ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.34.2007
sp. zn. 7 Afs 34/2007 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, za účasti
Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích, V
Grni 1636, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 187/2005 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit účastníkovi Ing. J. K. na náhradě nákladů
řízení částku 4800 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce JUDr. Františka Šáchy, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 187/2005 – 68, zrušil
rozhodnutí stěžovatele ze dne 20. 5. 2005, č. j. 376/05/FŘ 140, kterým bylo zamítnuto
odvolání Ing. J. K. (dále jen „účastník řízení“) proti dodatečnému platebnímu výměru
Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále také „správce daně“) ze dne 27. 8. 2004, č. j.
55344/04/338960/7943, jímž byla účastníkovi řízení dodatečně snížena daň z nemovitostí za
zdaňovací období roku 2003 o částku 189 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud
uvedl, že dospěl k závěru, že správní orgány v řízení nepostupovaly v souladu se zákonem.
Nezabývaly se totiž otázkou, zda posuzovaná stavba původně „dílna“ na pozemku p. č. 640
je stavbou o zastavěné ploše 63 m
2
, na níž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí
nebo jde o stavbu o této zastavěné ploše, která kolaudačnímu rozhodnutí podléhá a je užívána
anebo jde o stavbu dokončenou podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů.
Nebylo tak nijak doloženo, že stavba o uvedené výměře 63 m
2
je předmětem daně podle
ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o dani z nemovitostí“) přesto, že účastník řízení uváděl, že se jedná o stavbu tvořící
příslušenství k obytnému domu o zastavěné ploše 45 m
2
s probíhající stavební činností,
neužívanou a nedokončenou. Navíc účastník řízení navrhl v daňovém řízení, k objasnění
skutkového stavu věci, provedení místního šetření a k prokázání svých tvrzení předložil
i odborné vyjádření Ing. J. K. Stěžovatel se však těmito důkazními návrhy nezabýval. Došlo
tak k porušení ustanovení §50 odst. 3 věta první zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), podle něhož odvolací orgán přezkoumá
odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Dále bylo též
porušeno ustanovení §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se
v odůvodnění rozhodnutí musí odvolací správní orgán vypořádat se všemi důvody uvedenými
v odvolání. V důsledku tohoto vadného postupu porušil stěžovatel i ustanovení §2 odst. 1, 3
téhož zákona. Pokud jde o posouzení toho, zda dům č. p. 518 je rodinným domem, který
slouží k bydlení i podnikání či zda jde jen o prodejnu, tak zde stěžovatel pochybil, neboť měl
své skutkové a právní závěry konfrontovat s předloženým a navrženým důkazním
prostředkem (odborné vyjádření) a tvrzeními účastníka řízení. Nelze proto uvést, jak to učinil
stěžovatel, že účastník řízení svá tvrzení nedoložil důkazními prostředky, pokud navrhoval
provedení místního šetření a předkládal odborné vyjádření.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že odůvodnění rozsudku krajského soudu neodpovídá předmětu sporu, skutečnostem
zjištěným v průběhu daňového řízení, ani obsahu uváděných písemností. Účastník řízení
provedení místního šetření nenavrhoval, naopak ze záznamu z místního šetření
ze dne 12. 5. 2000 vyplývá, že provedení místního šetření na stavbě „dílny“ znemožnil.
Pokud pak ve vysvětlení ze dne 19. 4. 2004 uvedl jako důkaz místní šetření, je z textu
a obsahu odborného vyjádření zřejmé, že se jednalo o místní šetření provedené údajně Ing. K.
V této souvislosti poukázal i na okolnost, že Ing. K. není soudním znalcem, a pokud podal
odborné vyjádření jako autorizovaný inženýr, překročil tím rozsah oprávnění daných mu
ustanovením §18 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů. Z
tohoto důvodu proto není možno odborné vyjádření považovat za důkaz v daňovém řízení ve
smyslu ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. O podstatných rozporech
mezi obsahem vyjádření z 19. 4. 2004 a skutečností svědčí i to, že ačkoliv účastník řízení
uvádí, že stavba bude mít jedno nadzemní podlaží, je z pořízené fotografie patrné, že stavba
má již dvě nadzemní podlaží. Tuto změnu stavební úřad nepovolil a naopak nařídil odstranění
stavby. Z těchto důvodů má za to, že místním šetřením prokázal skutečnou výměru půdorysu
stavby 63 m
2
. Otázkou stavby „dílny“ jako předmětu daně (§7 odst. 1 zákona o dani
z nemovitostí) se nezabýval, neboť odvolání účastníka řízení neobsahovalo v tomto směru
žádnou námitku. Naopak ze znaleckého posudku Ing. H. z roku 1990, vyplývá, že původní
stavba „dílny“ o výměře 45m
2
je stavbou dokončenou podle dříve vydaných obecně
závazných předpisů, a je tedy předmětem daně. Bylo zjištěno, že účastník řízení bez souhlasu
stavebního úřadu zvětšil půdorys této stavby na 63m
2
, ale nebylo prokázáno tvrzení účastníka
řízení o neužívání stavby, neboť ten provedení místního šetření neumožnil a odborné
vyjádření z výše uvedeného důvodu není možno považovat za důkaz. Nesprávný je též závěr
krajského soudu, že se stěžovatel v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi důvody
uvedenými v odvolání. V odvolání je konstatován obsah dodatečného daňového přiznání na
daň z nemovitostí za rok 2003, je poukazováno na vyjádření ze dne 19. 4. 2004, na daňové
přiznání a písemné vyjádření s návrhem na zrušení dodatečného platebního výměru. Odvolání
neobsahuje žádné další námitky, k nimž by se odvolací orgán nevyjádřil. Pokud jde o právní
posouzení stavby domu č. p. 518, má stěžovatel za to, že správně vycházel z kolaudačního
rozhodnutí č. j. Výst. 2425/94/96. Toto rozhodnutí sice nebylo předloženo katastrálnímu
úřadu, ale pokud byla stavba zkolaudována jako prodejna a opravna, a to i v případě, že by
převažující část stavby byla užívána k bydlení, je třeba použít pro výpočet daně sazbu podle
§11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí. Nelze proto akceptovat závěry účastníka
řízení o zdanění podle skutečného způsobu užívání. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že ze zrušeného
rozhodnutí stěžovatele není patrno, že by dotčená stavba byla předmětem daně,
jak má na mysli ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Stěžovatel ani řádně
neprovedl a nevyhodnotil důkazní prostředky, čímž porušil i ustanovení §50 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků. Krajským soudem vytknuté vady, kterými bylo stiženo řízení
před správními orgány, jsou tak zásadního charakteru, že znamenají podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem a v důsledku toho měly za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., má účastník řízení za to, že napadený rozsudek obsahuje jasné
a zcela přesvědčivé odůvodnění, proč bylo nutno zrušit rozhodnutí stěžovatele. Proto navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V předmětné věci bylo rozhodné posoudit, zda lze stěžovateli přičítat, že se nezabýval
a nevypořádal v daňovém řízení navrženými, v případě odborného posudku i předloženými,
důkazními prostředky, zda porušil krajským soudem vytýkaná ustanovení zákona o správě
daní a poplatků a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci
samé, či zda tomu tak nebylo.
Z obsahu spisu vyplývá, že v podání účastníka řízení (vyjádření k výzvě dle §43
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) ze dne 16. 4. 2004 je u návrhu důkazu uvedeno:
„Místní šetření“ a „Odborné vyjádření“. V podaném odvolání na toto své podání účastník
řízení zcela odkazuje a navrhuje stěžovateli jako odvolacímu orgánu, aby z důvodů v něm
a v daňovém přiznání uvedených, rozhodnutí správce daně změnil. Nadto účastník řízení
uvedl v odvolání, že správce daně bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění vydal dne 27. 8. 2004
dodatečný platební výměr, ve kterém je daň na rok 2003 stanovena značně odlišně
od podaného přiznání.
Podle ustanovení §50 odst. 3 věta prvá zákona o správě daní a poplatků odvolací
orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání.
Podle ustanovení §31 odst. 2 téhož zákona, správce daně dbá, aby skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není
v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Podle odst. 4 citovaného ustanovení
lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání,
hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky,
veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření
a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod.
Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření nebo daňové kontroly,
provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují
v rámci důkazního řízení.
Nejvyšší správní soud považuje za zcela nezbytné zdůraznit, že soudní řízení správní
neslouží k tomu, aby v jeho rámci správní orgány odstraňovaly nedostatky ve své rozhodovací
činnosti. Pokud se tedy stěžovatel, nikoliv však v rámci správního řízení, ale až v rámci
podané kasační stížnosti, a to v reakci na výtku krajského soudu, „vypořádává“ s navrženými
důkazními prostředky (místním šetřením, resp. odborným posudkem), je tento jeho postup
více než nepřípadný, neboť tak měl učinit již v řízení odvolacím. Neobstojí
proto jeho argumentace, že účastník řízení provedení místního šetření vlastně nenavrhoval,
že měl evidentně na mysli místní šetření provedené Ing. K. nebo že tomuto závěru svědčí
okolnost znemožnění provedení místního šetření v roce 2000, tj. asi 4 roky před důkazním
návrhem. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že účastník řízení navrhl za účelem zjištění
skutkového stavu věci provedení místního šetření. Argumentace stěžovatele je proto
nevhodná, účelová a zavádějící. Obdobně vadná je též argumentace stěžovatele, že Ing. K.
není soudním znalcem, a že tudíž překročil rozsah oprávnění daných mu ustanovením §18
zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů. Je to totiž především
stěžovatel, který jako odvolací orgán, měl vědět, že podle ustanovení §31 odst. 4 zákona o
správě daní a poplatků lze jako důkazní prostředek užít všech prostředků, jimiž lze ověřit
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, nejsou-li získány v rozporu s
obecně závaznými právními předpisy. Odborné vyjádření tomuto požadavku zcela jistě
vyhovuje. Je pak na správním orgánu, který provádí dokazování, jak se s navrženými důkazy
vypořádá. Stěžovatel, v rozporu s výše uvedeným, však navržené důkazní prostředky
účastníka řízení ignoroval a v rozhodnutí o odvolání neuvedl, jak naložil s tímto důkazním
návrhem. Krajský soud proto nepochybil, když pro tento důvod (vadu řízení) zrušil napadené
rozhodnutí stěžovatele.
V této souvislosti nelze pominout, i když to nebylo účastníkem řízení v žalobě,
ani ve vyjádření ke kasační stížnosti vytýkáno, že správní orgány pochybily též ve smyslu
ustanovení §32 odst. 9 v návaznosti na ustanovení §21 odst. 6 věta první zákona o správě
daní a poplatků. Z podaného odvolání vyplývá, že účastníku řízení nebylo zřejmé, na základě
čeho dospěl správce daně k výši daně stanovené dodatečným platebním výměrem. Správným
byl proto na místě postup podle citovaných uvedených ustanovení. Pokud tak správce daně
nepostupoval a stěžovatel tento nedostatek neodstranil postupem dle ustanovení §50 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků, postupovaly oba správní orgány v rozporu se zákonem.
V důsledku tohoto pochybení pak účastník řízení nebyl schopen kvalifikovaně v odvolání
reagovat na důvody, které vedly správce daně ke stanovení daně ve výši určené právě
platebním výměrem.
Důvodná není také námitka, že stěžovatel nebyl povinen se v případě stavby „dílny“
zabývat otázkou, z jakého titulu je tato stavba o výměře 63 m
2
předmětem daně
podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Byla to totiž právě otázka zdaněné
výměry 45m
2
, resp. 63m
2
, která byla předmětem sporu mezi účastníkem řízení a správními
orgány. Účastník řízení ji v odvolání vymezil výměrou cca 45m
2
a sdělil, že se jedná
o nedokončenou přístavbu a nadstavbu. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí však uvedl,
že neexistuje geometrický plán, zaměření stavby bylo pracovníkům geodetické kanceláře
(bez bližší specifikace) znemožněno a že při místním šetření (taktéž bez bližší specifikace)
správce daně zjistil, že stavba má rozměry 6,3 m a 10 m, tedy výpočtem právě 63 m
2
.
Nadto uvedl i zjištění a závěr, že pouze 45m
2
se nachází na pozemku účastníka řízení
a zbývající část na pozemku cizím, jakož i to, že účastníku řízení bylo rozhodnutím
Městského úřadu v Uherském Brodě ze dne 19. 11. 2004, č. j. STAV/3051/04Pa nařízeno
odstranění stavby. Právě s ohledem na uvedená rozporná zjištění měla být prioritně vyřešena
otázka, zda vůbec a v jakém rozsahu (výměře) sporná stavba „dílny“ podléhá zdanění
ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Tato úvaha opřená o konkrétní
důkazy, však v napadeném rozhodnutí stěžovatele absentuje. Nelze ji ani dovodit
ze správního spisu, zvláště pak, když správnímu soudu nepřísluší nahrazovat diskreční
oprávnění (správní úvahu) správního úřadu svou vlastní volnou úvahou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46, publikovaný
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 416/2004). Ostatně srozumitelnou
a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nepodal stěžovatel ani v kasační stížnosti.
Pokud pak jde o poukaz na znalecký posudek Ing. H. z roku 1990, tak rovněž tento důkazní
prostředek nepřípadně stěžovatel zmiňuje až v kasační stížnosti. Jestliže proto za uvedeného
stavu krajský soud označil skutečnost, že ve zrušeném rozhodnutí není zřejmá úvaha, zda
vůbec a v jakém rozsahu bylo správními orgány aplikováno ustanovení §7 odst. 1 zákona o
dani z nemovitostí, za vadu řízení před správními orgány mající vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé, učinil tak v souladu se zákonem.
Důvodná je ale námitka stěžovatele, že krajský soud pochybil, když ve svém rozsudku
vyslovil závěr, že stěžovatel porušil ustanovení §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Je tomu tak proto, že ve skutečnosti stěžovatel na sporný „odvolací důvod“ (výměra
stavby 29m
2
) reagoval, a to v části ad d) zrušeného rozhodnutí. Jelikož uvedené pochybení
krajského soudu není zásadní povahy a nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
neshledal Nejvyšší správní soud důvodu pro jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět požadavku stěžovatele na vyslovení právního
závěru týkající se použití sazby daně podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o dani
z nemovitostí, u stavby domu č. p. 518, neboť by tím své rozhodnutí zatížil
nepřezkoumatelností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, www.nssoud.cz). Kasačnímu soudu totiž nepřísluší nahrazovat
závěry krajského soudu, protože by tím vyloučil možnost, aby se proti nim účastníci řízení
mohli bránit kasační stížností.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Účastník řízení, který ve věci úspěch měl má právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů řízení. Nejvyšší správní soud mu přiznal náhradu nákladů řízení
ve výši 4800 Kč, kterou představují odměnu za právní zastoupení, tj. 2 úkony právní služby
po 2100 Kč podle ustanovení §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti
podle smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a d) citované vyhlášky) a náhrada hotových
výdajů 2 x 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu