ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.205.2005
sp. zn. 7 Afs 205/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní
věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, tř. ČSA 300, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem
v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2005, č. j. 31 Ca 288/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 31 Ca 288/2004 - 29 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 29. 11. 2004,
č. j. 4198/140/2004-PK-OJ-9/Pa, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2004, č. j. 79413/04/228931/4772 o uložení
pokuty ve výši 20 000 Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy. V odůvodnění
rozsudku krajský soud konstatoval, že rozhodnutím správce daně ze dne 28. 8. 2002 č. 218
byla stěžovateli uložena záznamní povinnost podle §39 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
a to vést evidenci všech vozidel přijatých k opravě nebo prohlídce, jakož i všech vozidel
zakoupených a ostatních vozidel umístěných v jeho provozovně i na plochách určených
k podnikání, a to ve zvlášť vyčleněné knize, ihned po přijetí, zakoupení nebo umístění
vozidla. Citované rozhodnutí stanovilo stěžovateli také povinnost vést knihu za každou
provozovnu, uchovávat jí v místě této provozovny a kdykoli v případě daňové kontroly
nebo místního šetření ji předložit k nahlédnutí pracovníkům správce daně. Obdobná záznamní
povinnost byla uložena i J. K., který podnikal spolu se stěžovatelem v rámci sdružení. Dne
16. 6. 2004 byla u stěžovatele provedena správcem daně kontrola plnění uložené záznamní
povinnosti a v jeho provozovně užívané s J. K. byla zjištěna tři vozidla určená k prodeji nebo
opravě, která však povinnou evidencí stěžovatele neprocházela. Stěžovatel k tomu sdělil, že
údaje ohledně těchto vozidel nebyla zapsána v jeho evidenční knize, nýbrž v knize druhého
člena sdružení. Z důvodu jeho nepřítomnosti však nebylo možné zajistit její předložení.
Správce daně toto porušení evidenční povinnosti zhodnotil tak, že stala – li se evidenční kniha
z důvodu jednání stěžovatele nevěrohodnou, bylo by v případě prověřování jím vykazovaných
příjmů, daňového základu a daně ztíženo daňové řízení, čemuž mělo uložení záznamní
povinnosti předcházet. Finanční ředitelství tyto závěry správce daně aprobovalo, přičemž
konstatovalo, že odvolával - li se stěžovatel na evidenci vedenou druhým členem sdružení,
přičemž však nebyl schopen zajistit v rámci prováděného šetření její předložení, nebylo
možno tuto jeho argumentaci přijmout. Na základě tohoto skutkového stavu věci krajský soud
provedl právní hodnocení věci. Za podstatné považoval to, že evidenční povinnost byla
uložena oběma členům sdružení a pokud se jeho členové dohodli, že evidence bude
prováděna jen v jedné knize, muselo by být zajištěno, že tato bude vždy k dispozici oběma
členům, kteří by ji pak mohli kdykoli předložit správci daně v rámci prováděného místního
šetření. Stěžovatel měl tedy mít zajištěnu možnost přístupu k záznamní knize, kterou za oba
vedl J. K., protože jedině tak mohl prokázat, že jeho povinnost je řádně plněna. Krajský soud
proto nepřisvědčil námitce, že mu měla být dána finančním ředitelstvím možnost v náhradním
termínu prokázat své tvrzení o tom, že záznamní kniha byla řádně vedena. Místní šetření je
úkonem, při kterém dochází k okamžitému porovnání faktického stavu přijatých vozidel
s údaji v záznamní knize, s čímž koresponduje i povinnost stanovená rozhodnutím o uložení
záznamní povinnosti, tj. uchovávat knihu v místě provozovny a kdykoli ji v případě kontroly
nebo místního šetření předložit pracovníkům správce daně. Jakýmkoli odkladem či následným
vyžádáním záznamní knihy od druhého člena sdružení by pak takové místní šetření zcela
postrádalo smysl. Samotné šetření přitom proběhlo v rámci pracovní doby stěžovatele (jde o
širší pojem než „provozní doba“) a povaha tohoto úkonu vylučovala možnost předem záměr
jeho provedení stěžovateli oznamovat. Neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu
výslechem druhého účastníka sdružení krajský soud odůvodnil tím, že to považoval v daném
případě za nadbytečné. Výpověď J. K. o tom, zda a jak vedl záznamní knihu, když k ní
stěžovatel neměl kdykoliv přístup a její obsah nebylo možno při místním šetření ověřit, by
byla s ohledem na důvod uložení pokuty nevýznamná. Postihováno bylo nesplnění povinnosti
uložené stěžovateli a okolnosti týkající se způsobu vedení evidence druhým členem sdružení
nemohou mít na posouzení chování stěžovatele žádný vliv.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že má za to, že krajský
soud zamítnutím žaloby zasáhl do jeho práv a právem chráněných zájmů. Podle stěžovatele
podstata věci spočívala v tom, že má uzavřenou smlouvu o sdružení na opravy automobilů.
A na základě této smlouvy a v ní vymezených kompetencí stěžovatel zajišťoval opravy
vozidel a vše ostatní, včetně převzetí vozidel do opravy, druhý účastník smlouvy. Všechny
údaje vedl ve své knize druhý účastník a tato kniha byla zamčena v jeho kanceláři. Krajský
soud se měl podle názoru stěžovatele zabývat smlouvou o sdružení i právy a povinnostmi
jednotlivých účastníků, čemuž nedostál. Správce daně, který vede daňové řízení,
si od druhého účastníka sdružení nevyžádal evidenční knihu přes zřejmou povědomost
o její existenci, a proto nedostál svým zákonným povinnostem. Krajský soud porušil práva
stěžovatele také tím, že neumožnil výslech druhého člena sdružení, protože tato svědecká
výpověď měla sloužit i jako důkaz pro nesplnění povinností správce daně při vedení
daňového řízení a místního šetření. Daňový řád nedefinuje pojem místní šetření, pouze úkony
s ním spojené. Vzhledem k psané podobě práva není krajský soud oprávněn definovat místní
šetření a odmítnout subsidiární žalobní odůvodnění stěžovatele, že důkazní prostředky
je možné předkládat i mimo faktický čas místního šetření, neboť soud jde v tomto případě
nad rámec kogentních ustanovení zákona, přičemž takový závěr nemá oporu a zákoně
o správě daní a poplatků. Na základě všech těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Před vlastním posouzením věci v intencích stížních bodů se Nejvyšší správní soud
zabýval povahou rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové č. 218 ze dne 28. 8. 2002,
které bylo podkladovým rozhodnutím, na nějž následně navazovala správní rozhodnutí
přezkoumávaná v řízení před krajským soudem. Nezabýval se přitom zákonností tohoto
rozhodnutí, ale zkoumal, zda nejde o akt nicotný. Pokud by tomu tak bylo, bylo by nutno
vztáhnout závěr o nicotnosti také na obě přezkoumávaná správní rozhodnutí v řízení
před krajským soudem. V případě nicotnosti rozhodnutí správního orgánu není Nejvyšší
správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti a je povinen se touto otázkou zabývat
ex officio (§109 odst. 2, věta za středníkem s. ř. s.). V případě tohoto rozhodnutí však
Nejvyšší správní soud shledal, že jde o akt splňující všechny formální náležitosti správního
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §32 zákona o správě daní a poplatků a bylo vydáno
na základě zákonného zmocnění vyplývajícího z ustanovení §39 citovaného zákona. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, že vydání rozhodnutí o uložení záznamní
povinnosti je pouze věcí úvahy správce daně, pokud ovšem sleduje legitimní cíl, kterým
je potřeba správného stanovení daňového základu a daně (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 7 Afs 132/2005 – 68). Tyto podmínky jsou v daném
případě splněny.
Pokud jde o jednotlivé stižní body, Nejvyšší správní soud především nemůže přijmout
argumentaci stěžovatele, podle které krajský soud nesprávně vyložil podmínky, za nichž může
probíhat šetření ve smyslu §15 zákona o správě daní a poplatků.
Úprava místního šetření je obsažena v ustanovení §15 zákona o správě daní
a poplatků. Z dikce citovaného ustanovení nevyplývá povinnost správce daně předem
daňovému subjektu oznamovat provedení místního šetření. Takový postup by byl
protismyslný, neboť účelem místního šetření, jak zcela správně vyložil krajský soud,
je okamžité zjištění daňově relevantního skutkového stavu. Odkladem či následným
provedením šetření poté, kdy byl o něm daňový subjekt informován, by tak došlo k popření
smyslu tohoto šetření. Bezprostřednost a principiální neopakovatelnost úkonů provedených
v rámci místního šetření zcela jasně vyplývá i z dikce odst. 7 věta první citovaného
ustanovení, podle kterého může správce daně „zajistit též věci, u nichž jejich nezjištění
by mohlo mít za následek nemožnost dodatečného průkazu skutečností potřebných v daňovém
řízení“.
V souladu s výše uvedenými závěry je nutno odmítnout argumentaci stěžovatele,
podle které měl správce daně vyzvat druhého účastníka sdružení k součinnosti a doložení
stěžovatelem označené evidenční knihy. Jakkoli lze připustit, že dikce ustanovení
§15 zákona o správě daní a poplatků expressis verbis dodatečné provedení důkazu
neprovedeného při místním šetření nevylučuje, Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že v případě důkazu navrhovaného stěžovatelem nelze hovořit o výjimce, tedy o důkazu,
jehož dodatečným provedením by byly nepochybně zjištěny stejné skutečnosti
jako v okamžiku provádění místního šetření. I za situace, kdy by druhý člen sdružení
dodatečně správci daně předložil evidenční knihu obsahující údaje týkající se vozidel
zjištěných v provozovně v době prováděného místního šetření, vždy by zde existovala
důvodná pochybnost o věrohodnosti těchto údajů. Navrhoval - li stěžovatel provedení důkazu,
u kterého je již předem zpochybněna jeho věrohodnost, jeho provedením by nejen nedošlo
k naplnění základních zásad daňového řízení, ale naopak k jejich popření. Právní názor
krajského soudu, kterým bylo aprobováno odmítnutí provedení tohoto důkazu správcem daně,
lze tedy označit za zcela právně konformní.
Konečně pokud jde o stěžovatelem namítané procesní pochybení krajského soudu
spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu (výslech druhého člena sdružení), ani tuto
argumentaci stěžovatele neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Z obsahu žaloby
i protokolu o ústním jednání soudu dne 16. 6. 2005 vyplývá, že stěžovatel chtěl tímto
důkazním prostředkem prokázat, že v rámci prováděného místního šetření druhému členovi
sdružení telefonoval a snažil se tak zajistit předložení jeho evidenční knihy. Odmítl - li
krajský soud provedení tohoto důkazu s tím, že na samotném zjištění o nepředložení povinné
evidence stěžovatele při provádění místního šetření by prokázání bezúspěšné snahy
stěžovatele o předložení evidence vedené druhým členem konsorcia, nemělo žádný význam,
nelze tomuto závěru nic vytknout. Tvrdí - li dále stěžovatel v kasační stížnosti, že tato
výpověď měla sloužit i „jako důkaz o nesplnění povinností správcem daně při vedení
daňového řízení a místního šetření“, jedná se o tvrzení neurčité, k němuž není možné
zaujmout stanovisko
S ohledem na všechny shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř .s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterých nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu