ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.156.2006
sp. zn. 7 Afs 156/2006 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem
v Plzni, Farského 15, za účasti Finančního ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2006, č. j. 58
Ca 6/2004 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna se advokátovi Mgr. Michalu Bernáškovi nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2006, č. j. 58 Ca 6/2004 – 48, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 1. 2004 č. j. 9298/140/2003, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 8. 2003
č. j. 223423/03/138962/1673, jímž bylo vyměřeno stěžovateli penále z daně z převodu
nemovitosti za období od 28. 2. 2000 do 5. 8. 2003 ve výši 32 272 Kč. V odůvodnění
rozsudku krajský soud označil za nesporné, že stěžovatel vyměřenou daň z převodu
nemovitosti v částce 60 000 Kč neuhradil. Proto správce daně postupoval v souladu
se zákonem, když s poukazem na ustanovení §63 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) stěžovateli penále
jako důsledek prodlení s placením daně předepsal. Platebním výměrem správce daně
pak pouze sděluje předpis penále. Jde tedy o informaci pro daňového dlužníka, jaké výše
penále za konkrétní období trvání prodlení dosáhlo a současné stanovení náhradní lhůty
splatnosti. Žalobní námitky se podle krajského soudu v tomto případě zcela míjejí důvody,
na nichž spočívají obě napadená rozhodnutí. Insolventnost daňového dlužníka,
ať už k ní došlo z jakýchkoliv příčin, nemá vliv na povinnost penále zaplatit. Žádný právní
předpis neumožňuje, aby tato okolnost byla při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí
o předepsání penále jakkoli zohledněna. Pokud stěžovatel namítal v žalobě, že napadené
rozhodnutí porušuje čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, krajský soud porušení
práva na život garantovaného Listinou základních práv a svobod neshledal. Cílem tohoto
ustanovení je ochrana jednotlivce před tím, aby byl kýmkoliv svévolně zbaven života.
Rozhodnutí deklarující penále a stanovující dlužníkovi povinnost zaplatit je v náhradní lhůtě,
nemůže představovat ohrožení života jeho adresáta. Současnou obtížnou sociální situaci
stěžovatele lze sice pochopit, avšak pouze ona nemůže mít na rozhodnutí správce daně
o předpisu penále vliv.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž poukázal na to, že na str. 4 odst. 4 napadeného rozsudku je uveden křivý údaj,
že stěžovatel daň z převodu nemovitosti neuhradil, ale měla být uvedena skutečnost že daň
zaplatit nemohl. V napadeném rozsudku je také citován §63 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, ale není uvedeno, že stěžovatel je v prodlení, když nemohl zaplatit. Tuto část
citovaného zákona označil stěžovatel za represivní postih ující viníky. Poukázal na to,
že situaci nezavinil, a ani ji nemohl ovlivnit. Byl státními úředníky, jejich výkladem zákona,
zahrnut mezi neplatiče, kteří platit nechtějí, na něž byl tento zákon stvořen. Důkazem,
že stěžovatel zaplatit nemohl je to, že příslušný správce daně si prověřil důkladně jeho situaci
finanční a majetkovou a ustoupil od postupu podle §73 zákona o správě daní a poplatků.
Proto stěžovatel žádal o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vynesení rozsudku,
jímž se žalobě vyhovuje a ruší se požadavek správce daně na částku 32 272 Kč opravený
na částku 29 518 Kč za penále na daň z převodu nemovitosti.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo že se plně ztotožňuje
s právním názorem krajského soudu vyplývajícím z napadeného rozsudku. Z tohoto důvodu
navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel na prvém místě sice poukázal na to, že v napadeném
rozsudku je uveden křivý údaj že daň z převodu nemovitostí neuhradil a mělo být uvedeno,
že zaplatit nemohl, ale takto formulovaná námitka jednak není stížním bodem ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a jednak se nejedná o křivý údaj, protože je nesporné,
že stěžovatel daň z převodu nemovitosti neuhradil a zda se tak stalo z důvodu jeho
insolventnosti, popř. z jiného důvodu, je z hlediska jeho povinnosti platit penále zcela právně
bezvýznamné.
V jediném stížním bodě, obdobně jako tomu bylo v žalobě, je v podstatě namítáno
nesprávné právní posouzení povinnosti stěžovatele hradit penále v souvislosti s nezaplacením
daně z převodu nemovitostí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však krajský soud
otázku povinnosti stěžovatele jako daňového dlužníka platit penále posuzoval správně podle
ustanovení §63 zákona o správě daní a poplatků, protože je nesporné, že stěžovatel
byl poplatníkem daně z převodu nemovitosti a tuto daň nejpozději v den její splatnosti
nezaplatil. Byl tedy v prodlení a vznikla mu povinnost zaplatit penále. Tyto skutečnosti
stěžovatel nezpochybňuje, pouze poukazuje na to, že důvodem, proč neplatil, bylo to, že platit
nemohl a tuto situaci nezavinil a ani ji nemohl ovlivnit. Zákon o správě daní a poplatků však
neumožňuje jakkoliv zohlednit důvody, který vedly k tomu, že poplatník svou daňovou
povinnost nesplnil, jak také velmi srozumitelně uvedl krajský soud v napadeném rozsudku,
a proto mu nelze vytýkat nesprávné posouzení právní otázky. V této souvislosti považuje
Nejvyšší správní soud za nezbytné znovu zopakovat, že povinnost platit penále vzniká
ze zákona, správce daně o vzniku této povinnosti nerozhoduje, pouze svým rozhodnutím
sděluje poplatníkovi výši penále, období, za jaké je penále předepisováno a náhradní lhůtu,
v níž má být zaplaceno. Pro vznik zákonné povinnosti platit penále je zcela bez právního
významu, z jakého důvodu nebyla daň zaplacena, zda se tak stalo záměrně nebo
zda se poplatník ne vlastní vinou dostal do situace, že nemohl zaplatit pro nedostatek
finančních prostředků. Rovněž je třeba poukázat na to, že krajský soud nad rámec
své přezkumné činnosti stěžovateli vysvětlil, jakým způsobem by mohl dosáhnout toho,
aby byl zproštěn své povinnosti penále zaplatit, ale toto instruktivní vysvětlení se zcela
minulo účinkem.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu