ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.174.2006
sp. zn. 7 Afs 174/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního úřadu v Rakovníku, se sídlem v Rakovníku, Masná 265/I,
za účasti H., M. a spol., v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce V. P., v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, č. j. 44 Ca 18/2006 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 44 Ca 18/2006 – 40, zrušil
rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 1. 2006, č. j. 1100/06/069910/3300, o přeplatku a ze dne
23. 1. 2006, č. j. 2968/05/069910/1416, o reklamaci společnosti H., M. a spol., v. o. s. (dále
jen „účastník“) proti rozhodnutí o přeplatku. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se
stěžovatel neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku soudu
ze dne 22. 11. 2005, č. j. 44 Ca 39/2005 - 96, a vydal nová rozhodnutí ve stejné věci, která
jsou zcela shodná s rozhodnutími již jednou soudem zrušenými. Stěžovatel tím porušil
ust. §78 odst. 5 s. ř. s. a obě jeho napadená rozhodnutí jsou nezákonná. Krajský soud
opakovaně vyslovil závazný právní názor, že použití přeplatku na dani ohledně daňového
subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurz, na úhradu nedoplatku jiné daně,
je nepřípustné a vzniklý daňový přeplatek je stěžovatel povinen vrátit do konkurzní podstaty.
Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě stěžovatel kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které uvedl, že účastník po zrušení
původního rozhodnutí o přeplatku neučinil v daňovém řízení žádný úkon, ze kterého by bylo
patrno, že chce s daňovým přeplatkem naložit jinak, než jak bylo uvedeno v jeho žádosti.
Takový úkon pak podle stěžovatele musí být učiněn v daňovém řízení. Žádost je projevem
vůle účastníka a stěžovatel i účastník jsou tímto projevem vůle vázáni, pokud zákon nestanoví
jinak. Projev vůle může být změněn jen zákonem předpokládaným způsobem a v zákonem
předpokládané lhůtě. Při rozhodování o žádosti nemohl stěžovatel přihlédnout ke zpětvzetí
žádosti ze dne 17. 2. 2004, neboť o tomto podání bylo vedeno samostatné řízení. Stěžovatel
o něm dne 26. 2. 2004 rozhodl a podle zásad správního práva je tímto svým rozhodnutím
vázán. Krajský soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2005, č. j. 44 Ca 39/2005 - 96, dospěl
k závěru, že původní rozhodnutí o přeplatku a o reklamaci jsou z důvodů vnitřních rozporů
a nesprávné argumentace nepřezkoumatelná a zrušil je. Podle stěžovatele nepřezkoumatelnost
znamená, že rozhodnutí trpí takovými vadami, že z něj nelze zjistit, z jakých skutkových
zjištění správní orgán v rozhodnutí vycházel a proč rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Soud vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nemůže přezkoumat zákonnost správního
rozhodnutí a z tohoto důvodu krajský soud ve výše citovaném rozsudku nemohl zavázat
stěžovatele k vrácení nadměrného odpočtu. Stěžovatel v dalším řízení vady způsobující
nepřezkoumatelnost rozhodnutí odstranil, a krajský soud proto v rozsudku napadeném touto
kasační stížností nemohl dospět k závěru, že se stěžovatel neřídil jeho právním názorem.
Účastník svými žádostmi ze dne 6. 1. 2004 a 14. 1. 2004 projevil vůli uhradit přeplatkem
na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) daňové nedoplatky. Krajský soud není oprávněn
změnit vůli deklarovanou daňovým subjektem ve správním řízení, neboť soud nerozhodoval
ve sporném řízení, ale posuzoval zákonnost správního rozhodnutí. Proto krajský soud nemohl
zavázat stěžovatele k vrácení přeplatku do konkurzní podstaty. Krajský soud nevzal v úvahu,
že Ústavní soud svými nálezy rozhodoval v případech, kdy finanční úřad převedl přeplatky
na úhradu daňových nedoplatků z úřední povinnosti a nikoliv na žádost správce konkursní
podstaty. Podle stěžovatele proto názor Ústavního soudu na souzenou věc nedopadá. Pokud
správce konkursní podstaty projeví vůli uhradit daňové nedoplatky přeplatkem na dani,
nejedná se o nepřípustné započtení na konkursní podstatu, ale o úhradu daňové povinnosti
úkonem správce konkursní podstaty. Rozhodnutí stěžovatele, kterým vyhověl žádostem
účastníka, nemůže být z tohoto důvodu v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spatřuje stěžovatel také v tom, že v jeho odůvodnění krajský soud uvedl skutečnosti vztahující
se k věci vedené u soudu pod sp. zn. 44 Ca 15/2005, které s věcí vedenou pod
sp. zn. 44 Ca 18/2006 nijak nesouvisejí. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím
rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, správní orgán v dalším řízení vázán.
V rozsudku ze dne 22. 11. 2005, č. j. 44 Ca 39/2005 - 96, kterým zrušil rozhodnutí
stěžovatele o přeplatku ze dne 7. 1. 2004, č. j. 5338/04/069910/3300, a o reklamaci
ze dne 9. 5. 2005, č. j. 52917/05/069910/1416, krajský soud výslovně uvedl,
že „V následném správním řízení soud žalovaného zavazuje svým právním názorem,
že použití přeplatku na dani ohledně daňového subjektu, na jehož majetek byl prohlášen
konkurz, na úhradu nedoplatku jiné daně je nepřípustné, a daný přeplatek na dani nechť
je po vydání příslušného správního rozhodnutí vrácen do konkurzní podstaty, jíž žalobce
spravuje.“ Proti tomuto rozsudku žádný z účastníků nepodal kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud považuje především za nezbytné zdůraznit, že předmětem
nynějšího řízení o kasační stížnosti je rozsudek, v němž je jako jediný důvod pro zrušení
napadených správních rozhodnutí uvedeno to, že stěžovatel nerespektoval závazný právní
názor soudu vyslovený v rozsudku předchozím. Přesto stěžovatel v kasační stížnosti uvedl
námitky směřující proti důvodům, které vedly krajský soud ke zrušení jeho rozhodnutí
z let 2004 a 2005, tedy de facto proti rozsudku krajského soudu ze dne 22. 11. 2005,
č. j. 44 Ca 39/2005 - 96. Z tohoto důvodu je bezpředmětná námitka týkající se aplikace
názorů Ústavního soudu na případy, kdy finanční úřad rozhodoval o převedení přeplatku
na žádost správce konkursní podstaty.
K námitce, že odstranění vad způsobujících nepřezkoumatelnost rozhodnutí nemůže
mít za následek nezákonnost rozhodnutí podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s., považuje Nejvyšší
správní soud za postačující uvést, že v daném případě spočívá nezákonnost napadených
správních rozhodnutí v nerespektování závazného právního názoru krajského soudu
vysloveného v rozsudku ze dne 22. 11. 2005, č. j. 44 Ca 39/2005 - 96. Pokud stěžovatel
považoval tento právní názor za nesprávný, měl možnost podat proti tomuto rozsudku
kasační stížnosti, což však neučinil.
Vzhledem k výše citovanému a pro stěžovatele závaznému právnímu názoru
krajského soudu měl stěžovatel povinnost vydat rozhodnutí o vrácení předmětného přeplatku
do konkurzní podstaty. Stěžovatel takto nepostupoval, právní názor soudu nerespektoval
a přeplatek na DPH opětovně převedl na úhradu daní jiných. Pro posuzovanou
věc je naprosto bez významu, zda tak učinil na základě žádostí účastníka (tedy podle
ust. §64 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků) nebo z úřední povinnosti (podle
odst. 2 citovaného ustanovení). Proto jsou právně irelevantní stížní námitky, že účastník svou
vůli uhradit daňové nedoplatky přeplatkem na DPH nezměnil a že soud nemůže nahrazovat
nebo měnit vůli účastníka projevenou v daňovém řízení.
Stěžovatel dále namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť jsou
v něm uvedeny skutečnosti vztahující se k věci vedené u krajského soudu pod
sp. zn. 44 Ca 15/2005, které však s posuzovanou věcí nijak nesouvisejí. Krajský soud sice
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl skutečnosti vztahující se k věcem vedeným
u něj pod sp. zn. 44 Ca 15/2005 a sp. zn. 44 Ca 48/2005, ale v prvém případě se jednalo
(str. 2 odstavec třetí napadeného rozsudku) o část rekapitulující vyjádření stěžovatele
k žalobě a v případě druhém (str. 4 odstavec druhý a třetí) o shrnutí obsahu rozsudků,
na které stěžovatel ve vyjádření k žalobě odkázal. To, že krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, co bylo obsahem vyjádření stěžovatele k žalobě, nelze v žádném
případě považovat za důvod pro závěr, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud totiž pouze respektoval zákonné požadavky
na obsah odůvodnění rozhodnutí a posupoval tak v souladu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.
Rovněž zopakování závěrů, ke kterým krajský soud dospěl v rozsudcích
ze dne 2. 8. 2005, č. j. 44 Ca 15/2005 - 39 a ze dne 8. 11. 2005, č. j. 44 Ca 48/2005 - 23,
byť se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako nadbytečné, neboť se závěrem, že stěžovatel
nerespektoval závazný právní názor, citované rozsudky nesouvisejí, nelze posoudit jako vadu
rozsudku způsobující jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud zde totiž pouze reagoval
na vyjádření stěžovatele k žalobě a uvedl, co z rozsudků, na něž stěžovatel takto odkázal,
zjistil. Tento postup však nic nemění na skutečnosti, že závěr o nerespektování závazného
právního názoru, který byl jediným důvodem pro zrušení předmětných správních rozhodnutí,
je plně přezkoumatelný. Tento závěr je navíc podle Nejvyššího správního soudu dostatečně
odůvodněný, podpořený logickou argumentací a má oporu v zákoně (ust. §78 odst. 5 s. ř. s.).
Tato stížní námitka je tedy také nedůvodná.
Ze všech výše uvedených důvodů není napadený rozsudek nezákonný, a proto
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkovi
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu