ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.2.2006
sp. zn. 7 Afs 2/2006 - 1
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele Ch. J.
S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Šikem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou,
Jeronýmova 3284/9, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 9. 2005, č. j. 31 Ca 141/2005 - 17,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 31 Ca 141/2005 - 17, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele
(dále též „daňový subjekt“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
(dále jen „správní orgán“) ze dne 14. 4. 2005, č. j. 5871/140/2004-PN-O-118/Bi,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jičíně
(dále též „správce daně“) ze dne 31. 8. 2004, č. j. 47799/04/23896/7674, platebnímu výměru
na daň z převodu nemovitostí ve výši 41 120 Kč. Krajský soud ve svém rozh odnutí uvedl,
že vzhledem k okolnosti, že v souzené věci došlo k vypořádání podílového spoluvlastnictví
k nemovitostem převodem ideálních podílů na nich, je takový převod podroben dani
z převodu nemovitostí. Správce daně tak při vyměření daně neporušil žádný daňový zákon.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel stížní důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil, že správní orgány vycházely od počátku
z nesprávné premisy, že se mezi účastníky dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví jednalo o smlouvu směnnou, když ve skutečnosti šlo o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví dohodou dle ust. §141 občanského zákoníku. Proto měl správce daně
vyměřit z rozdílu hodnot daň darovací dle ust. §6 odst. 1 a 4 a §13 zákona o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, když místně příslušným měl být Obvodní
finanční úřad pro Prahu 6 dle ust. §4 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel proto navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí, na kterém trvá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový zákon“),
nabývá-li spoluvlastník při reálném rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky bezúplatně
více, než činila hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto hodnotu za darování.
Dle ust. §9 odst. 1 daňového zákona je předmětem daně z převodu nemovitostí
úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového
spoluvlastnictví a bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného
věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním.
V souzené věci je zásadní otázka dopadu uzavření dohody o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví z daňového hlediska. Touto dohodou ze dne 14. 12. 1999
se daňový subjekt společně s RNDr. K. S., CSc., dohodli na zrušení podílového
spoluvlastnictví u těch nemovitostí, které jsou v dohodě přesně vymezeny. Vkladem
této smlouvy do katastru nemovitostí (vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního
úřadu v Jičíně ze dne 7. 3. 2000, přičemž právní účinky vkladu vznikly dne 11. 1. 2000) tedy
přestalo k těmto nemovitostem existovat spoluvlastnictví, když nadále byla vlastníkem
nemovitostí pouze jedna smluvní strana. Pro věc je vhodné zdůraznit, že se vždy jednalo o
nemovitosti ve spoluvlastnictví obou smluvních stran, tedy že byl reálně převáděn vždy pouze
spoluvlastnický podíl, nikoliv celá nemovitost. Smluvní strany rovněž stanovily, že
vypořádány jsou i jejich vzájemné závazky a že vůči sobě nemají žádné další nároky.
Na základě výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že v souzené věci se jednalo
o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, kdy každá ze stran nabyla v dohodě
přesně specifikované nemovitosti. Vzhledem k okolnosti, že ze spisu není přesně seznatelné,
jakou hodnotu mělo spoluvlastnictví nemovitostí jako celek, tedy jakou hodnotu
měla jeho ideální polovina, není možné stanovit, která ze smluvních stran má být poplatníkem
daně, neboť není seznatelné, která strana dohodou nabyla více než činil její spoluvlastnický
podíl. Vzhledem k okolnosti, že ze smlouvy vyplývá, že žádná ze smluvních stran neposkytla
druhé nějaké protiplnění v penězích jako ekvivalent za tu část podílu, o kterou získala více
než kolik činil její spoluvlastnický podíl, jednalo se o bezúplatné vyrovnání, proto je nutno
na něj aplikovat daň darovací. Výše uvedený názor plně koresponduje např. s rozhodnutím
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 10 Ca 483/1996, ze dne
29. 1. 1997, sp. zn. 10 Ca 521/1996, a zejména s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2006, č. j. 7 Afs 155/2005 - 83, ve kterém tento soud vyslovil, že stane-li
se v rámci dohody o částečném zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jedna
ze smluvních stran vlastníkem nemovitostí větší hodnoty než činil její původní
spoluvlastnický podíl, a to za náhradu, pak tato náhrada je základem daně, a to daně z převodu
nemovitostí, nikoliv daně darovací, který je na souzený případ možno aplikovat a contrario.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést následující.
Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že před přijetím zákona č. 420/2003 Sb.,
který novelizoval zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, panoval
k jeho ustanovení vztahujícímu se k podílovému spoluvlastnictví, resp. k jeho zrušování
a vypořádávání, nejednotný výklad, když především Finanční ředitelství v Brně zastávalo
názor, že v případě úplatného zrušení spoluvlastnictví k vícero věcem jednou smlouvou
se jedná o směnu, a tudíž vybíralo daň z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu byla daň
vyšší. Avšak jiný názor, který zastávalo např. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích,
takovýto převod za směnu nepovažoval, a proto i skutečnosti rozhodné pro vyměření daně
byly chápány rozdílně. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že i před novelou cit. zákona
bylo tento zákon možno vykládat pouze v intencích druhého z názorů. Podstatnou
je skutečnost, jakým způsobem byl vlastní akt zrušení spoluvlastnictví dohodou uskutečněn.
V zásadě jsou možné dva způsoby, a to dohoda o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví s kompenzační klauzulí, kdy osoba, která nabývá více než činil
její spoluvlastnický podíl před zrušením spoluvlastnictví, poskytne určitou náhradu
v penězích té osobě, která nabývá méně, a dále dohoda bez kompenzační klauzule,
kdy se osoba, která nabývá méně, vzdá práva na kompenzaci. V souzené věci dohoda
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví klauzuli o kompenzaci neobsahovala,
proto není možné danit takovýto převod nemovitostí daní z převodu nemovitostí,
neboť dle ust. §9 odst. 1 daňového zákona je předmětem daně pouze úplatný převod
či přechod vlastnictví k nemovitostem. Je tedy zřejmé, že použití této daně je pojmově
vyloučeno. Proto je správce daně povinen danit uvedený převod daní darovací.
V této souvislosti je vhodné ještě zdůraznit, že v předmětné věci byl převáděn pouze
spoluvlastnický podíl, nikoliv celá nemovitost. Proto předmětem daně nemůže být celá
nemovitost, případně nemovitosti, protože nový vlastník byl vždy spoluvlastníkem určité části
této nemovitosti již před vlastním převodem spoluvlastnického podílu. Proto bude předmětem
daně pouze rozdíl mezi hodnotou spoluvlastnického podílu před zrušením a vypořádáním
spoluvlastnictví a po jeho provedení. Podpůrně lze dodat, že správnost tohoto výkladu
se odrazila právě v legislativní změně přijaté zákonem č. 420/2003 Sb.
Jak již bylo uvedeno výše, v souzené věci není zřejmé, jakou hodnotu měly je dnotlivé
podíly, proto není možné vyřešit ani otázku místní příslušnosti správce daně a rovněž
ani otázku poplatníka daně.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky zrušil a věc mu současně
vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu