ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.211.2006
sp. zn. 7 Afs 211/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, za účasti
S., s. r. o., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 6. 2006, č. j. 31 Ca 115/2005 – 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, č. j. 31 Ca 115/2005 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 31 Ca 115/2005 – 33, zrušil
rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 6. 2005, č. j. 7942/04/FŘ 130, kterým bylo zamítnuto
odvolání účastníka proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 6. 8. 2004,
č. j. 88431/04/346914/1444, kterým byla účastníkovi vyměřena spotřební daň z vína
za zdaňovací období prosinec 2000 ve výši 25 202 Kč, současně krajský soud zrušil
i rozhodnutí finančního úřadu a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudek
odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, protože z něj není zřejmé, které důkazy byly provedeny, jak byly hodnoceny a jakou
jim stěžovatel přisoudil důkazní sílu. Krajský soud výslovně poukázal i na části odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele, který se v něm vyjadřoval např. tak, že „Správce daně se se všemi
důkazními prostředky vztahujícími se k činnosti celních orgánů, které měl k dispozici
z předchozího vytýkacího řízení nebo je získal v rámci daňové kontroly, zabýval a v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 ZSDP) jim přisoudil různou závažnost
(důkazní sílu) nebo je neosvědčil jako důkazy, což je právem i povinností správce daně
(§31 odst. 4 ZSDP)“. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že veškerá zjištění správce daně,
která učiní z provedených důkazů, týkají-li se skutečností rozhodných pro posouzení věci,
musí být s náležitou přesností a přesvědčivostí uvedena a vyhodnocena v odůvodnění
správního rozhodnutí. Stěžovatel však v napadeném rozhodnutí jednotlivé důkazy blíže
nekonkretizoval, neuvedl, jakou závažnost (důkazní sílu) jim přisoudil a které z provedených
důkazů nebyly osvědčeny jako skutečné důkazy. Krajský soud stěžovateli vytkl i to, že
v předmětné věci nebyl předložen úplný správní spis. Poukaz stěžovatele na souběžně
projednávané věci krajským soudem považoval za nepřípadný, neboť žádný z těchto spisů
neobsahuje soustředěný celistvý spisový materiál správních orgánů. Již tato skutečnost
by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí podle ustanovení
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uvedl, že ji podává z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti především
navrhl předsedovi senátu, kterému bude podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu
věc přidělena, aby podle ustanovení §39 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodl o spojení
kasačních stížností podaných proti rozsudkům Krajského soudu v Brně
sp. zn. 31 Ca 110/2005 až sp. zn. 31 Ca 115/2005 ke společnému projednání. Jedná se totiž
o věci, které spolu skutkově souvisejí (vyměření spotřební daně) a spornou otázkou
je posouzení, zda se rozhodnutí Ministerstva financí o povolení prodeje zboží bez spotřební
daně vztahuje i na prodejnu č. p. 460 v k. ú. H. Samostatné projednání jednotlivých kasačních
stížností je i v rozporu s principem procesní ekonomie, neboť vznikají zbytečné náklady
jak na straně soudu, tak na straně účastníků řízení. V této souvislosti poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, č. j. 1 Afs 62/2005 - 67. Věcně pak krajskému
soudu stěžovatel vytýkal, že dospěl k nesprávnému závěru o neúplnosti správního spisu.
Uvedl, že spisový materiál byl již dříve předložen krajskému soudu, a to ve věcech
sp. zn. 30 Ca 56/2003 až 60/2003 a ve věci sp. zn. 30 Ca 56/2005, kdy se účastník řízení
domáhal přezkoumání 67 rozhodnutí stěžovatele, které však krajský soud následně vyloučil
k samostatnému projednání. Poukázal přitom na okolnost, že mu žádný právní předpis
neukládá, aby úplný správní spis vedl v případě každé daňové povinnosti. V tomto případě
by to znamenalo, aby v podstatě 78x zkopíroval společný spisový materiál. Stěžovatel
má proto za to, že závěr krajského soudu o neúplnosti správního spisu není na místě již z toho
důvodu, že problém se spisovým materiálem vázne nikoliv na stěžovateli, ale na krajském
soudu, který, ač byl opakovaně žádán o spojení žalob ke společnému projednání, se těmito
návrhy nezabýval. V tomto postupu spatřuje stěžovatel jinou vadu řízení před soudem, která
mohla mít, a v předmětném sporu i měla, za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud také nijak neodůvodnil, co ho vedlo i ke zrušení rozhodnutí správce daně, resp.
v čem je spatřován nedost atek důvodů rozhodnutí u platebního výměru. Současně má i za to,
že v souvislosti s důkazními prostředky vztahujícími se k činnosti celních orgánů
a uplatněnými odvolacími důvody, nemůže obstát závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele. Krajský soud totiž konstatoval, že důkazní
prostředky, na něž se odvolává účastník v žalobě, a to ohledně činnosti celních orgánů, jsou
obdobné uplatněným námitkám v průběhu odvolacího řízení. Je tedy jednoznačné, že odvolací
a žalobní námitky nebyly shodné. Pokud pak krajský soud ve svém rozsudku citoval
z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele, tak citoval vytrženě z kontextu. Tato citace
pak navozuje dojem, že rozhodnutí stěžovatele je formulováno velmi obecně a že se
nevypořádal s odvolacími námitkami. Opak je však pravdou. Stěžovatel se ve svém
rozhodnutí, v souladu s ustanovením §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) vypořádal se všemi námitkami
uvedenými v odvolání a toto obsahuje i vyjádření ke všem navrhovaným důkazům. Stěžovatel
také namítal, v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 337/99 a sp. zn. I. ÚS 654/03,
že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s postulátem předvídatelnosti soudních rozhodnutí
jako aspektu práva na spravedlivý proces. Opřel se přitom o předchozí rozsudky krajského
soudu sp. zn. 30 Ca 56/2003 až 30 Ca 60/2003, v nichž soud nedospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Proto se domáhal, aby byl napadený rozsudek
krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nemá námitky proti tomu,
aby Nejvyšší správní soud spojil věci ke společnému projednání. K podstatě rozsudku
krajského soudu uvedl, že se s jeho výrokem zcela ztotožňuje. Stěžovatel se v podstatě
nevypořádal s jím vznesenou odvolací námitkou o nezákonném postupu správních orgánů,
který byl v rozporu s ustanovením §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Otázka
rozhodné podmínky vzdálenosti objektu od celního přechodu byla již vyřešena v rozhodnutí
stavebního úřadu o kolaudaci, podle něhož byla tato podmínka splněna. Pokud jde o namítané
porušení práva na spravedlivý proces, poukázal účastník na okolnost, že v uváděných věcech
sp. zn. 30 Ca 56/2003 až 30 Ca 60 /2003 to byl on, kdo podal kasační stížnost a byl to naopak
stěžovatel a senát 30 Ca krajského soudu, který rozhodl v uvedených věcech nezákonně.
Pokud jde o otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně, účastník se ztotožňuje
s právním závěrem krajského soudu, i když ho tento soud výslovně neuvedl v odůvodnění
svého rozsudku. Navrhl také, aby Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vyjádřil i svůj
názor k meritu věci, tj. zda účastník v prodejně č. p. 460 nacházející se na pozemku v k. ú. H.
prodával zboží bez spotřební daně po právu či nikoli.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Návrh na spojení věcí týchž účastníků projednávaných před Nejvyšším správním
soudem (kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudkům krajského soudu
sp. zn. 31 Ca 110/2005 až sp. zn. 31 Ca 115/2005) není případný.
Podle ustanovení §39 odst. 1 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. je sice předseda
senátu oprávněn kasační stížnosti, které směřují proti rozhodnutím, jenž spolu skutkově
souvisejí, usnesením spojit ke společnému projednání. Musí při tom však šetřit podstatu práv
účastníků řízení. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci. Přidělování spisů, resp. nápad věcí do jednotlivých
senátů a soudcům, je upraven rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu. Předseda
příslušného senátu je proto oprávněn rozhodnout o spojení pouze těch věcí, které
má „ve své moci“, resp. které mu jako zákonnému soudci byly rozvrhem práce Nejvyššího
správního soudu přiděleny. Není však oprávněn, aniž by zasáhl ústavně garantovaná práva
účastníků řízení, spojit věci, které byly přiděleny rozdílným členům senátu, natož věci, které
do jeho senátu přiděleny vůbec nebyly (tzv. spojení věcí napříč senáty Nejvyššího správního
soudu). Stěžovatelem uváděné kasační stížnosti byly rozvrhem práce Nejvyššího správního
soudu svěřeny rozdílným soudcům různých senátů tohoto soudu (7 Afs, 8 Afs), a proto
je spojení kasačních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí nejen nemožné,
ale s poukazem na porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
vyloučeno.
Jelikož stěžovatel poukazuje na princip procesní ekonomie, považuje Nejvyšší správní
soud za zcela nezbytné poukázat na existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1999,
sp. zn. II. ÚS 246/99. V tomto nálezu se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že spojení
několika odvolání v jedno rozhodnutí o odvolání není žádným ustanovením zákona o správě
daní a poplatků vyloučeno. Z logiky věci, a především se zřetelem k zásadě daňového řízení
(§2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), je takové řízení a rozhodování možné tehdy,
jde-li o skutkově a právně zcela totožné věci, na které dopadají i stejná ustanovení procesního
předpisu. Pokud pak stěžovatel poukazuje na princip procesní ekonomie a šetření nákladů
účastníků řízení, zvláště když částka, která byla předmětem sporu účastníků řízení byla
bagatelní, měl o odvoláních, v kontextu uvedeného nálezu ústavního soudu, rozhodnout
sám jedním rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud před posouzením věci samé předesílá, že v řízení o kasační
stížnosti není jeho úkolem, jak k tomu byl povinen krajský soud, opětovně posuzovat námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí
řízení a jeho výsledky naplňují důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. či nikoli.
Jelikož v kasační stížnosti byl uplatněn důvod pro její podání podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s, tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost
rozsudku, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné vyjádřit se nejprve k významu důvodu
upraveného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém
rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak
ten byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud
by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci,
nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
V předmětné věci k naplnění důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku přezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatele. Nenamítal však, že by krajský soud aplikoval nesprávný právní
předpis nebo správný právní předpis, který by nesprávně vyložil, ani že by dovodil z jinak
správně zjištěného skutkového stavu nesprávný právní závěr, či závěr správný, avšak,
že ho nesprávně prezentoval. Tak tomu ani nemohlo být. Krajský soud se totiž podstatou
správního rozhodnutí a právními předpisy, které na skutkový stav aplikoval stěžovatel
i správce daně, vůbec nezabýval. Uplatněnou stížní námitkou , podřazenou stěžovatelem
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byla, co do obsahu, ve skutečnosti namítána jiná
vada řízení s vlivem na zákonnost rozsudku, a to ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., spočívající v tom, že krajský soud nesprávně dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatele.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že jen řádně a srozumitelně odůvodněné výroky
správního rozhodnutí mohou být po věcné stránce podrobeny soudnímu přezkumu.
Z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že soud v mezích žalobních bodů přezkoumává
napadené výroky rozhodnutí a nikoliv jejich odůvodnění. Jen z odůvodnění přezkoumávaného
rozhodnutí však lze dovozovat, z jakých skutkových a právních důvodů vycházel správní
orgán při formulaci výroku soudem přezkoumávaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí
být patrno, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, z jakých důkazních prostředků
při tom vycházel a jakou jim přikládal důkazní sílu. Pokud by tomu tak nebylo a krajský soud
by napadené rozhodnutí přesto přezkoumal, nepřípustným způsobem by předjímal rozhodnutí
správních orgánů, tedy činil něco, co mu ze zákona nepřísluší.
Krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že rozhodnutí stěžovatele
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Tento svůj závěr
řádně odůvodnil a poukázal na důvody, jenž ho k uvedenému závěru vedly. Rozhodnutí
krajského soudu je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno
a pro stěžovatele z něj jasně vyplývá, že z jeho rozhodnutí nebylo zřejmé, které důkazy byly
provedeny, jak byly hodnoceny a jakou jim správní orgán přisoudil důkazní sílu. Dostatečně
tedy specifikoval nedostatky, pro které bylo rozhodnutí stěžovatele zrušeno.
V této věci bylo předmětem přezkumné činnosti krajského soudu rozhodnutí
o odvolání účastníka řízení proti platebnímu výměru správce daně. Toto rozhodnutí musí
být ze zákona odůvodněno (§50 odst. 7 věta prvá zákona o správě daní a poplatků). Podle
věty druhé citovaného ustanovení pak platí, že v odůvodnění se musí odvolací orgán
vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými. Ustanovení §50 odst. 7 citovaného
zákona však nelze, jak mylně dovozuje stěžovatel, vykládat tak, že v odůvodnění
předmětného rozhodnutí postačí, pokud se odvolací správní orgán jen vypořádá se všemi
důvody uvedenými v odvolání. Tuto povinnost stanovenou v §50 odst. 7 věty druhé zákona
o správě daní a poplatků je třeba chápat jako další a nezbytnou součást odůvodnění
rozhodnutí, společně s obecným osvětlením konkrétního skutkového a právního rámce,
z něhož vycházel stěžovatel ve svém rozhodnutí (výroku).
Nejvyšší správní soud za této situace dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu
není stižen vytýkanou vadou, neboť z rozhodnutí stěžovatele o odvolání účastníka
jednoznačně a srozumitelným způsobem nevyplývalo, které konkrétní důkazy byly
provedeny, jak byly stěžovatelem hodnoceny a jakou jim stěžovatel přisoudil důkazní sílu,
tedy jaký byl ve skutečnosti skutkový, a následně právní základ, rozhodnutí stěžovatele.
Výtka stěžovatele směřující proti závěru krajského soudu, že nepředložil soudu úplný
správní spis je zčásti důvodná, n emá však vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský
soud v napadeném rozsudku uvedl, že listiny, jichž bylo třeba k posouzení věci, nebyly
součástí předloženého spisu a rovněž žádný z dosud předložených spisů neobsahoval úplný
spisový materiál, který měl být podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Z tohoto
zjištění pak dovodil, že „sama o sobě by tato skutečnost byla důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“. Nejvyšší správní
soud bezvýhradně neakceptuje krajským soudem dovozovaný závěr, podle kterého
by stěžovatel byl povinen předkládat úplný spisový materiál vždy ke každému rozhodnutí,
které je napadeno žalobou. Nelze rovněž, jak to učinil krajský soud, kategoricky konstatovat,
byť by to bylo jakkoliv záhodno, že pokud není rozhodný spisový materiál předkládán spolu
s vyjádřením k příslušné žalobě, musí být nutně soustředěn toliko u jedné z doposud
předložených věcí. Současně však nelze ponechat bez zásadní výtky postup stěžovatele, který
k napadenému rozhodnutí spolu s vyjádřením předložil pouze část rozhodného spisového
materiálu a v dalším bez jakékoliv konkrétní specifikace pro věc rozhodných okolností
(důkazů) uvedl, že společný spisový materiál byl již krajskému soudu předložen v jiných
věcech s totožným předmětem sporu, což mimo jiné neodpovídá skutečnosti. Jakkoliv tedy
nelze na jedné straně dovozovat, že stěžovatel byl povinen předložit úplný spisový materiál
k projednávané žalobě, je nutné, aby, pokud již co do rozsahu předkládaného správního spisu
odkazuje na jiné věci projednávané stejným soudem, zcela konkrétně uvedl, součástí kterého
soudního spisu jsou ty které rozhodné důkazní prostředky. Na krajském soudu nelze
bez dalšího žádat, aby z nekonkrétních odkazů na jiné soudní spisy dohledával součásti
správního spisu (tzv. „další listiny“) rozhodné v předmětné věci, a to zvláště za situace,
kdy rozhodnutí stěžovatele trpí zásadními formálními vadami.
Jelikož stěžovatelem namítané pochybení krajského soudu nemělo vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí, rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno nikoliv podle §76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., ale podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neshledal Nejvyšší správní soud
důvod, aby pro ně rozsudek krajského soudu zrušil.
Důvodná není též stížní námitka, že rozsudek krajského soudu byl vydán v rozporu
s požadavkem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jak jej formuloval Ústavní soud ve svých
nálezech sp. zn. I. ÚS 337/99 a I. ÚS 654/03. Je tomu tak proto, že aby byl porušen princip
předvídatelnosti soudních rozhodnutí, čímž by na druhé straně bylo možno hovořit o libovůli
soudního rozhodování, musela by být současně dána totožnost dílčích složek soudního
rozhodování (věcná, osobní i časová). Totožnost věcnou je třeba chápat jako totožnost
předmětu řízení, tj. musí se v podstatě jednat o „posuzování procesně zcela srovnatelných
případů procesně odlišně“; soud proto musí dospět k rozdílnému „právnímu závěru“ a nikoli
v rozsudku použít pouze rozdílnou argumentaci. Totožností osobní je třeba rozumět,
že se musí jednat o rozhodnutí zcela totožného senátu, resp. senátu složeného z týchž soudců.
Totožnost časová pak vyjadřuje, že se musí jednat o rozhodnutí vydaná „bezprostředně
po sobě“. V předmětné věci však tomu tak nebylo. Rozsudky podle tvrzení stěžovatele,
o čemž ostatně nebylo sporu, nevynesl personálně totožný senát krajského soudu. Nebyly
ani vydány bezprostředně po sobě, přičemž zde nelze vyloučit ani možný vliv judikatorní
činnosti Nejvyššího správního soudu na rozhodovací praxi správních soudů. Věcnou totožnost
pak nemohl Nejvyšší správní soud posoudit, protože stěžovatelem zmíněné rozsudky neměl
k dispozici.
Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou stížní námitku, že rozhodnutí krajského
soudu je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud nijak neodůvodnil, co jej vedlo ke zrušení
rozhodnutí správce daně, tj. Finančního úřadu ve Znojmě .
Otázkou nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů se Nejvyšší
správní soud zabýval již dříve, v řadě svých rozhodnutí. Např. v rozsudku ze dne 2 9. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (www.nssoud.cz), vyslovil právní názor, že „Pokud z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, j akými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skut kovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů … ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“
Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil i rozhodnutí správce daně, ale neuvedl
žádné skutkové ani právní důvody, které ho k tomu vedly, a to i přes skutečnost, že platební
výměr správce daně nemusí být odůvodněn (§32 odst. 3 ve spojení s §46 zákona o správě
daní a poplatků). Tato skutečnost tedy předem vylučuje, aby důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí stěžovatele, bylo možno vztáhnout též na rozhodnutí správce daně. Pokud tedy
krajský soud ve svém rozsudku neuvedl skutkový ani právní důvod, pro který zrušil
i rozhodnutí správce daně, zatížil své rozhodnutí obdobnou vadou, pro kterou zrušil
rozhodnutí stěžovatele (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět požadavku účastníka, aby se vyjádřil k meritu
sporu, neboť by tím i své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší nahrazovat závěry krajského soudu, neboť by tím vylo učil možnost, aby se proti
takto formulovaným závěrům účastníci řízení mohli bránit opravným prostředkem.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. O kasační stížnosti
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se věcí znovu zabýval, vycházel přitom
ze závěrů odůvodnění tohoto rozsudku a právního názoru v něm vysloveného, kterým
je vázán podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu