ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.236.2006
sp. zn. 7 Afs 236/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelky A.
K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4 – Nusle, Družstevní
8/1395, za účasti 1) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1,
Štěpánská 28, a 2) P. K., v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. 9. 2006, č. j. 7 Ca 52/2006 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud
zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále též „správní orgán“) ze dne 22. 12. 2005, č. j. FŘ-15156/14/05, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále též „správce
daně“) ze dne 25. 2. 2005, č. j. 77882/05/005964/7065, platebnímu výměru na penále na dani
z převodu nemovitostí v celkové výši 53 001 Kč.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka spatřuje vady
rozsudku v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, ve vadách řízení spočívajících v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, a dále ve zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že městský soud vyšel
ve svém rozhodnutí z prosté skutečnosti, že platba daně z převodu nemovitosti
byla realizována po 30. 9. 2004 a že se tedy stěžovatelka dostala do prodlení, nikterak
se však již nezabýval otázkou, zda toto prodlení zavinila svou liknavostí (nedbalostí)
a zda a jaký podíl měl na prodlení správce daně. Stěžovatelka se rovněž domnívá,
že k vyměření daně ve vytýkacím řízení podle ust. §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
nebyl správce daně oprávněn. Pokud jde o otázku, zda předmětný pozemek je stavebním
pozemkem, poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že závěry městského soudu nevycházejí
z přesně zjištěného stavu věci. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že jí nebyla doručena výzva
ke sdělení stanoviska k rozhodnutí bez jednání, neboť jí bylo doručeno toliko poučení
předvídané ustanovením §51 odst. 1, poslední větou za středníkem, s. ř. s. Proto stěžovatelka
navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 13. 12. 2006. K námitce
stěžovatelky týkající se jejího prodlení s placením daně z převodu nemovitostí uvedl,
že z uvedeného je zřejmé, že notářská dohoda o uložení finančních prostředků a sjednané
podmínky pro zaplacení daně odpovídaly původní právní úpravě, ale pro novou právní úpravu
přiznávání a placení daně byly zcela nevyhovující. Protože k převodu vlastnictví došlo
ke dni 8. 3. 2004 (právní účinky vkladu vlastnického práva), bylo nutné ve smyslu
přechodného ustanovení článku II. zákona č. 420/2003 Sb. postupovat podle nové právní
úpravy, účinné od 1. 1. 2004, která ukládá poplatníkovi daně z převodu nemovitostí povinnost
zaplatit daň bez ohledu na její vyměření již ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Správní
orgán je přesvědčen, že prodlení s úhradou daně vzniklo proto, že stěžovatelka trvala
na vyměření daně a vystavení platebního výměru, a to i přes opakovaná vysvětlení správce
daně, že po novele zákona již termín splatnosti daně nijak s platebním výměrem nesouvisí.
Podmiňovat úhradu daně vystavením platebního výměru bylo ze strany stěžovatelky
za daných okolností neoprávněné. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že se městský soud
vůbec nezabýval otázkou, zda prodlení bylo zaviněno její liknavostí a zda se na něm podílel
také správce daně, správní orgán opět připomíná zásadní změnu právní úpravy daně z převodu
nemovitostí s účinností od 1. 1. 2004. Podle této úpravy vznikla daňová povinnost
stěžovatelky v souvislosti s úplatným převodem nemovitosti, ke kterému došlo na základě
kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2004. Na základě výše uvedených skutečností měla stěžovatelka
podle ust. §21 odst. 2 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí“ či „zákon“), podat daňové přiznání nejpozději
do 30. 9. 2004, a protože je od počátku roku 2004 daň z převodu nemovitostí splatná ve lhůtě
pro podání daňového přiznání, byla daň stěžovatelky splatná nejpozději dne 30. 9. 2004.
Daňová povinnost však v uvedený den splatnosti uhrazena nebyla, a proto byla stěžovatelka
ode dne 1. 10. 2005 s úhradou daně v prodlení. Námitka stěžovatelky, že vytýkací řízení
bylo zahájeno až v době, kdy mělo být původní daňové řízení ukončeno, dokládá,
že stěžovatelka nerozlišuje mezi splatností daně a lhůtou pro vyměření daně. Správce mohl
daň vyměřit kdykoliv ve lhůtě tří let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost
podat daňové přiznání, v daném případě až do dne 31. 12. 2007. Jinými lhůtami nebyl správce
daně vázán. Z úkonů, které v průběhu celého daňového řízení činila, je však zřejmé,
že stěžovatelka využila každé možnosti, jak úhradu daně oddálit. Stěžovatelka se domnívá,
že prodlení zavinil správce daně tím, že jí hned nezaslal platební výměr a prováděl vytýkací
řízení. Nebere v úvahu, že úkony, které byl správce daně nucen činit před vyměřením daně,
byly důsledkem nesprávně vyplněného daňového přiznání a nesprávného znaleckého
posudku, tedy důsledkem jejího chybného jednání. Je třeba zdůraznit, že zákonnou povinností
stěžovatelky bylo přiznat daňovou povinnost ve správné výši a v této výši ji také uhradit.
Kdyby přiznala svou daňovou povinnost správně, pak by po ukončení vytýkacího řízení
obdržela platební výměr, který by jen potvrzoval výši přiznané daně, a nevzniklo by žádné
prodlení ani důvod k penalizaci. Pokud ale stěžovatelka uvedla v daňovém přiznání daňovou
povinnost nižší, pak nese veškeré důsledky takového jednání. Kromě toho, že je povinna
doplatit rozdíl daňové povinnosti, musí uhradit také prodlení s jeho úhradou, protože daň
měla být zaplacena ve správné výši již v zákonem stanoveném termínu splatnosti. Postup
správce daně při vyměření daně nebyl v žádném případě zdlouhavý či liknavý, byl v dané
situaci nezbytný a efektivní a byl plně v souladu s ust. §2 odst. 1 a 2 zákona o správě daní
a poplatků. K prodlení s úhradou došlo jednoznačně na straně stěžovatelky a správce daně
na něm nenese žádnou vinu. Dokud nebyly odstraněny všechny vady daňového přiznání
a dokud nebyl správně zjištěn základ daně a vyměřena daňová povinnost, nemohl správce
daně stěžovatelce konečnou výši její daňové povinnosti sdělit. O této skutečnosti
byla stěžovatelka opakovaně informována. Tvrzení stěžovatelky, že jí správce daně fakticky
odmítl sdělit číslo účtu pro úhradu daně, čímž zavinil prodlení, je nepravdivé. Správce daně
poskytl bez zbytečného prodlení stěžovatelce číslo účtu, neboť jej uvedl na poštovní
poukázku přiloženou k výzvě k odstranění pochybností údajů v daňovém přiznání
ze dne 19. 10. 2004, č. j. 370071/04/005964/6823, kterou osobně převzala dne 21. 10. 2004.
Ostatně čísla účtů jsou viditelně vyvěšena na vývěskách každého správce daně a není nutné
tuto informaci sdělovat poplatníkovi písemně. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že městský
soud při rozhodování věci nevycházel z přesně zjištěného stavu věci, zdůrazňuje správní
orgán, že předmětem sporu byla penalizace prodlení. Námitky stěžovatelky však směřují
proti jinému rozhodnutí správce daně, kterým je platební výměr na daň z převodu nemovitostí
ze dne 14. 1. 2005, č. j. 9634/05/005964/6823, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň.
Toto rozhodnutí již nelze v rámci zde probíhajícího řízení napadat. Jedná se navíc
o rozhodnutí správce daně, u kterého nebylo předtím využito žádného z řádných opravných
prostředků. S ohledem na výše uvedené se správní orgán domnívá, že v této části je kasační
stížnost nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Ostatně svá nová tvrzení stěžovatelka
ani ničím nedokládá. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou absenci výzvy ve smyslu
ust. §51 odst. 1 s. ř. s., postupoval podle názoru správního orgánu městský soud
v této věci způsobem obvyklým a správným. Poučení o procesních právech a povinnostech
ze dne 31. 3. 2006, které správní orgán jako žalovaná strana od městského soudu obdržel,
obsahovalo všechny informace ve smyslu ust. §51 odst. 1 s. ř. s., včetně možnosti
rozhodování soudu o věci samé bez jednání. Výše zmiňované skutečnosti dokládají,
že uvedené finanční orgány postupovaly při vydání napadeného rozhodnutí v souladu
s platnými právními předpisy, vycházely z objektivně zjištěné skutkové podstaty a přihlédly
ke všem okolnostem, které mohly výši penalizace ovlivnit. Správně pak postupoval i městský
soud a jeho rozsudek proto netrpí žádnými vadami namítanými v kasační stížnosti.
Dle ust. §18 odst. 2 zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí je daň z převodu nemovitostí splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání [§21
odst. 2 písm. a) až d)].
Dle ust. §18 odst. 3 citovaného zákona neodchyluje-li se daň z převodu nemovitostí
uvedená v daňovém přiznání od daně z převodu nemovitostí vyměřené, nemusí správce daně
sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně
nepožádá nejpozději ve lhůtě pro vyměření daně z převodu nemovitostí. Za den vyměření
daně z převodu nemovitostí a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu
se považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání, a bylo-li daňové přiznání
podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně. Stejně se při počítání lhůt postupuje
i u dodatečného daňového přiznání.
Dle ust. §21 odst. 2 písm. a) citovaného zákona je poplatník povinen podat místně
příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu nemovitostí nejpozději do konce třetího
měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí.
Dle ust. §63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je daňový dlužník v prodlení,
nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti.
Dle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Zásadní stížní námitkou stěžovatelky je skutečnost, že se městský soud
vůbec nezabýval otázkou, zda své prodlení zavinila svou vlastní liknavostí (nedbalostí)
a zda a jaký podíl měl na tomto prodlení správce daně. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil
obsah spisu Městského soudu v Praze a napadený rozsudek přezkoumal z důvodů uplatněných
v kasační stížnosti.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že městský soud vyšel
ve svém rozhodnutí z prosté skutečnosti, že platba daně z převodu nemovitosti
byla realizována po 30. 9. 2004 a že se tedy stěžovatelka dostala do prodlení. Městský soud
se však vůbec nezabýval otázkou, zda toto prodlení zavinila a jaký podíl měl na prodlení
správce daně. K tomu uvádí, že v souladu s ust. §18 zákona o dani dědické, dani darovací
a dani z převodu nemovitostí požádala dne 29. 9. 2004 o doručení platebního
výměru či alespoň sdělení čísla účtu, když toto podání bylo již urgencí. Správce daně
však na její opakovanou žádost nereagoval a nemohla být proto splněna základní podmínka
smlouvy pro poukaz částky uložené v depozitu na účet správce daně. Správce daně jí doručil
platební výměr až dne 25. 1. 2005, tedy poté, kdy měla předmětnou daň zaplatit. Navíc
jí vyměřil daň určenou ve vytýka cím řízení podle ust. §43 zákona o správě daní a poplatků.
Toto řízení však podle názoru stěžovatelky správce daně zahájil až v době, kdy původní
daňové řízení již mělo skončit, tj. po lhůtě pro vyměření daně z převodu nemovitostí.
Prodlení správce daně s doručením platebního výměru a faktické odmítnutí sdělit číslo účtu,
na který měla být daň poukázána, nesvědčí o tom, že by bylo dbáno na zachování jejích práv
a právem chráněných zájmů či postupování v úzké součinnosti s ní jako s daňovým
subjektem. Stěžovatelka je přesvědčena, že i kdyby jí správce daně zaslal platební údaje
až k její urgenci ze dne 29. 9. 2004, mohla by zajistit poukaz deponované částky a prodlení
by činilo pouze několik dní. Ani k tomuto prodlení by však nedošlo, pokud by reagoval
již na její první žádost. Pokud jde o otázku, zda předmětný pozemek je stavebním pozemkem,
poukazuje na skutečnost, že závěry městského soudu nevycházejí z přesně zjištěného stavu
věci. Rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno k žádosti nechvalně známého H-S. v roce
1994, nikoli však na pozemku č. 1000/3 v k. ú. V. C., ale na pozemku vedlejším, a to bez její
účasti. Protože byla jako účastnice řízení pominuta, napadla rozhodnutí opravným
prostředkem a ministerstvo dopravy a spojů napadené rozhodnutí zrušilo. Další rozhodnutí,
které městský soud cituje ve svém rozsudku, se opět týká sousedního pozemku a nikoli
pozemku, který prodala. Ve snaze daňové řízení neprodlužovat však tyto skutečnosti
stěžovatelka neuplatňovala, obzvláště je-li rozdíl ve výši daně minimální. Stěžovatelka dále
namítá, že jí nebyla doručena výzva ke sdělení stanoviska k rozhodnutí bez jednání, neboť jí
bylo doručeno toliko poučení předvídané ust. §51 odst. 1, poslední větou za středníkem, s. ř.
s. Z textu tohoto poučení však nelze dovodit, že je současně i zákonem předpokládanou
výzvou, s níž lze spojovat zákonem aprobovanou domněnku souhlasu. Další písemnost
městského soudu jí nebyla doručena a městský soud rozhodl ve věci dne 26. 9. 2006. Proto
navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrá cení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že ust. §18 odst. 3
zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí zakotvuje právo daňového
subjektu požádat příslušného správce daně o sdělení výsledku vyměření daně z převodu
nemovitostí, a to nejpozději ve lhůtě pro vyměření této daně. V takovém případě je správce
daně povinen sdělit daňovému subjektu výsledek vyměření. V souladu s výše uvedeným
je nutno považovat žádost stěžovatelky ze dne 29. 9. 2004, která byla správci daně doručena
dne 30. 9. 2004, a kterou se stěžovatelka domáhala „urychleného zaslání platebního výměru“,
za právě takovou žádost, tj. žádost, jíž stěžovatelka podle ust. §18 odst. 3 zákona výslovně
požádala správce daně o sdělení výsledku vyměření.
Ust. §18 odst. 3 zákona konstruuje situaci, kdy daňový subjekt může požádat správce
daně o vydání platebního výměru, který se jinak nevydává, proto, aby měl tento subjekt jistotu
o své daňové povinnosti. Platebn í výměr vydaný na žádost daňového subjektu je však pouze
deklarací toho, v jaké výši již byla předmětná daň vyměřena, neboť za den vyměření daně
z převodu nemovitostí a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu
se podle ust. §18 odst. 3 zákona považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání.
Avšak i proti tomuto typu rozhodnutí, tj. fiktivnímu platebnímu výměru, je možno
podat odvolání. To znamená, že fiktivní platební výměr nabývá právní moci až marným
uplynutím lhůty pro odvolání ve smyslu ust. §48 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků. Proto, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003,
č. j. 6 A 148/2007 - 77, publikovaného pod č. 70/2004 Sb. NSS, jestliže správce daně zahájil
vytýkací řízení v odvolací lhůtě proti fiktivnímu platebnímu výměru a následně vydal platební
výměr, znamená to, že bylo vyměřeno až platebním výměrem, vydaným na základě
vytýkacího řízení, kterým byly sistovány účinky fiktivního platebního výměru. Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že správce daně postupoval v dané věci v souladu s ust. §43
zákona o správě daní a poplatků, když výzvu dle tohoto ustanovení učinil ve lhůtě pro podání
odvolání proti platebnímu výměru, tj. v době, kdy vyměření daně nebylo pravomocné.
Z těchto důvodů proto nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou námitku stěžovatelky,
že k vyměření daně ve vytýkacím řízení podle ust. §43 zákona o správě daní a poplatků nebyl
správce daně oprávněn.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že výše uvedené závěry nemění
nic na skutečnosti, že se stěžovatelka dostala do prodlení s placením daně, neboť je třeba
odlišovat vyměření daně a splatnost daně. V posuzované věci to znamená, že den vydání
platebního výměru na daň z převodu nemovitostí č. j. 9634/05/005964/6823, tj. 14. 1. 2005,
což je den vyměření daně z převodu nemovitostí, nemá vliv na splatnost daně. Naopak
pro určení dne splatnosti jsou určující následující pravidla. Novelou zákona o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí provedenou zákonem č. 420/2003 Sb.,
kterou byl s účinností od 1. 1. 2004 změněn citovaný zákon, došlo k zásadním změnám
v právní úpravě lhůt pro podávání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí
a ke změnám při placení této daně, a to v zájmu zvýšení efektivnosti výběru daně z převodu
nemovitostí. Toto nóvum spočívalo ve skutečnosti, že splatnost daně z převodu
nemovitostí již nebyla podmíněna vyhotovením a doručením platebního výměru, ale tato daň
je podle ust. §18 odst. 2 zákona splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Vzhledem
ke skutečnosti, že v posuzované věci nastal právní úkon mající za následek vznik daňové
povinnosti, tj. úplatný převod nemovitosti, dne 4. 2. 2004, bylo i na danou věc nutno uplatnit
pravidla pro splatnost daně „po novele“.
Pokud tedy stěžovatelce vznikla daňová povinnost v souladu s ust. §9 odst. 1 písm. a)
zákona v souvislosti s úplatným převodem nemovitosti, ke kterému došlo na základě kupní
smlouvy ze dne 4. 2. 2004 a Katastrální úřad pro hlavní město Prahu rozhodl o návrhu
na vklad vlastnického práva v její prospěch dne 9. 6. 2004, byla stěžovatelka ve smyslu
ust. §21 odst. 2 písm. a) citovaného zákona povinna podat daňové přiznání k dani z převodu
nemovitostí nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán
vklad práva do katastru nemovitostí, tedy do 30. 9. 2004. Přičemž v tomto daňovém přiznání
byla stěžovatelka povinna si daň z převodu nemovitostí sama vypočítat. Současně
však byla stěžovatelka povinna podle ust. §18 odst. 2 zákona ve lhůtě pro podání daňového
přiznání daň z převodu nemovitostí též zaplatit, a to ve správné výši.
Z výsledku vytýkacího řízení vyplývá, že daň z převodu nemovitostí byla stěžovatelce
vyměřena platebním výměrem správce daně ze dne 14. 1. 2005, č. j. 9634/05/005964/6823,
ve vyšší výši (1 509 084 Kč), než-li té, kterou stěžovatelka deklarovala ve svém daňovém
přiznání (1 462 140 Kč). Důvodem pro odlišné stanovení daně z převodu nemovitostí
byl stěžovatelkou nesprávně uvedený základ daně, který nerespektoval skutečnost,
že v důsledku vydání rozhodnutí odboru územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy
o umístění stavby ze dne 5. 8. 1994, č. j. 18662/OÚR/J2/rh, byl předmětem převodu stavební
pozemek, a nikoliv orná půda bez trvalých porostů a staveb, jak uvedla stěžovatelka.
Poté, co správce daně ověřil v souladu s předloženým znaleckým posudkem
vyžádaným správcem daně v rámci vytýkacího řízení základ daně, vyměřil stěžovatelce shora
uvedeným platebním výměrem daň z převodu nemovitostí ve vyšší výši. Protože však částka
daně stanovená tímto platebním výměrem nebyla stěžovatelkou uhrazena ve lhůtě splatnosti
daně z převodu nemovitostí [ust. §18 odst. 2 a §21 odst. 2 písm. a) až d) zákona], stala
se podle ust. §63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků daňovým nedoplatkem a správce
daně tak byl v souladu s ust. §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků povinen
toto prodlení penalizovat předepsáním penále. V této souvislosti je podle názoru Nejvyššího
správního soudu nutno připomenout, že penále patří mezi sankce, které se uplatňují
obligatorně v případě nesplnění povinnosti zaplatit daň ve stanoveném termínu. Nabíhá
automaticky ze zákona, bez možnosti ovlivnění této skutečnosti správcem daně. Počítá
se za každý den prodlení s platbou daně, a to o de dne následujícího po dni původní splatnosti
daně až do data platby této daně. (Srovnej Kobík, J. Správa daní a poplatků s komentářem.
5. aktualizované vydání. Olomouc: Anag, 2007, s. 589.)
Z výše uvedeného je proto patrné, že důvodem prodlení stěžovatelky v žádném
případě nebyla liknavost či průtahy správce daně, ale nerespektování změny právní úpravy
daně z převodu nemovitostí ze strany stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky,
že jí nebyla doručena výzva ke sdělení stanoviska k rozhodnutí bez jednání, neboť jí mělo být
doručeno toliko poučení předvídané ust. §51 odst. 1, poslední větou za středníkem, s. ř. s.
Přípisem městského soudu ze dne 7. 6. 2006, č. j. 7 Ca 52/2006 - 33, který byl stěžovatelce
doručen dne 12. 6. 2006, byla tato poučena o svých procesních právech a povinnostech.
Součástí tohoto přípisu bylo nejenom poučení o možnosti rozhodnutí věci samé bez jednání
ve smyslu ust. §51 odst. 1 s. ř. s. , ale také výzva - v případě nesouhlasu s tím, aby soud
o věci samé rozhodl bez jednání - aby sdělila stěžovatelka tuto skutečnost soudu, a to ve lhůtě
dvou týdnů od doručení předmětné výzvy. A protože stěžovatelka na výše uvedenou výzvu
nikterak nereagovala, konstatuje Nejvyšší správní soud, že městský soud postupoval
v souladu se zákonem, když rozhodl o věci samé bez jednání, neboť stěžovatelka byla
o této možnosti řádně poučena. V dané věci potvrzuje tento závěr i judikatura Nejvyššího
správního soudu, například rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 36/2003 - 50, publikovaný
pod č. 641/2005 Sb. NSS.
K námitce stěžovatelky, že závěry městského soudu nevycházejí z přesně zjištěného
stavu věci, když pozemek parc. č. 1000/3 v k. ú. V. C. posuzoval jako stavební pozemek,
uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podané kasační námitce je především nutno vytknout
její neurčitost, kdy stěžovatelka toliko obecně namítá, že jí blíže neurčené rozhodnutí o
umístění stavby se vztahovalo k vedlejšímu pozemku a bylo dle tvrzení stěžovatelky na
základě podaného opravného prostředku rozhodnutím ministerstva dopravy a spojů zrušeno.
Stěžovatelka zmiňuje i další blíže nespecifikované rozhodnutí o umístění stavby, které má ve
svém rozhodnutí citovat městský soud, jež se má rovněž týkat sousedního pozemku. Tato svá
tvrzení však stěžovatelka ničím nepodložila. Z napadeného rozsudku městského soudu je
zřejmé, že se v něm hovoří toliko o jediném rozhodnutí o umístění stavby ze dne 5. 8. 1994, č.
j. 18662/93/OÚR/J2/rh, a to na straně 3, kde se jedná o zjevný překlep v č. j. předmětného
rozhodnutí, a dále pak na straně 7 a 10. O jiném rozhodnutí o umístění stavby se městský soud
nezmiňuje. Z obsahu spisu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici, je navíc patrno, že na
totožné rozhodnutí o umístění stavby výslovně odkazuje nejenom kupní smlouva ze dne 4. 2.
2004 v článku I. bodě 1.3., ale také znalecký posudek ze dne 16. 12. 2003, č. 1470/128/2003,
vypracovaný Ing. R. H., kde je předmětné územní rozhodnutí podkladem pro zpracování
tohoto znaleckého posudku. Obě listiny předložila stěžovatelka správci daně jako přílohu
svého daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí a skutečnosti v nich uvedené
v průběhu daňového ani soudního řízení nikterak nerozporovala. Z těchto důvodů považuje
Nejvyšší správní soud tuto námitku stěžova telky za bezpředmětnou. Navíc se jedná o
skutečnosti, které byly stěžovatelce známy již v daňovém řízení. Tato okolnost je patrná z
podané kasační stížnosti, neboť v ní stěžovatelka uvádí, že „ve snaze daňové řízení
neprodlužovat jsme však tyto skutečnosti neuplatňovali, obzvláště, je-li rozdíl ve výši daně
minimální.“ Jejich uplatnění až v kasační stížnosti proto hodnotí Nejvyšší správní soud jako
účelové.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení
úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu
spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu