ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.48.2006
sp. zn. 7 Afs 48/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
společnosti T. I. C. C. R. a.s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Zelený pruh 95/97, za účasti Magistrátu města Brna, odboru územního a
stavebního řízení, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2005, č. j. 30 Ca 21/2005 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2005, č. j. 30 Ca 21/2005 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu
města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „správní orgán“), ze dne
28. 6. 2004, OÚSŘ U 04/27572/Do, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Stavebního úřadu Úřadu městské části Brno - Tuřany ze dne 17. 3. 2004,
č. j. 2789/02-Ku, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o zřízení věcného
břemene k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným dle ust. §91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o telekomunikacích“).
Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť se domnívá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení §108
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „stavební zákon“),
v souvislosti s ustanoveními §90 odst. 1 a §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích týkající
se institutu vyvlastnění dle stavebního zákona a zřízení věcného břemene dle zákona
o telekomunikacích, v důsledku čehož vydal nezákonné rozhodnutí, ačkoliv stěžovatel splnil
všechny zákonné podmínky vyžadované ke zřízení věcného břemene. Ze zákona
o telekomunikacích jako zvláštního předpisu vyplývá, že držitel telekomunikační licence
je povinen pokusit se uzavřít s vlastníkem dotčené nemovitosti smlouvu o zřízení věcného
břemene, když tento pokus je povinen prokázat v případě návrhu na zřízení věcného břemene.
Časové hledisko však není pro rozhodování stavebního úřadu o zřízení věcného břemene
významné a časový okamžik „před zahájením stavby“ se váže pouze k povinnosti držitele
telekomunikační licence pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem dotčených pozemků.
Zákonem, na jehož základě dojde ke zřízení věcného břemene, je zákon o telekomunikacích
jako zákon speciální, který má při aplikaci přednost před obecnou právní úpravou obsaženou
ve stavebním zákoně. Zákon o telekomunikacích je tak zvláštním zákonem ve smyslu
ust. §108 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel dále zdůraznil, že je oprávněn uvedené
stavby nejen zřídit, ale i provozovat. Žádný právní předpis nestanovuje jako podmínku
pro zřízení věcného břemene, že toto bude zřízeno před realizací stavby, a proto nelze
připustit restriktivní výklad shora uvedených ustanovení, neboť kdyby to byl úmysl
zákonodárce, nic by nebránilo v tom, aby takový požadavek v zákoně výslovně stanovil.
Stěžovatel dále odkázal na argumentaci použitou v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 2. 2003, sp. zn. 22 Ca 221/2002. Navrhl zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení
věci zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění
podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování
a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření
televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný
stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s výkladem ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích tak, jak byl v napadeném rozhodnutí proveden krajským soudem.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že předmětná otázka již byla v jeho praxi řešena
opakovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 5 As 11/2003 - 67), přičemž tento názor byl v poslední řadě podroben i zhodnocení
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (který ve věci rozhodoval
k návrhu vyjádřenému v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 7 As 67/2005 - 33). Rozšířený senát však svým rozhodnutím ze dne 20. 3. 2007,
sp. zn. 7 As 67/2005, jen potvrdil stávající judikaturu, když bylo konstatováno, že omezení
vlastnického práva, k nimž zákonodárce v zákoně o telekomunikacích přistoupil,
je proporcionální, tedy v souladu s jinými ústavněprávními garancemi a současně šetří
i jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení
vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břemene k části
nemovitosti pro účely zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení vyplývají
dle rozšířeného senátu ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada,
proto jsou legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci
konstituovat ono omezení, pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nepovažoval
z důvodů výše uvedených a rozvedených v předmětném usnesení za určující.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích je nutno vykládat pouze tak, že se časová podmínka „před zahájením
stavby“ vztahuje pouze na povinnost držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Toto časové hledisko tak není možné rozšiřovat tak, jak to činí účastník řízení, i na případy,
kdy k dohodě mezi shora nastíněnými subjekty nedojde a držitel telekomunikační licence
podává návrh na rozhodnutí o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady
k obecnému stavebnímu úřadu, neboť takovou možnost normativní text neposkytuje.
Je proto povinností účastníka řízení, příp. správního orgánu I. stupně, rozhodnout i v takovém
případě o návrhu stěžovatele při současném splnění dalších podmínek v souladu s názorem
vyjádřeným v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že Krajský soud v Brně pochybil,
jestliže dospěl k závěru, že pro možnost účastníka řízení, resp. správního orgánu, rozhodnout
o zřízení věcného břemene je určujícím hlediskem časový okamžik „před zahájením stavby“.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele důvodnou,
proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2, věty
první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu