ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.149.2006
sp. zn. 7 Afs 149/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele F. M. B. – S. p. p. o d. n., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou,
advokátkou v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, za účasti 1) Finančního ředitelství v Praze, se
sídlem v Praze 2, Žitná 12, 2) Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006,
č. j. 5 Ca 260/2005 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Ca 260/2005 - 43 odmítl
jednak žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „finanční
ředitelství“) ze dne 12. 4. 2005, č. j. 2777/05 - 170, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne
23. 11. 2004, č. j. 112754/04/048980/3858, jímž byl stěžovateli sdělen předpis penále
za porušení rozpočtové kázně ve výši 121 473 Kč a jednak žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 8. 2005,
č. j. 52/68349/2005 - 525, kterým bylo částečně vyhověno žádosti stěžovatele o prominutí
penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 121 473 Kč a současně nebyl prominut odvod
ve výši 412 971 Kč. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že rozhodnutí
finančního ředitelství bylo stěžovateli doručeno dne 14. 4. 2005 a žaloba proti tomuto
rozhodnutí byla předána k poštovní přepravě až dne 7. 10. 2005, tedy zjevně po uplynutí
dvouměsíční lhůty ode dne doručení správního rozhodnutí. Proto městský soud žalobu
ve vztahu k tomuto rozhodnutí odmítl jako opožděně podanou podle ustanovení §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Pokud jde o žalobu v části směřující proti rozhodnutí ministerstva, byla
městským soudem odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., protože se jedná o rozhodnutí vydané podle ustanovení §55
písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), které je podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. z přezkumu soudem vyloučeno.
V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. vyslovil stěžovatel nesouhlas s tímto rozhodnutím.
Stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před správními orgány, konstatoval obsah žaloby
a posléze i odůvodnění napadeného usnesení městského soudu. Dále vyjádřil přesvědčení,
že na rozhodnutí ministerstva se kompetenční výluka podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s.
nevztahuje, neboť se skutečně jedná o rozhodnutí v pravém slova smyslu. Je tomu tak proto,
že tímto rozhodnutím bylo jeho žádosti vyhověno pouze částečně a částečně bylo rozhodnuto
ve věci v jeho neprospěch. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby bylo usnesení městského
soudu zrušeno za účelem opětovného posouzení obou rozhodnutí a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se ztotožňuje
s argumentací městského soudu a navrhlo odmítnutí kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo zamítnutí tohoto mimořádného
opravného prostředku pro jeho neoprávněnost a zdůvodnilo, proč žádosti stěžovatele týkající
se poskytnuté dotace nevyhovělo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v případě odmítnutí žaloby krajským
soudem mohou stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti směřovat pouze k nezákonnosti
usnesení o odmítnutí návrhu (§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.). Je tomu tak proto, že odmítl-li
krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší
správní soud jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek.
Věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti nic nenamítal, pokud byla žaloba
odmítnuta ve vztahu k rozhodnutí finančního ředitelství pro její opožděnost, Nejvyšší správní
soud proto se zřetelem k ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v tomto rozsahu nezákonnost
napadeného usnesení nepřezkoumával.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že kompetenční výluka podle ustanovení
§70 písm. a) s. ř. s. se nevztahuje na rozhodnutí ministerstva, které je rozhodnutím v pravém
slova smyslu, tuto stížní námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Předmětným rozhodnutím ministerstva ze dne 11. 8. 2005, č. j. 52/68349/2005 - 525,
které bylo vydáno podle ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků, bylo stěžovateli
jednak prominuto penále ve výši 121 473 Kč předepsané platebním výměrem Finančního
úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2004, č. j. 112754/04/048980/3858 a jednak mu nebyl
prominut odvod ve výši 412 971 Kč uložený platebním výměrem Finančního úřadu v Mladé
Boleslavi ze dne 23. 11. 2004, č. j. 112690/04/048980/3858.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále
jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti.
V řízení o prominutí daně může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout
z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně
tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli
stadiu daňového řízení (§55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Rozhodnutí o žádosti
o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu
se nepřipouštějí (§55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků).
Z uvedeného vyplývá, že se jedná o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva,
nikoli o skutečný opravný prostředek, tedy instrument správního orgánu, jehož pojmovým
znakem není právní nárok žadatele na meritorní projednání.
Rozhodnutí vydané podle ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků
je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, protože takové rozhodnutí nemá povahu
úkonu, který zakládá, mění nebo ruší práva, ani závazně neurčuje práva a povinnosti (§65
odst. 1 s. ř. s.) a nerozhoduje se jím proto o právu ve smyslu nároku založeného zákonem
(srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Ca 96/2003 - 8). Je sice
skutečností, že povinnost odvodu a předpis penále byly stěžovateli uloženy pravomocnými
správními rozhodnutími, ale podaná žádost o prominutí ještě nezakládá právní nárok
stěžovatele na vyhovění takové žádosti, ani nárok na meritorní projednání.
Nejvyšší správní soud judikoval obdobně již i v minulosti. Tak např. v důvodech
nálezu Boh. A 9597/1932 uvedl, že „Dozorčí právo ... vykonává žalovaný úřad jako část
své úřední, citovaným zákonem mu přikázané kompetence k ochraně veřejných zájmů a práva
objektivního... Již z toho, že při výkonu dozorčího práva jde o ochranu veřejných zájmů,
plyne, že soukromá strana nemůže uplatňovati nárok na to, aby úřad vykonal dozorčí právo
jemu příslušející, neboť ochrana zájmů veřejných náleží toliko úřadu“. Obdobně v jiných
nálezech (srov. Boh A 1577/22, 5440/26) vyslovil, že „Nemá-li strana podle toho vůbec
subjektivního právního nároku na to, aby úřad užil svého dozorčího práva, lze jí tím méně
přiznati nárok, aby je vykonal v její prospěch určitým, pro ni žádoucím způsobem“.
Se zřetelem k uvedenému dospěl městský soud v napadeném usnesení ke správnému
závěru, že rozhodnutí ministerstva vydané podle ustanovení §55a zákona o správě daní
a poplatků je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno (§70 písm. a) s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu