ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.90.2006
sp. zn. 6 Azs 90/2006 - 116
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: M. M ., zastoupena Mgr. Denisou Přibylovou, advokátkou, se sídlem
Černokostelecká 246/5, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze č. j. 9 Az 12/2003 - 52 ze dne 21. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce Mgr. Denise Přikrylové, se př i znáv á
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 2400 Kč; bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 12/2003 - 52 ze dne 21. 5. 2004, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 4446/VL - 14 - P16 - 2001 ze dne
17. 4. 2002. Tímto rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o udělení azylu stěžovatelce
podle ustanovení §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti (resp. v doplnění učiněném k výzvě soudu
ustanovenou právní zástupkyní) krajskému soudu vytýká, že nezkoumal, zda správní orgán
při vydání rozhodnutí neporušil ustanovení o řízení před správním orgánem a jeho rozhodnutí
tak má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Konkrétně krajskému soudu vytýká,
že vzal za prokázané, že jí bylo správním orgánem dvakrát doručeno předvolání k pohovoru
ve věci řízení o udělení azylu a bylo jí kladeno za vinu, že si předvolání na adrese,
kterou označila v rámci řízení před žalovaným jako adresu, na níž se v průběhu řízení bude
zdržovat, nevyzvedla. Stěžovatelka namítá, že byl zcela bez její viny byt exekučně dne
4. 4. 2002 vyklizen, pročež se v něm nemohla zdržovat a o zasílaných výzvách
se nedozvěděla. Stěžovatelka namítá, že podle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu
se řízení zastaví, jestliže se žadatel o udělení azylu bez vážného důvodu opakovaně
nedostavuje k pohovoru. Stěžovatelka vzhledem k této podmínce namítá, že žalovaný
nezkoumal, jaký důvod stěžovatelka měla k tomu, že se k pohovoru nedostavila. Stěžovatelka
uvádí, že je jí sice známo, že se zásilka považuje za doručenou i v případě, že se o ní adresát
nedozví, ale namítá, že v řízení nebylo zkoumáno, zda se na adrese pro doručování fakticky
zdržovala. Je rovněž přesvědčena, že fakt, že se o konkrétním termínu pohovoru fakticky
nemohla dozvědět, lze považovat za vážnou překážku v možnosti se k pohovoru dostavit.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis. K meritu věci namítá, že z dikce
ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu vyplývá, že řízení o udělení azylu se zastaví,
nedostaví-li se žadatel o udělení azylu bez vážného důvodu opakovaně k pohovoru.
Stěžovatelkou uváděné exekuční vystěhování z bytu či brigádnickou činnost nelze
podle žalovaného považovat za vážný důvod, který by mohl být zohledněn v případě,
že se osoba žádající o poskytnutí azylu bez omluvy nedostavila k pohovoru. Žalovaný uvedl,
že za vážný důvod ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu lze považovat
např. onemocnění žadatele vyžadující hospitalizaci, nikoliv potíže uváděné stěžovatelkou.
Námitky stěžovatelky proto žalovaný považuje za zcela nerelevantní. S ohledem na to rovněž
žalovaný navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti samé, tak nepřiznání odkladného účinku.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka podala žádost o udělení azylu dne 13. 5. 2001. Žalovaný ji dne 25. 1. 2002
předvolal k pohovoru ve smyslu ustanovení §23 zákona o azylu. Toto předvolání
stěžovatelka nepřevzala, po uplynutí úložní doby dne 1. 2. 2002 bylo předvolání vráceno
poskytovatelem poštovních služeb žalovanému. Žalovaný nato přistoupil k opětovnému
předvolání, a to dne 15. 3. 2002. Ani toto předvolání stěžovatelka nepřevzala, proto se rovněž
po uplynutí úložní doby (21. 3. 2002) vrátilo zpět žalovanému. V reakci na to žalovaný
přistoupil k zastavení řízení podle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu, neboť dospěl
k závěru, že se stěžovatelka bez řádné omluvy nedostavila k pohovoru, ač byla o termínech
obou pohovorů řádně vyrozuměna.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadla stěžovatelka žalobou, v níž uvedla, že si plně uvědomuje, že se řádně nedostavila
k pohovoru. Uvedla, že pracuje v pojízdné čistírně peří, a proto bývá na doručovací adrese
málokdy k zastižení. Dále uvedla, že si je vědoma toho, že je to její chyba, proto se omlouvá
a žádá o kladné vyřízení žádosti o azyl.
Krajský soud její žalobu zamítl s tím, že podle ustanovení §23 odst. 2 zákona o azylu
je žadatel o udělení azylu povinen dostavit se na předvolání k pohovoru. Podle ustanovení
§24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení
azylu. Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou
žadatele o udělení azylu. Podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, nebyl-li adresát
písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení
zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence
nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li
si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. S ohledem na to se krajský soud ztotožnil
se závěrem správního orgánu, že v případě žalobkyně byly splněny obě podmínky zakotvené
v ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu pro zastavení řízení, neboť žalobkyně
se bez vážného důvodu opakovaně nedostavila k pohovoru, ač byla řádně o termínech
pohovorů vyrozuměna a správní orgán nemohl ve věci žalobkyně spolehlivě rozhodnout,
neboť měl k dispozici pouze tvrzení žalobkyně uplatněná v návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu.
Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 2. 8. 2004 a kasační stížnost
proti němu byla podána dne 4. 8. 2004.
Nejvyšší správní soud nejdříve zaměřil svou pozornost na zkoumání podmínek
přípustnosti kasační stížnosti. Stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek
krajského soudu vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je řádně zastoupena
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, jež není z kasačního
přezkumu vyloučeno (§102 věta poslední ve spojení s §104 odst. 1 až 3 s. ř. s.).
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. ovšem není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Citované ustanovení tedy ve své části první vymezuje aspekt formální, ve druhé části aspekt
obsahový důvodů, o něž se kasační stížnost opírá. Stěžovatelka opírá svou kasační stížnost
o důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil otázku, zda byly naplněny předpoklady ustanovení §25 písm. d) zákona
o azylu, a to ve dvou směrech: jednak namítá nedostatek řádného doručení výzvy, jednak
nesprávné vyhodnocení závažnosti důvodu nedostavení se k pohovoru. Formální kritérium
přípustného stížního důvodu tedy v případě stěžovatelky splněno je. Pokud jde o kritérium
posléze jmenované, ustanovení §104 odst. 4. s. ř. s. in fine je svou podstatou zakotvením
nepřípustnosti vznášení právních novot v řízení o kasační stížnosti. Zabraňuje
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, www.nssoud.cz). Z pohledu
citovaného ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine je třeba hodnotit námitky stěžovatelky
uplatněné v kasační stížnosti jako nepřípustné, neboť se opírají o argumentaci, již stěžovatelce
nic nebránilo uplatnit už v žalobě; tam se však její námitky proti rozhodnutí žalovaného
omezily pouze na konstatování, že pracuje často mimo místo pobytu. Vedle toho se námitky
uplatněné stěžovatelkou v kasační stížnosti opírají o nová skutková tvrzení (exekuční
vyklizení bytu), k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet, neboť jde o skutečnosti,
které stěžovatelka uplatnila až po vydání napadeného rozsudku krajského soudu (§109 odst. 4
s. ř. s.).
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že kasační stížnost stěžovatelky
nelze považovat za přípustnou. Proto ji podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. odmítl. Za této procesní situace se návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze
č. j. 9 Az 12/2003 - 102 ze dne 8. 12. 2005 ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Denisa
Přibylová. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši
2400 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání soudu ve věci samé
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
k datu provedení úkonu, společně s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Pro zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu