudku ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 Azs 13/2006 - 38.
K dalším námitkám stěžovatele nemůže Nejvyšší správní soud než konstatovat, že otázkou
aplikace §12 a §91 ve skutkově obdobných případech, jako je jeho, se zabýval více
než obšírně ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku
neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu