ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.53.2007
sp. zn. 7 Afs 53/2007 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, za účasti
Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích,
V Grni 1636, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 300/2005 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit účastníkovi Ing. J. K. na náhradě nákladů
řízení částku 4800 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce JUDr. Františka Šáchy, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 300/2005 – 26, zrušil
k žalobě Ing. J. K. (dále jen „účastník řízení“), rozhodnutí stěžovatele ze dne 25. 5. 2005, č. j.
1305/04/FŘ 140, kterým bylo zamítnuto odvolání účastníka řízení proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále také „správce daně“) ze dne 5. 8. 2004, č. j.
48294/04/338960/7943 o výsledku přezkoumání platebního výměru ze dne 12. 12. 2001, č. j.
64569/01/338960/1351, jímž byla účastníku řízení stanovena daň z nemovitostí za rok 2001
ve výši 1291 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány v řízení nepostupovaly
v souladu se zákonem, protože se nezabývaly otázkou, zda posuzovaná stavba původně
„dílny“ na pozemku p. č. 640 je stavbou o zastavěné ploše 63m
2
, na níž bylo vydáno
kolaudační rozhodnutí nebo jde o stavbu o této zastavěné ploše, která kolaudačnímu
rozhodnutí podléhá a je užívána anebo jde o stavbu dokončenou podle dříve vydaných obecně
závazných právních předpisů. Nebylo tak nijak doloženo, že stavba o výměře 63m
2
je
předmětem daně z nemovitostí podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“) přesto, že účastník řízení uváděl,
že se jedná o stavbu tvořící příslušenství k obytnému domu o zastavěné ploše 45m
2
s probíhající stavební činností, neužívanou a nedokončenou, nenapojenou na inženýrské sítě,
tedy stavbu nepodléhající dani. Stěžovatel se v daňovém řízení nezabýval tímto tvrzením
účastníka řízení ani odborným vyjádřením Ing. J. K. Stěžovatel proto uvedeným postupem
porušil ustanovení §50 odst. 3 věta první zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Jelikož účastník řízení v odvolání
poukazoval i na dodatečné daňové přiznání, v němž uvedl stavbu „dílny“ o výměře 29m
2
a
stěžovatel na tuto výhradu nereagoval, postupoval v rozporu s ustanovením §50 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků. V důsledku uvedeného vadného postupu porušil také
ustanovení §2 odst. 1, 3 citovaného zákona. Stěžovatel měl totiž povinnost vyhodnotit
proběhlé daňové řízení, uvést které důkazní prostředky se staly důkazem a odůvodnit, proč
navrhované důkazní prostředky provedeny nebyly. Stěžovatel však v tomto směru nedostál
povinnostem odvolacího orgánu. I pokud jde o otázku, zda dům č. p. 518 je stavbou
rodinného domu, která slouží k bydlení i podnikání, či zda jde jen o prodejnu, tak stěžovatel
rovněž pochybil, neboť měl své skutkové a právní závěry konfrontovat s předloženým
a navrženým důkazním prostředkem (odborné vyjádření) a tvrzeními účastníka řízení. Nelze
tudíž uvést, jak to učinil stěžovatel, že účastník řízení svá tvrzení nedoložil důkazními
prostředky.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V ní stěžovatel namítal, že odůvodnění
rozsudku krajského soudu neodpovídá předmětu sporu, skutečnostem zjištěným v průběhu
daňového řízení, ani obsahu uváděných písemností. Je tomu tak proto, že účastník řízení
provedení místního šetření nenavrhoval, naopak ze záznamu z místního šetření ze dne
12. 5. 2000 vyplývá, že provedení tohoto šetření na stavbě „dílny“ znemožnil. Pokud pak
účastník řízení ve vysvětlení ze dne 19. 4. 2004 jako důkaz uvádí „místní šetření“, je z textu
a obsahu odborného vyjádření zřejmé, že se jednalo o místní šetření provedené údajně Ing. K.
V této souvislosti stěžovatel poukázal i na okolnost, že Ing. K. není soudním znalcem a pokud
podal odborné vyjádření jako autorizovaný inženýr, překročil tím rozsah oprávnění daných
mu ustanovením §18 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů.
Z tohoto důvodu proto není možno jeho odborné vyjádření považovat za důkaz v daňovém
řízení ve smyslu ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. O podstatných
rozporech mezi obsahem vyjádření z 19. 4. 2004 a skutečností svědčí i to, že ačkoliv účastník
řízení uvádí, že stavba bude mít jedno nadzemní podlaží, je z pořízené fotografie patrné, že
má již dvě nadzemní podlaží. Tuto změnu stavební úřad nepovolil a naopak nařídil odstranění
stavby. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že místním šetřením prokázal skutečnou výměru
půdorysu stavby 63m
2
. Nelze proto souhlasit s účastníkem řízení, že se jedná o příslušenství
rodinného domu o výměře 45m
2
. Otázkou stavby „dílny“ jako předmětu daně z nemovitosti (§
7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí) se nezabýval, neboť odvolání účastníka řízení
neobsahovalo v tomto směru žádnou námitku. Naopak, ze znaleckého posudku Ing. Henkeho
z roku 1990 vyplývá, že původní stavba „dílny“ o výměře 45m
2
je stavbou dokončenou podle
dříve vydaných obecně závazných předpisů, a je tedy předmětem daně. Bylo zjištěno, že
účastník řízení bez souhlasu stavebního úřadu zvětšil půdorys této stavby na 63m
2
. Nebylo
však prokázáno tvrzení účastníka řízení o neužívání stavby, neboť ten provedení místního
šetření neumožnil a odborné vyjádření z výše uvedeného důvodu není proto možno považovat
za důkaz. Nesprávný je také závěr krajského soudu, že se stěžovatel v napadeném rozsudku
nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání. V odvolání je konstatován obsah
dodatečného daňového přiznání na daň z nemovitostí za rok 2003, je poukazováno na
vyjádření ze dne 19. 4. 2004, na daňové přiznání a písemné vyjádření s návrhem na zrušení
dodatečného platebního výměru. Odvolání tedy neobsahuje žádné další námitky, k nimž by se
stěžovatel nevyjádřil. Pokud jde o právní posouzení stavby domu č. p. 518, má stěžovatel za
to, že správně vycházel z kolaudačního rozhodnutí č. j. Výst. 2425/94/96, které sice nebylo
předloženo katastrálnímu úřadu, ale pokud byla stavba zkolaudována jako prodejna a opravna,
a to i v případě, že by převažující část stavby byla užívána k bydlení, je třeba použít pro
výpočet daně sazbu podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí. Názor účastníka
řízení o zdanění podle skutečného způsobu užívání nelze akceptovat. V této souvislosti
stěžovatel zpochybnil navržený důkaz „Místním šetřením“ a „Odborným posudkem Ing. K“.
Za důvodné nepokládá ani výtky týkající se porušení ustanovení §2 odst. 1, 3 zákona o
správě daní a poplatků. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž výslovně označil důkazy
získané v daňovém řízení, z jejichž obsahu vycházel a ustanovení obecně platných právních
předpisů, o něž své závěry opírá. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že ze zrušeného
rozhodnutí stěžovatele není patrno, že by dotčená stavba byla předmětem daně, jak má
na mysli ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Stěžovatel nereflektoval
na provedená místní šetření, neprovedl a nevyhodnotil důkazní prostředky, nezabýval
se tvrzeními účastníka řízení, ani v řízení předloženými důkazními prostředky, zejména
odborným posudkem Ing. K., čímž porušil i ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a
poplatků. Krajským soudem vytknuté vady, kterými bylo stiženo řízení před správními
orgány, jsou tak zásadního charakteru, že znamenají podstatné porušení ustanovení o řízení
před správními orgánem a v důsledku toho měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé. Pokud jde o stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti má za to, že napadený
rozsudek obsahuje jasné a zcela přesvědčivé odůvodnění, proč bylo nutno zrušit rozhodnutí
stěžovatele. Proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V předmětné věci bylo rozhodné posoudit, zda krajský soud stěžovateli důvodně
vytýká porušení ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zatížil tak řízení vadou, která
mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou námitku, že stěžovatel nebyl povinen
se v případě stavby „dílny“ zabývat otázkou, z jakého titulu je tato stavba o výměře 63m
2
předmětem daně z nemovitostí podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí.
Právě otázka zdaněné výměry 45m
2
, resp. 63m
2
byla totiž předmětem sporu mezi účastníkem
řízení a správními orgány. Účastník řízení ji v odvolání vymezil výměrou cca 45m
2
a sdělil,
že se jedná o nedokončenou přístavbu a nadstavbu. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí však
uvedl, že neexistuje geometrický plán, zaměření stavby bylo pracovníkům geodetické
kanceláře (bez bližší specifikace) znemožněno a že při místním šetření (taktéž bez bližší
specifikace) správce daně zjistil, že stavba má rozměry 6,3m a 10m, tedy „výpočtem“ právě
63m
2
. Nadto uvedl i zjištění a závěr, že pouze 45m
2
se nachází na pozemku účastníka řízení
a zbývající část na pozemku cizím, jakož i to, že účastníku řízení bylo rozhodnutím
Městského úřadu v Uherském Brodě ze dne 19. 11. 2004, č. j. STAV/3051/04Pa nařízeno
odstranění stavby. Právě z uvedených rozporných zjištění měla být prioritně vyřešena otázka,
zda vůbec a v jakém rozsahu (výměře) sporná stavba „dílny“ podléhá zdanění ve smyslu
ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Tato rozhodná úvaha, opřená o konkrétní
důkazy, však v napadeném rozhodnutí stěžovatele absentuje. Nelze ji navíc ani dovodit
ze správního spisu, zvláště pak, když správnímu soudu nepřísluší nahrazovat diskreční
oprávnění (správní úvahu) správního úřadu svou vlastní volnou úvahou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46, publikovaný
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 416/2004). Ostatně srozumitelnou
a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nepodal stěžovatel ani v kasační stížnosti. Pokud jde
o poukaz na znalecký posudek Ing. Henkeho z roku 1990, tak rovněž tento důkazní prostředek
stěžovatel zmiňuje až v kasační stížnosti. Jestliže proto za uvedeného stavu krajský soud
označil za vadu řízení před správními orgány mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé skutečnost, že ve zrušeném rozhodnutí není zřejmá úvaha, zda vůbec a v jakém rozsahu
bylo správními orgány aplikováno ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí, učinil
tak v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že krajský
soud nesprávně posoudil otázku vytýkaného porušení ustanovení §2 odst. 1, 3 zákona
o správě daní a poplatků.
Podle těchto ustanovení při správě daně jednají správci daně v řízení v souladu
se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy a při rozhodování hodnotí správce
daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Krajský
soud svůj závěr o porušení uvedených zásad daňového řízení opřel o nesporné pochybení
stěžovatele při aplikaci ustanovení §7 zákona o dani z nemovitostí a o opomenutí odborného
posudku Ing. J. K., který stěžovatel nehodnotil, ač byl obsažen ve správním spise. V tomto
směru skutečně stěžovatel nepostupoval v souladu se zákonem o správě daní a poplatků a
nepřihlédl ani ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, jak to právě vyžaduje ustanovení
§2 zákona o správě dní a poplatků.
Důvodně však vytýká stěžovatel krajskému soudu pochybení, když v napadeném
rozsudku vyslovil závěr, že bylo porušeno ustanovení §50 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků v souvislosti s dovozovaným odvolacím důvodem stran namítané výměry stavby
s plochou 29m
2
. Je tomu tak proto, že ve skutečnosti účastník řízení takovou námitku
v odvolání proti přezkoumávanému rozhodnutí stěžovatele neuplatnil. Jelikož však uvedené
pochybení krajského soudu není zásadní povahy a nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, neshledal Nejvyšší správní soud důvodu, aby pro tuto vadu napadený rozsudek
zrušil.
Pokud jde o zbývající stížní námitky, např. návrh důkazu „Místním šetřením“,
„Odborným posudkem“ a důvody, pro něž nebyly tyto návrhy stěžovatelem hodnoceny, jakož
i rozpory mezi obsahem vyjádření z 19. 4. 2004 a skutečností, Nejvyšší správní soud se jimi
nezabýval, neboť nesměřují proti přezkoumávanému rozsudku krajského soudu ze dne
21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 300/2005 – 26, ale s největší pravděpodobností proti rozsudku ze dne
21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 187/2005 - 68. Z obsahu spisu je totiž zcela evidentní,
že se nevztahují k přezkoumávanému rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí odvolání proti
rozhodnutí správce daně, jímž byla účastníku řízení stanovena daň z nemovitostí za rok 2001,
nýbrž k rozhodnutí stěžovatele ve věci dodatečného stanovení daně za rok 2003.
Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět požadavku stěžovatele na vyslovení právního
závěru o použití sazby daně podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o dani
z nemovitostí, u stavby domu č. p. 518, neboť by tím své rozhodnutí zatížil
nepřezkoumatelností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, www.nssoud.cz). Kasačnímu soudu totiž nepřísluší nahrazovat
závěry krajského soudu, protože by tím vyloučil možnost, aby se proti nim účastníci řízení
mohli bránit kasační stížností.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci úspěch neměl,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Účastník řízení ve věci úspěch měl, a má proto
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Nejvyšší správní soud mu proto
přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4800 Kč, kterou představuje odměna za právní
zastoupení (2 úkony po 2100 Kč podle ustanovení §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za převzetí a přípravu zastoupení
a za vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a d) citované
vyhlášky) a náhrada hotových výdajů (2 x 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 citované
vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu