ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.115.2006
sp. zn. 7 Afs 115/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se
sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 72, za účasti Celního ředitelství Praha, se
sídlem v Praze 1, Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č. j. 7 Ca 188/2003 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 7 Ca 188/2003 - 32 zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „celní ředitelství“)
ze dne 15. 5. 2003, č. j. 2319/03-21/PV112, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
proti platebnímu výměru Celního úřadu Mělník ze dne 19. 11. 2002, zn. 4580/02-01, jímž byl
stěžovatelce vyměřen celní dluh ve výši 17 586 Kč za nedodržení podmínek pro zboží
propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením. Městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky zaplatit celní dluh byly podstatné
dvě skutečnosti. Jednak, že zboží propuštěné do režimu tranzitu (tedy do režimu
s podmíněným osvobozením) nebylo řádně dodáno celnímu úřadu určení a jednak,
že odpovědnost za splnění podmínek příslušného režimu měla stěžovatelka. Skutečnost,
že smluvní strana odlišná od stěžovatelky jednala při uzavírání smlouvy o přepravě
v podvodném úmyslu a že zboží v důsledku předložení falzifikátů osobních dokladů
přepravce nebylo dodáno do místa určení, není pro vznik celního dluhu podstatná.
Stěžovatelka v řízení vystupovala jako hlavní povinný a při propuštění zboží do příslušného
režimu měla postupovat v souladu s podmínkami stanovenými Celním úřadem Mělník,
tedy dodat zboží Celnímu úřadu Mohelnice. Odpovědnost stěžovatelky přitom byla založena
na principu objektivní odpovědnosti a pokud tato připouští ze své strany zavinění ve formě
nedbalosti, pak její právní názor není správný. Použití ustanovení §241a písm. b) zákona
č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“) v tomto případě
nepřichází v úvahu. Je tomu tak proto, že této nedbalosti se musí příslušná osoba dopustit
jednáním vůči celnímu úřadu a na okolnosti uzavření smlouvy o přepravě přitom nelze
odkazovat. Z těchto důvodů proto nebyl proveden důkaz listinami ze spisu Policie České
republiky, neboť tyto písemnosti se vztahovaly k okolnostem smluvního vztahu mezi
stěžovatelkou a přepravcem, a nebyly tedy pro posouzení věci rozhodné.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. napadá rozsudek městského soudu pro nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V kasační
stížnosti uvedla, že skutečně navrhla propuštění zboží do režimu tranzitu, celní úřad tomuto
návrhu vyhověl a stanovil lhůtu pro dodání zboží celnímu úřadu místa určení. Dopravce, který
dopravu prováděl, jí také předložil veškeré doklady a údaje, takže stěžovatelka nemohla
důvodně očekávat, že jde o podvodné jednání se snahou vylákat zboží. Po zjištění, že zboží
nebylo dopraveno do místa určení, stěžovatelka učinila všechny možné kroky k jeho nalezení.
Se zřetelem k těmto skutečnostem namítala, že z její strany nedošlo k úmyslnému jednání,
ale maximálně k nedbalostnímu jednání. Nedbalost je totiž nutno posuzovat ve vztahu k dané
povinnosti a nikoli k osobě. Rozhodující proto je, zda porušení povinností bylo způsobeno
nedbalostním nebo úmyslným jednáním. Z těchto důvodů bylo nutné postupovat podle
ustanovení §241a písm. b) celního zákona a celní orgány i městský soud měly dospět
k závěru, že ke vzniku celního dluhu nedošlo. Městský soud si podle názoru stěžovatelky
odporuje, pokud sice na jedné straně připouští, že celní dluh nevzniká podle §241 odst. 1
písm. a) celního zákona v případě nedbalosti (chybné vyplnění celní deklarace), současně
však poukazuje na objektivní odpovědnost. Takovou odpovědnost celní zákon zná, ovšem
jako odpovědnost za spáchání celního deliktu. Z toho důvodu stěžovatelka uznala
odpovědnost za spáchání celního deliktu a vyměřenou pokutu i uhradila. K včlenění
ustanovení §241a do celního zákona došlo proto, že si byl zákonodárce vědom existence
situací, kdy hlavní povinný není schopen při vší opatrnosti zabránit nemožnosti splnit
stanovené povinnosti. Městský soud však ustanovení §241a písm. b) celního zákona vyložil
extenzívně, když dospěl k závěru, že každé porušení povinnosti má za následek vznik celního
dluhu. Mimo to nastala i situace, kdy byla stěžovatelka trestána dvakrát za jedno porušení
zákona, a to vyměřením celního dluhu a uložením sankce za celní delikt. Stěžovatelka setrvala
na tom, že ve správním řízení nebyly řádně provedeny jí navrhnuté a předložené důkazy
a vyslovila nesouhlas s odůvodněním, že šlo o důkazy pro posouzení věci nadbytečné
a nerozhodné. V závěru kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že rozhodnutím celního úřadu
vůči kterému se primárně brání, jí byl vyměřen celní dluh ve výši 17 568 Kč a nikoliv
16 547 Kč, jak v odůvodnění uvádí soud. Proto navrhla, aby byl rozsudek městského soudu
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že okolnosti vylučující vznik
celního dluhu podle ustanovení §240 celního zákona, jak vyplývají z ustanovení §241a
celního zákona, lze aplikovat pouze v případech, že tyto okolnosti nemají zásadní vliv
na správné provedení celního režimu. Byla to ale stěžovatelka, která měla postavení hlavního
povinného v režimu tranzitu a která nesplnila podmínky příslušného celního režimu
bez ohledu na to, kdo přepravu zboží provedl. Podmínky režimu nebyly splněny a v souladu
s ustanovením §241 odst. 1 písm. a) celního zákona vznikl celní dluh. Stěžovatelce nebyly
za jednání uloženy dvě sankce, protože řízení o celním deliktu a řízení daňové jsou na sobě
nezávislá. Odcizené zboží nelze považovat za nenahraditelně ztracené a tato skutečnost tudíž
není důvodem pro zánik celního dluhu. Způsob a rozsah provedení důkazů byl uveden
v rozhodnutí o odvolání a ani městský soud v něm neshledal pochybení. Z uvedených důvodů
celní ředitelství navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Namítá-li stěžovatelka nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že nesprávným posouzením právní otázky
může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou
aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis než který měl správně použít nebo jinou právní normu správně použitého právního
předpisu než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít anebo aplikoval správný
právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu.
Podle ustanovení §133 odst. 1 písm. a) celního zákona se režimem s podmíněným
osvobozením od cla rozumí také tranzit, kterým se podle ustanovení §139 odst. 1 celního
zákona rozumí režim, kterému podléhá zboží dopravované pod celním dohledem od jednoho
celního úřadu k celnímu úřadu druhému. Tranzitní operací se podle odst. 2 citovaného
ustanovení rozumí doprava zboží v tranzitu od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení.
Podle §140 odst. 1, 2 celního zákona je v režimu tranzitu deklarant nazýván hlavním
povinným, který je odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména
je povinen zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání
dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní
závěrou a s připojenými doklady.
Podle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona v jiných případech, než jsou
uvedeny v §240, mají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění příslušného režimu,
celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu vzniká nesplněním některé povinnosti
vyplývající z dočasného uskladnění zboží, které podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu,
do něhož bylo toto zboží propuštěno. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vzniká celní dluh
buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh vzniká, přestává být plněna
nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu, zjistí-li se dodatečně,
že podmínky stanovené pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné nebo částečné
osvobození od dovozního cla v důsledku konečného použití zboží nebyly ve skutečnosti
splněny. Podle odst. 3 je dlužníkem ten, kdo má plnit povinnosti vyplývající z dočasného
uskladnění zboží podléhajícího dovoznímu clu nebo povinnosti stanovené pro použití režimu,
do něhož bylo toto zboží propuštěno anebo má plnit podmínky stanovené při propuštění
tohoto zboží do příslušného režimu.
Podle ustanovení §241a celního zákona za nedostatky, které mají zásadní vliv
na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle §241, se nepovažuje mimo jiné
nedbalost příslušné osoby.
V daném případě není sporu o tom, že stěžovatelce bylo propuštěno zboží do režimu
tranzitu rozhodnutím Celního úřadu Mělník, ev. č. 31773110-00918-8 ze dne 6. 9. 2000
se lhůtou dodání celnímu úřadu určení, tj. Celnímu úřadu Mohelnice, do 11. 9. 2000.
Příjemcem zboží měla být společnost S. E., s. r. o. a přepravu zboží měl provést dopravce M.
D. prostřednictvím řidiče J. Z. Tento dopravce sice se stěžovatelkou nespolupracoval, ale
vzhledem k tomu, že řidič měl všechny potřebné doklady a nebyl důvod k pochybnostem o
jejich pravosti i podle dostupných údajů na internetu, bylo zboží naloženo a řidiči předány
veškeré doklady ke zboží. Dne 8. 9. 2000 sdělil příjemce zboží, že mu toto dosud nebylo
dopraveno, a proto stěžovatelka předala celou záležitost Policii ČR. Následně vyšlo najevo, že
dopravce i řidič využili údaje skutečně existujících osob k podvodnému vylákání zboží na
stěžovatelce. Osobu pachatele se Policii ČR nepodařilo zjistit a vyšetřovatel usnesením věc
podle §159 odst. 4 trestního řádu odložil. Vzhledem k nedodání zboží celnímu úřadu určení
ve stanovené lhůtě, zahájil Celní úřad Mělník řízení, jehož výsledkem bylo vyměření cla
v částce 1039 Kč a daně z přidané hodnoty v částce 16 547 Kč.
V dané věci tedy stěžovatelka nezpochybňuje, že zboží propuštěné do režimu tranzitu
nebylo dopraveno celnímu úřadu určení ani, že jako hlavní povinný porušila povinnost
stanovenou v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona. V souvislosti s aplikací ustanovení
§241 odst. 1 písm. a) celního zákona při vzniku celního dluhu se však stěžovatelka dožaduje
použití ustanovení souvisejícího, a to §241a písm. b) celního zákona, neboť má za to, že svou
povinnost neporušila úmyslně, ale že šlo o jednání nedbalostní. Podle jejího názoru
je právě nedbalost jednou ze situací, kdy s odkazem na ustanovení §241a celního zákona,
celní dluh podle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká.
Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti je nutno vycházet z právní úpravy platné
a účinné v době vzniku celního dluhu. Pro projednávanou věc je totiž určující vznik
hmotněprávní povinnosti stěžovatelky zaplatit celní dluh a nikoli okamžik jeho vyměření,
jak se nesprávně domnívá. V tomto případě vznikl celní dluh okamžikem nesplnění
povinnosti stěžovatelky zakotvené v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona. Den vzniku
celního dluhu je nutno určit ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 celního zákona. Stěžovatelka
byla povinna v režimu tranzitu zajistit, aby deklarované zboží bylo celnímu úřadu určení
předloženo ve lhůtě do 11. 9. 2000, ale tuto svou povinnost nesplnila. Poslední den lhůty
ke splnění výše uvedené povinnosti, resp. uplynutí tohoto dne, je proto třeba považovat za den
vzniku celního dluhu. Proto bylo nutno danou věc posuzovat podle celního zákona ve znění
účinném ke dni vzniku celního dluhu, tj. ve znění do 30. 6. 2002. Stěžovatelkou namítané
ustanovení §241a celního zákona však nebylo v rozhodné době do celního zákona ještě
inkorporováno a stalo se tak až na základě novelizace celního zákona zákonem č. 1/2002 Sb.,
který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002. Kasační námitka stěžovatelky spočívající v porušení
výše uvedeného ustanovení je proto irelevantní, neboť v době vzniku celního dluhu jej nebylo
možno aplikovat.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu, ve shodě s názorem městského soudu,
je odpovědnost stěžovatelky jako právnické osoby za porušení celního zákona založena
na principu objektivní odpovědnosti bez ohledu na její zavinění. U právnické osoby se jedná
ve své podstatě o odpovědnost za výsledek. Naproti tomu u odpovědnosti subjektivní
se vyžaduje, aby vedle příčinné souvislosti mezi jednáním a jeho výsledkem, bylo dáno
i zavinění, ať už ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Celní úřad Mělník proto nepochybil, když
z pravomoci dané mu ustanovením §3 odst. 2 celního zákona uložil stěžovatelce povinnost
uhradit celní dluh.
Nedůvodný je i další stížní bod, v němž stěžovatelka namítala dvojí postih za totéž
porušení povinnosti. Postihem za porušení povinnosti stanovené v §140 odst. 2 celního
zákona je pouze uložení pokuty za spáchaný celní delikt. Je tomu tak proto, že jednáním
stěžovatelky byla naplněna skutková podstata celního deliktu podle ustanovení §298 odst. 1
celního zákona. Uložená pokuta byla tedy sankcí za porušení zájmů chráněných celním
zákonem. Naproti tomu povinnost stěžovatelky uhradit celní dluh je důsledkem porušení
povinnosti podle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona v důsledku porušení
povinnosti hlavního povinného v režimu tranzitu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty,
je povinnou platbou stanovenou celním zákonem, která je vybírána v přímé souvislosti
s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí, nebo
od osob, pro které je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladny a nemá
v žádném případě povahu sankce. V řízení o vyměření cla proto celní orgán posuzuje,
zda a kdy v souvislosti s právním či protiprávním jednáním povinné osoby vznikl podle
ustanovení §238 a násl. celního zákona celní dluh. Účelem tohoto celního řízení je proto
vyměřit clo vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání
osoby povinné hradit clo.
V další stížní námitce týkající se neprovedení navržených a předložených důkazů,
stěžovatelka pouze obecně a bez jakékoliv konkretizace vyjádřila nesouhlas s odůvodněním
napadeného rozsudku, v němž je uvedeno, že šlo o důkazy pro posouzení věci nerozhodné
a nadbytečné. Nejvyšší správní soud již v minulosti několikráte judikoval, že uvádění námitek
obecného charakteru v kasační stížnosti bez uvedení konkrétních skutečností, neodpovídá
požadavkům zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu). Pokud tedy stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí námitku obecného
charakteru, aniž upřesňuje, o jaké pochybení soudu jde, nemůže Nejvyšší správní soud
na jejím základě zákonnost napadeného rozsudku přezkoumat.
Pokud jde o poslední námitku, že stěžovatelce byl vyměřen celní dluh ve výši
17 568 Kč a nikoliv 16 547 Kč, jak v odůvodnění uvedl městský soud, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tato písařská chyba v odůvodnění rozsudku, konkrétně v konstatační části
o výši dluhu v platebním výměru, nemá vliv na zákonnost rozsudku ve věci samé, zvláště
za stavu, kdy v dalším textu je již uvedena správná částka.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje
ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a celnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu